Odcházím, aby sis uvědomila, o koho přicházíš! Zkus si žít týden sama, vyl jako vlk na měsíc bez chlapa v bytě, třeba pak pochopíš, co je to ocitnout se bez péče! Mirek teatrálně hodil do sportovní tašky balík ponožek, málem srazil z police mou oblíbenou vázičku.
Němě jsem sledovala tohle jeho divadlo, opřená o futro. Uvnitř to ve mně vřelo, směs uraženosti a potlačovaného smíchu. Můj manžel, třicetiletý klučík, stál uprostřed mé ano, pořízené mnou ještě před svatbou! garsonky a vyhrožoval mi svojí nepřítomností. Zřejmě byl skutečně přesvědčený, že bez jeho nepostradatelnosti se zdi zhroutí a já uschnu jako zapomenutý fíkus.
A všechno to začalo, jak už to bývá, po nedělní návštěvě u paní Dany. Tchyně byla žena svérázná: dokázala pochválit tak, že by člověk nejradši skočil z okna, a rady rozdávala tónem vojenského velitele, spílajícího narukovanému mladíkovi za blátivé boty.
Mirek se od mámy vrátil nabitý. Bylo to okamžitě poznat: rty našpulené, pohled hodnotící, nozdry se mu rozšiřovaly, jako by hledal špínu.
Markéto, proč zase nemáme ručníky v koupelně podle barev? začal hned mezi dveřmi, ani se nevyzul. Máma říká, že to narušuje vizuální klid a kazí proudění energie v bytě.
Zhluboka jsem se nadechla.
Mirku, tvoje máma o nějakém proudění energie slyšela naposledy v televizní relaci někdy z devadesátých let. Ručníky věším tak, aby šly nejlíp vzít do ruky, odpověděla jsem klidně a míchala dušené maso.
Mirek se zamračil, přišel na kuchyň a ukázal prstem na pokličku.
Zase to nejsou rozmixované? Máma tvrdí, že správná žena musí všechno rozmixovat na kaši, to muž snadněji stráví. Prostě jsi líná.
Mirku, odložila jsem vařeku. Tvoje máma si zuby nechala vytáhnout, protože radši investovala do druhé soupravy porcelánu do vitríny, než do zubaře. Ale ty zuby máš. Tak žvýkej.
Můj muž zrudl, nabral dech na další várku maminčiny moudrosti, ale zadrhl se.
Jsi prostě nevděčná! vydechl. Máma je, prosím, kandidátka věd v domácnosti!
Mirku, tvoje máma strávila celý život jako vrátná na koleji a kandidátka si říká proto, že se jí to líbí, usmála jsem se ledově.
Vytřeštěně na mě koukal, jako by si hledal odpověď, ale mozek mu selhával. Opět se na mě podíval, skřípl zuby a mávl rukou, jako by odháněl mouchu.
Vypadalo to absurdně, skoro komicky.
A tehdy se rozhodl mě ponaučit.
Dost! Dost tvého arogantního chování! prohlásil, zapínaje tašku. Jedu k mámě. Na týden. Zůstaneš tady a zamyslíš se nad sebou. Počítám s pořádkem a omluvou. Pěkně písemně!
Dveře se zabouchly. Nastalo ticho.
Byl to zvláštní pocit prázdnoty a překvapivě úlevy. Ale zklamání pálilo. On odešel z mého domova, jako by mi mělo ublížit, že zůstanu v klidu a tichu? Skvělý strateg.
Jenže osud měl pro mě větší překvapení než Mirkovy výchovné scény.
V pondělí mě zavolal šéf.
Markéto Vojtěchová, hoří projekt v brněnské pobočce. Musíte tam hned zítra, na tři měsíce. Cestovné dvojnásobek, k tomu prémie, za které pořídíte auto. Potřebuji vás, nikdo jiný není volný.
Stála jsem v kanceláři a cítila, jak mi narůstají křídla. Tři měsíce! Bez Mirka, bez volání paní Dany, v jiném městě, s výborným platem.
Souhlasím, vypálila jsem bez váhání.
Po cestě domů jsem se zamyslela. Byt bude tři měsíce prázdný. Energie a nájem, vše v korunách, jsou dnes drahé. Najednou mi zavolala kamarádka Lenka.
Markét, průšvih! Segra se švagrem a třemi dětmi přijeli z hor, mají rekonstrukci, nemají kde být. Hotel moc drahý. Jsou hluční, ale platí poctivě a předem!
V hlavě mi blesknul nápad. Všechno do sebe zapadlo.
Leni, můžou přijít hned zítra. Klíče nechám na recepci. Jen jedno pravidlo: pokud by přišel nějaký chlap a začal si vyskakovat vyhoďte ho rovnou.
Večer jsem sbalila své věci, schovala cennosti do krabice a odvezla je k mámě, byt připravila na pronájem. Mirek nezvedal telefon vychovával.
Ráno jsem odjela, a v mojí garsonce se usadila veselá rodinka Malých: táta Olda, máma Svatava, jejich tři děti rychle po sobě a obrovský, dobrosrdečný, ale hlučný labrador jménem Beny.
Uplynul týden.
Mirek, jak jsem zjistila později, odolal sedm dní ráje u maminky. Ukázalo se, že Dana je snesitelná na dálku. Doma jejím pečováním málem ztratil rozum.
Mirečku, nechroupej, opravovala ho u snídaně.
Mirku, proč splachuješ záchod dvakrát? Točím se na účtu za vodu!
Synu, špatně sedíš, zhroutíš si páteř, budeš jako strejda Jindra, hrbatý.
Po týdnu Mirek začal vyvádět. Myslel si, že jsem už ponaučená, vyplakala všechny slzy a uznala jeho hodnotu. Čas na vítězný návrat.
Koupil tři povadlé karafiáty (zřejmě symbol odpuštění) a vydal se domů.
U dveří si už představoval můj úlek a štěstí, vložil klíč do zámku. Ten se neotočil. Mirek znejistěl, zkusil kliku. Zamčeno. Zazvonil.
Za dveřmi byl slyšet dusot, připomínající stádo volů, pak ohlušující štěkot, až se třásla vstupní chodba.
Kdo tam? zahřměl mužský bas s moravským přízvukem.
Mirek ucouvl.
Eee já jsem Mirek. Manžel. Otevřete!
Dveře se rozevřely. Na prahu stál Olda chlap skoro širší než futra, v tílku a s obracečkou v ruce (právě grilovali na elektrickém grilu). Vedle něj funěl Beny.
Jaký to manžel? podivil se Olda. Markéta tu není. Odjela. My tu bydlíme. Máme smlouvu, peníze zaplacené. Ty kdo jsi, prosím tě?
No já tu bydlím! vypískl Mirek, už bez jistoty. Je to moje byt! Tedy, vlastně Markéty Bydlíme tu spolu!
Poslouchej, kámo, Olda mu dobrosrdečně poklepal obracečkou po rameni, na košili mu zůstal mastný flek. Markéta říkala: manžel není, ten teď bydlí s maminkou. Byt je volný. Di za ní, že? Neotravuj lidi. Svatavo, přines tatarku!
Dveře mu zabouchli před nosem.
Za minutu mi rozvibrovaný telefon začne zvonit. Seděla jsem v brněnské restauraci s výhledem na Špilberk, cpala se lososem a popíjela bílé víno.
Haló? odpověděla jsem líně.
Co to má znamenat?! vyrazil Mirek tak nahlas, že jsem si musela oddálit mobil od ucha. Kdo to jsou v našem bytě?! Proč mě nepustí?! Vrátil jsem se a je tam jakýsi tábor!
Mirku, neřvi, přerušila jsem ho suše. Ty jsi odešel. Řekl jsi na týden, možná i navždy, abych pochopila. Pochopila jsem. Sólobydení je drahé i osamělé. Tak jsem pustila do nájmu rodinu. Smlouva na tři měsíce.
Na tři měsíce?! přešel do fistule. A kde budu bydlet já?!
No přece u maminky. Tam je ti dobře, rozmixovaný gulášek, ručníky podle barev. Užívej si. Já jsem na pracovní cestě. Vrátím se později.
Požádám o rozvod! Zavolám policii! hrozil mi rozčíleně.
Klidně volej. Byt je můj, jsem vlastnice. Smlouva i daně oficielní. Bydliště tam nemáš. Ty jsi nikdo, Mirku. Jen host, co překročil meze pohostinnosti.
Položila jsem hovor.
Za chvíli volala Dana. Zvedla jsem jen kvůli té show.
Markéto! hlas tchyně zvonil jak roztříštěné sklo. Cos to provedla?! Vyhodila jsi Mirka na ulici! To je nelidské! V občanském zákoníku stojí, že žena musí zajistit manželovi podporu a teplou večeři!
Paní Dano, přerušila jsem ji, užívajíc si každé slovo. V občanském zákoníku, § 687, stojí o rovnosti manželů. A ve vlastnickém listu k bytu je jen moje jméno. Váš syn si chtěl hrát na učitele? Výsledky má a žák to přehnal.
Ty ty jsi vypočítavá drzounka! rozkašlala se Dana. Muž má mít svůj prostor! Rozbíjíš rodinu! Já to nahlásím odborům!
Kdyby třeba do Sazky, smějte se, zasmála jsem se. Mimochodem, paní Dano, vždycky jste říkala, že Mirek je poklad. Tak si ho nechte. A nezapomeňte mu všechno míchat na kaši, už pomalu žvýkat neumí.
Tchyně cosi zaskřehotala, chtěla pokračovat ve zlých nadávkách, ale zadusila se vzteky.
Ten její konečný tón zněl jako zaseklý fax.
Tři měsíce utekly jako voda. Vrátila jsem se spokojená, s novým účesem, úspory na kontě a naprostou jistotou, že život, jaký byl dřív, už nechci.
Byt mě přivítal v úplné čistotě Olda a Svatava byli svědomití, všechno vydrhli do lesku a opravili i kapající kohoutek, na který se Mirek nikdy nedostal.
Mirek se objevil dvě hodiny poté, co jsem přišla. Vyčerpaný, pohublý, v ošuntělé košili. Tři měsíce s milovanou maminkou z něj udělaly stařečka.
Markéto, hlesl, koukajíc do podlahy, už toho bylo dost. Všechno jsem pochopil. Máma taky to někdy přeháněla. Můžeme začít znova? Dokonce jsem přinesl věci zpět.
Chtěl vstoupit do předsíně.
Zablokovala jsem mu cestu kufrem.
Mirku, není co začínat znovu. Naučila jsem se vážit muže v bytě. Olda opravil kohoutek za půl hodiny. Ty ses na to rok vymlouval.
Ale já jsem tvůj manžel! vykřikl a v očích se mu zableskl dětský strach, když kdysi vyhazovali z pískoviště.
Byl jsi manžel, teď jsi přítěž, řekla jsem. Tvé věci jsou už dole u recepční. Klíče sem vrať.
To si nedovolíš! snažil se nahodit známou agresi. Vysoudím si půlku zařízení!
Mirku, zařízení montoval táta, účtenky mám. Ty jsi maximálně oblepil zdi svým kňučením, usmála jsem se. Hotovo, konec představení. Diváci se rozešli.
Stál tam a nesmyslně mrkal, nechápal, jak se jeho geniální plán na výchovu ženy změnil ve vlastní fiasko.
Dveře jsem zabouchla. Zacvaknutí zámku znělo jako startovní výstřel do nového života.
Prý Mirek pořád žije u mámy. Známí říkají, že Dana mu kontroluje nejen jídlo, ale i večerku a s kým si volá. Chodí shrbený, tichý, kouká jen pod nohy a bojí se každé špatné nálady své matky.
