– Mami, tohle je moje dívka, Anička… pokusil se říct Vašek nenuceně, ale nervozita v jeho hlase byla přece jen znát. A my bychom chtěli… no… to… víš… prostě… to
– Jo, co ty chceš, to já dobře vím Maminka si pozorně prohlížela synovu vyvolenou. Ale chce to samé i slečna? Aničko, vy mého syna dobře znáte?
– No jistě, odpověděla budoucí nevěsta zcela klidně. Znám ho jako své boty.
– Co jste to řekla? Maminka z rozpaků přešla k vykání. Takhle holky mluví?
– A co? V češtině přece máme rčení znát někoho jako vlastní boty. Ale pojďme se teď bavit o vás. Musíme se poznat blíž. Co když si nesedneme?
– Jak to myslíte? Maminka znejistěla.
– No, my dvě přece budeme muset spolu čekávat Vaška do noci, až se vyřádí na těch jeho mejdanech. Společně pak poslouchat jeho opilý chrápání.
– A co já s tím? Maminka nevěděla, jak získat zpět iniciativu. Vy přece budete spát odděleně Doufám
– Ale stejně budete za dveřmi nervózně přešlapovat. Všechny maminky to dělají.
– Co se to tu o mně povídá? podivil se Vašek a sledoval podivný rozhovor.
– Ticho! zvolaly unisono jeho máma i nastávající.
– Tak se vás rovnou zeptám, paní Novotná, jste vznětlivá? Vašek o tom mlčí jako hrob.
– Prosím? Maminka vytřeštila oči. Ženy, že by byly vznětlivé?
– Jistě, pousmála se Anička. Některé manžely seřvou tak, že to nemá obdoby.
– Panebože zakryla si Novotná tvář. Jak vy mluvíte Jaké výjevy
– Ale no tak Anička se spiklenecky zadívala na maminku. Přiznejte se, někdy jste měla chuť manželovi nebo synovi jednu vrazit, ne?
– No Maminka byla na vážkách, ale nakonec se vzpamatovala. Kdepak, nikdy.
– Oceňuji snahu zachovat dekorum, pousmála se Anička, ale opravdu tomu nevěřím. Jak může být člověk mámou takového kluka a nikdy nedostat chuť mu jednu dát? Mimochodem, dostal někdy Vašek na zadek, když byl malý?
– Samozřejmě, že ne! tentokrát řekla Novotná pravdu.
– Tady děláte chybu, paní Novotná Anička pohladila Vaška po pozadí. Taková prdelka, co pořád vyhledává průšvihy, by měla občas dostat, co si zaslouží. Upřímně, Váš Vašek je hodný, ještě se dá naprogramovat správným směrem. Co kdybychom si daly čaj? U čaje se lépe povídá. Já donesla i dortík
Večer, když přišel domů manžel, paní Novotná mu při Vaškovi sdělila:
– Milý Karle! Náš Vašek se konečně bude ženit.
– Pane bože! To snad není pravda! vykřikl nadšeně otec.
– Klid, ještě o tom jen uvažuji, opravil je syn.
– Ne, synku, zvedla varovně prst matka. Teď se tentokrát opravdu oženíš. A když to rozmyslíš, adoptuju Aničku místo tebe.
– Mami! Není sirotek, má rodiče, ušklíbl se Vašek.
– No tak dobře, přísně pravila maminka, v tom případě tě odnesu zpátky do porodnice a řeknu, že mi dali špatné dítě. A táta mě podpoří, že Karle?
– Kdyby bylo třeba, přísahám! kývl otec a ukázal synovi pěst.
Život nás často zavádí do chvílí, kdy si musíme navzájem věřit, mluvit otevřeně a nebát se u toho smát sami sobě. Nakonec nejkrásnější vztahy vznikají právě tehdy, když se lidé umí bavit upřímně i o těch největších maličkostech.
