Papírový dům
Adélko, přijdeme pozdě!
Tati, už běžím! Adéla skákala po jedné noze, když si tahala ponožku.
Ponožky byly legrační. Každá měla jinou barvu. Jedna růžová, druhá zelená. Adéle je dala její teta, Radka. Stejně jako tyhle kecky. Každá jiná. Prý se to tak teď nosí.
Radce Adéla věřila. Teta byla známá svým vkusem. Vždy říkala, že když tě příroda moc neobdařila vzhledem, musíš zabodovat něčím jiným.
Co se týkalo vzhledu, Adéla s Radkou moc nesouhlasila. Co na tom, že to do tabulky dokonalé krásy měla teta daleko? “Hubená jak hůl,” říkala babička, tmavé vlasy a šedé oči Radka vždycky byla tak výrazná, že Adéle při společných procházkách bývalo spíš úsměvno.
Nikdo tě nevidí, že? Koukej, všichni si tě prohlížejí!
Kdo? Radka se vždy zastavila a začala si zvědavě prohlížet lidi kolem.
Adéla se tehdy smála od ucha k uchu. Vlastně byla Radka pořád děcko. Sice starší než Adéla, ale vedle tety se Adéla vždy cítila téměř dospěle.
Naivita Radky ji překvapovala.
Říkal mi, že se mu líbím! Adélko, já fakt nevím, co mám dělat!
A líbí se ti on?
Moc! Ale bojím se ho!
Proč?
Je moc hezký. U nás v kanceláři po něm šílí všechny. A on si všimne zrovna mě. To je nějaký nesmysl!
Radko, nejsi žádný nesmysl! Jsi krásná a chytrá holka! Proč by ses nemohla líbit?
Byla to spíš řečnická otázka. Ač se Adéla snažila prorazit brnění Radčiny nejistoty, nikdy se jí to nepodařilo. Někdy na toto téma doslova zuřila, až jí tekly slzy, ale stejně nic nezměnila.
Dcero, těžko se bojuje s tím, čemu někdo věnoval tolik sil a let. Ondřej, Adélin otec, kroutil hlavou, když jí utěšoval.
Kdo to budoval, tati? A proč? Proč udělat z hezké holky někoho, kdo si nevěří? Vždyť jsi mě takhle nevychovával!
Já ne. Ale měla jsi dobré učitele.
A Radka? Vím, že mluvíš o babičce. Proč to neřekneš naplno?
Co bych ti měl říct, dcero? Že moje máma udělala s výchovou chybu? Bylo by to k něčemu? Jsi už velká a víš, co znamená úcta k rodičům. Máma mě vychovala sama, bez otce. Až potom přišel František můj otčím. Víš, že ho mám rád a vážím si ho. Byl mi skutečným tátou. Trpělivě čekal, až si na něj zvyknu, a dal mi do života tolik, že dodnes nevím, kolik toho vlastně unesl. Ale hlavně, mámě moc nedovolil zasahovat do mého dětství. Chlapa má vychovávat chlap, říkal.
A co Radka, tati? Proč ji nevychovával jako tebe?
Snažil se. Jenže byl moc zásadový. Holka je přece jen něco jiného. Máma ji vychovávala, jak uznala za vhodné. A nesuď ji. Měla pro to svoje důvody.
Jaké, tati? Když se dívám na Radku, je mi do breku. Je skvělá! Až moc správná. Ale taková ani nevím, jak to říct! Sebejistá není, možná ani šťastná. Ze všeho má strach! Lidi ji děsí! Proč?
Víš, máma se o Radku strašně bála. Možná proto Bála se až do hysterických záchvatů! Vodila ji za ruku skoro do konce základky. Nechápu proč, ale vžila se do představy, že se s Radkou něco stane. Šlo to těžko. Skoro celé těhotenství musela ležet v nemocnici. Právě tehdy jsem si k Františkovi našel cestu. Byli jsme dva chlapi, někde daleko bojovala žena, kterou oba milujeme. Spojilo nás to. Pamatuju, jak Franta vařil vývary, sám dělal šťávu z granátových jablek, běhal ráno na trh pro čerstvou játru. Možná jsem tehdy pochopil, co znamená být chlapem. Franta byl na slova skoupý. Nepamatuješ si ho, škoda.
Nepamatuju, tati Ale vzpomínám na dřevěného koníka, co mi sám vyrobil.
Ano! Vyráběl ho právě, když jsme tě čekali. Byl zručný. Bylo mu zle, ale makal dál. Bál se, že to nestihne.
A kde je?
Na půdě. Jednou ho pro vnoučata vytáhnu.
Tati!
Co? Vždyť mě jednou dědou uděláš, ne?
Ještě dlouho ne!
Uf! To jsi mě uklidnila!
Tati!
Co jsem zase řekl špatně?
Ondřej se smíchem uhýbal před dceřinými pěstičkami a v duchu si oddychl. Otázek neubývá, ale odpovídat na všechny není vždy jednoduché.
V jejich rodině nikdy nic nebylo úplně jednoduché. Radka říkala domu papírový, když byla malá.
Proč papírový, Radko?
Ondřej byl v devítce, hubený, samý pupínek, pořád po škole. Ale na sestru si čas našel. Radka ho bavila.
Protože je jako tahle tvoje papírová tulipánka! Radka si v ruce pohrávala s květinou z papíru, kterou složil bratr. Jak je krásná! Ale dívej.
Položila ji do dlaně, druhou rukou ji prudce připlácla.
Proč?! Ondřej polekaně skoro vyjekl.
Uvnitř je prázdná. Vidíš? Udělej ještě jednu!
Zase ji rozmačkáš?
Ne. Ukažu ti něco jiného.
Barevná modelína jen ztěžka procházela malou dírkou u dna papírového květu, ale Radka funěla, dokud nevyplnila celou dutinu.
Teď už ji nezmáčkneš. Je papírová, ale pevná. Náš dům takový není. Chybí mu modelína uvnitř.
Ondřej žasnul, jak jeho malá sestra rozumí věcem doma, a nervózně otáčel květinou v ruce, naplněnou dětskou moudrostí.
Takové květiny ho naučila spolužačka z lavice Alenka. Na pohled vážná, ale nemohla chvíli posedět bez práce.
Musím něco dělat, abych mohla přemýšlet.
Pod jejíma bystrýma rukama papír ožil na lavici se po hodině houpal jeřáb, žába nebo celý pugét tulipánů. Učitelky Alenčinu zálibu znaly a nechávaly ji být. Byla premiantka a jakýkoli dotaz zvládla lusknutím prstu. Že proplýtvá trochu papíru? Bože, ať si tvoří.
Ondřej Alenčiny výtvory sbíral a nosil Radce domů. Ta jásala nad každým novým papírovým divem.
Jak jsi to udělala?
Chceš, aby tě to Alenka naučila?
Chci!
Ondřej prosil mámu, jestli s Radkou mohou do parku. Pozvat Alenku domů ho ani nenapadlo věděl, že to máma nestrpí.
Libuše, matka Ondřeje a Radky, byla přísná. Někdy až moc. Ondřej ji měl rád a dlouho omlouval její způsob strachem. Máma se o něj a sestru bála.
Ondřeji, musíš myslet na budoucnost! Sám! Nikdo ti nic nedá! Já, jasně, jsem tvoje matka, splnila jsem, co jsem mohla porodila a vychovala do svých sil. Dál už jedeš sám. Je tu ještě Radka. A ve Františka se moc nespoléhej. Není tvůj otec, ale nevlastní. Doufám, že to chápeš.
S takovým postojem Ondřej nahlas nediskutoval. Věděl, že kdyby šlo do tuhého, Franta by podržel. Už dávno ho neoslovoval nevlastní, byl to prostě táta.
Ondřej tušil, že by Franta matčiny noční výchovné rozhovory rázně ukončil. Rodinu bral za to nejcennější, co v životě dokázal. A chtěl, aby bylo všem dobře.
Ale dobře v očích každého znamenalo něco jiného. Kde Franta říkal, že je třeba děti rozmazlovat, máma věřila na přísnost. A hlavně strach.
O děti se Libuše bála na dvacet pět hodin denně. Ještě něco pro jistotu navíc co kdyby. Ta věta zněla v Ondřejově dětství často, s narozením Radky už natrvalo.
Co kdyby někdo Radce ublížil!
Platilo to o všech. Kamarádkách (Libuše v žádné neviděla hodnou pro dceru), učitelích a trenérech povinnosti ano, city ne. Žádné objímání s paní učitelkou. K čemu?
Jiní lidé? Proč? Stačí máma, otec, bratr. Všichni ostatní jsou zbyteční. Ti, co mohou ublížit.
Proč se Libuše tak fixovala na to, že chce děti chránit, Ondřej dlouho nechápal. Jen sledoval, jak máma lítá jako šílená. Změnila práci, aby mohla Radku vyzvedávat včas, naučila se řídit, jen aby Radku vozila na aktivity. Ondřej pomáhal, jenže s tím, jak Radka rostla, měl už svůj život.
A v tom jeho životě byla Alenka. Později malá společná dcerka pro Libuši šok, ona plánovala vnučku nejdřív až ve tvých pětadvaceti.
Ondřeji! Proč tak brzy, proč tak nerozvážně Máš před sebou ještě vysokou! – Libuše stála u okna v kuchyni, objímala se rukama a celá se třásla, jak to dělala vždy, když byla na dně.
Mami, už nejsem dítě. A za vše odpovídám sám. Alenka čeká dítě. Moje dítě, rozumíš?
Ale vždyť jste se mohli chránit! Ještě je čas
Dost, maminko. Řekla bys něco, co bych ti nemohl odpustit. Už jsem slyšel dost. Doufám, že to je jen ze šoku. Zamysli se nad tím, co jsem řekl.
Ondřej vstal a šel se s Radkou rozloučit. Nakonec se zastavil u Františka v pokoji.
Franek byl už půl roku vážně nemocný. Trpěl, mlčel, nechtěl nikoho zatěžovat jen Ondřej občas tušil, jak těžké to je.
Ani teď, když mu položil pasákovi ruku do stisku, sevřel jeho dlaň pevněji než obvykle, a pak mu vložil do ruky klíče od svého bytu.
Papíry zařídím za týden. O Radku a mámu se neboj, dům na vesnici jim nechám. Bude se tam stavět satelit, cena pozemků roste. Takže nestrádají. A vy žijte! Děláš to správně, synku. Tvoje dítě musí mít domov. Dobrý domov. Chápeme se?
Ano, tati. Děkuju
Petra, tedy Františka, už Adéla nepoznala. Narodila se týden poté, co tichounce odešel.
Ondřej, aniž by musel, pustil se do vedení rodiny sám, a Radka si konečně vydechla. Dávno věděla, že Ondřej má na poličce pod pracovním stolem malou papírovou tulipánku.
Proč? Radka jemně hladila suchou papírovou květinu, pod kterou cítila zatuhlou modelínu.
Nedopustí, abych byl prázdný, Radko. Má mi připomínat, co je moje povinnost.
Co přesně?
Naplnit vám život něčím víc, než prázdnotou. Nejen Alenčině a Adélčině, i vám s mámou.
To bude těžké, Ondro. Stejně tě nikdy neposlechne.
Ale aspoň se můžu pokusit.
Jo, pokusit se můžeš – Radka povzdechla a rychle změnila téma.
Nechtěla, aby bratr bojoval s mámou.
S Libuší to bylo těžké. Po smrti Františka se doslova uzavřela. Radka netušila, co se s ní děje. Ondřej si vzpomněl na vlastní dětství, když je opustil otec. Byly mu čtyři, ale matčiny slzy, hysterii, jak roztříštila křišťálovou vázu, sbírala střepy a křičela pamatoval dodnes. A jak nechodil jinam než do kouta. Máma střídavě křičela nebo líbala a prosila o odpuštění. On to snášel díky svépancéřové kůži.
Jsi hroší kůže, synku! Neprůstřelný! Plaču a ty ani slza! Je ti mámy líto? Libuše zvedala obočí a uklidnila se teprve, když Ondřej zatnul zuby, aby neplakal. Tak jsem tě správně odhadla, můj chlapče. Pojď sem! I máma tě má ráda!
Ondřej si všechny tyto manipulace pamatoval a dělal vše, aby tím Radka nemusela projít. Ale musel by s nimi ještě bydlet, a to nebylo vhodné. Alenka byla moc křehká, připomínala ty papírové hračky, co kdysi skládala.
Synku, říkala jsem ti! Hlavně, že Adéla je zdravá! Chudinka Alenka v tomhle věku a s nemocným srdcem Chápeš, co to je pro mladou ženu? Chápeš, co všechno znamená správná volba Správná volba
Ondra mačkal zuby a syčel:
Mami, nech! Pohádáme se!
To snad ne, synku! Nechtěla jsem říct nic špatného! Víš, že jsem vždycky byla moc otevřená.
Moc – Ondřej zabalil dceru, kterou máma o víkendech hlídala, a odjel domů. Často, po těhle rozhovorech, zapomněl i poptat sestru na novinky.
Ale Radka si nikdy nestěžovala. Byla moc podobná svému otci. Mlčenlivá, vážná a uzavřená pro všechny, kromě nejbližších.
I jejím vztah s mámou byl komplikovaný. Láska a důvěra, tam po tenkém ledě kráčely. Jeden chybný krok a praskla by ta šlupka strachu z opuštění, pohltila by ji černá beznaděj.
Alenka zemřela pět let po narození Adély. Jednou ráno se už prostě neprobudila. Ondřej, který se chystal do práce, tiše, aby nerušil ženu, zkameněl v pohybu s čerstvě uvařenou konvicí. Horká voda vystříkla, vyplašila kocoura a Ondřej uklouzl. Ale s tím už nic nenadělal. Stačilo jen otevřít dveře do ložnice a bylo mu jasné, co se stalo. Svět se zastavil, zůstala jen myšlenka, které se držel, aby nespadl do propasti zoufalství:
Adéla!
Pomalu udělal krok, pak druhý, zavřel za sebou ložnici a zamířil do dětského pokoje. Plyšový kocour, bez kterého dcera skoro nespala, ležel na polštáři. Adéla byla u babičky, hračku si nevzala, protože ji Ondřej odvezl k mámě rovnou po školce. Sevřel v ruce měkké ouško plyšáka a vyrazil z něj zvířecí nářek, jediný způsob, jak aspoň trochu rozpustit tu bolest, co pálila duši.
Nevzpomněl si, jak dlouho seděl v pokoji. Když utichla tma, konečně vstal, došel do kuchyně a vzal do ruky telefon.
Mami? Nech Adélku ještě nějakou dobu u sebe. Vím, že jdeš do práce. Tak to musí být. Ozvu se
Dvěma měsícům po pohřbu Adéla téměř nerozumí. Něco dělal, někam šel, něco uvařil. Adéla se lepila na tátu jako klíště, nechtěla ho pustit ani na chvíli. Moc se neptala na mámu. Ondřej to chvíli neřešil, ale pak uviděl, jak dcera potají vešla do zamčené ložnice, sedla si na zem u postele a objímala plyšáka, tiše šeptající k velké fotce v rámečku na nočním stolku. Tehdy Ondřej pochopil, že Adéla ví všechno.
Nevstoupil dovnitř. Když dcera vyšla, sevřel ji v náručí, zabořil nos do rozcuchaných copů a zeptal se:
Kdo ti to řekl?
Babička! Prý musím tátu šetřit. O mamince nemám mluvit, aby tě to nebolelo.
Ondřej Adélu pevně stiskl, až zakňučela, ale hned povolil.
Promiň, holčičko! Odpusť mi, za všechno! O mamince můžeš se mnou mluvit kdykoli! Nikomu jinému neposlouchej! Jen mně, rozumíš?
Podle toho, jak si Adéla vzdechla a rozplakala se, Ondřej pochopil, jak těžké období měla. Nenáviděl se za to, že dceru nechal samotnou s takovou bolestí, hněval se, že nedokázal matce vysvětlit ani ty nejjednodušší věci.
Ale jeho hněv nabral obrátky až když další večer přišla k němu Radka.
Ten večer Adélu uložil a dlouho seděl v temné kuchyni, hladil kocoura a díval se do tmy. Nespal. Spal teď na nafukovací matraci v dětském pokoji, ale věděl, že tak to dál nejde. Musí něco podniknout změnit byt nebo najít jiné řešení.
Tiché zaklepání by v ruchu nevnímal, ale v úplném tichu náhle zadunělo.
Když si na to vzpomněl později, vždy se otřásl. Co kdyby Radka tu noc odešla, kdyby si vzal prášek na spaní, jak doktoři doporučovali.
Promočená od podzimního deště Radka vstoupila, sotva otevřel, a pevně ho objala, stejně jako on předtím svou Adélu.
Radko! Co se stalo?!
Bolí to Radka se zatřásla a Ondřej ji vzal do náruče, protože tušil, že je opravdu zle.
Sanitka přijela za půl hodiny, za další hodinu už Radka spala na matraci v dětském pokoji, aniž by stihla všechno vysvětlit.
Ondřej pochopil, když ráno zahlédl modřiny na rukou.
Co to je?
Krátké rukávy jeho trika stačily ukázat všechno. Radka se je snažila natáhnout až přes modřiny.
Radko?
Ondro, nechci o tom mluvit.
Chápu to. Ale musíš mi to říct. Jinak ti nemůžu pomoct. Musím vědět, co bylo.
Velké šedé oči se zalily slzami, Radka zavrtěla hlavou.
Byla to máma? Ondřej v sobě vymačkal otázku, bál se odpovědi a už ji znal.
Radka sklopila hlavu a vzala bratra za ruce.
Nechci za ní. Teď ne! Je mi hrozně, Ondro
Ondřej ji uklidňoval, zvažoval, jak dál. Kdyby teď udělal scénu, už nikdy by situaci neusmířil. Dobře chápal máma překročila hranici, u které dlouho postávala, protože dcera byla to jediné, co patřilo jen jí.
Vyprávěj. Prostě to řekni. Společně něco vymyslíme. Radko, udělám všechno, abys už nikdy neplakala! Věříš mi?
Kdyby Radka aspoň na chvilku zaváhala, Ondřej by si nikdy neodpustil, že je skutečný chlap. Ale ona správně kývla, pustila ho a posadila se zpříma, pohledem tak podobná svému otci, že Ondřeje zamrazilo. Frantu nesměl zklamat. Když dívka potřebuje pomoc, kdo jiný by jí měl pomoc, pokud ne on?
Máma zjistila, že se scházím s Markem. Pamatuješ ho?
Ten chlupatý? Ondřej podal Radce hrnek s čajem a talíř s chlebem.
Jez!
Nemůžu. Pak. A nejsi chlupatý sám? Ale ano, je to ten. Nebylo mezi námi nic. Jen kino, pár procházek. Přes den! Ondro! Ani mě nepolíbil, chápeš?
Radko, nekřič. Rozumím ti. Věřím ti. Ale co bylo s mámou?
Křičela na mě! Držela mě a ječela Říkala hrozné věci Radka si obmotala ruce kolem kolen a přivřela oči. Nemůžu to ani říct! Proč to se mnou dělá? Čím jsem si to zasloužila? Vždy jsem ji poslouchala! Ty přece víš! Nejsem hloupá, chápu, že na vztahy je brzy. Ale ona křičela, že skončím s dítětem a budu na tom jako ty Promiň! Neměla jsem to říkat, ale Ondro! Asi jsem taková, jak ona řekla! Neumím držet jazyk za zuby
Radka spustila tak žalostný pláč, že Ondřej na chvilku nevěděl, co dělat.
Odpověď přišla sama. V tu chvíli byla Radka k nerozeznání podobná jeho malé Adéle. Prostě ji posadil na kolena a objal, jako svou dceru, a utíral slzy.
Pozor, bude povodeň! Plačko jedna! Nikdo už ti neublíží! Nedovolím! Ani máma, slyšíš?
Šedé oči se na něj upřeně zadívaly a Ondřej znovu pevným hlasem řekl:
Nikdo! Ani máma. Tatínkovi jsem slíbil, že tě budu chránit. Myslíš, že bych svůj slib porušil?
Radka zavrtěla hlavou.
Správně. Vychoval mě jako chlapa a chlap drží slovo. Pohlídáš Adélu? Brzy vstane. Dej jí něco k snídani, já zajedu za mámou.
Nedělej to! Radka vyskočila.
Musím! Ondřej ji posadil zpět a podal jí pečivo. Dojez! A pak se umyj! Nebudu strašit dítě!
Rozhovor s matkou byl těžký. Libuše křičela, žádala, ať Radku vrátí domů, a hned nato plakala, že jí bere život. Ondřej jen mlčel a čekal, až se uklidní.
Mami, Radka zůstane u mě.
Gestem zastavil matku na vrcholu hysterie.
Zatím. Než se vzpamatuje. Tobě to taky prospěje.
Ale vždyť má školu! Za týden má závody! Čtvrtletní písemky! Ondro!
Mami, slyšíš se? Písemky? Vůbec jsi ji celou noc nehledala! Co by bylo, kdyby nepřišla ke mně?
Myslela jsem, že je doma!
Ve své snaze kontrolovat vše kolem jsi přestala vidět, že jsme lidé! Nebo jsi to nikdy nevnímala? Nejsme tvoje figurky, ale živí!
Co to povídáš, synu?!
Kdy jsi se mnou naposledy mluvila jako máma, ne jako velitel? Zajímalo tě někdy, jak se cítím, když tu Alenka už není? Jestli to zvládám? Pomáháš s Adélou, v tom ti děkuju, ale se mnou mluvíš jako s podřízeným. A s Radkou taky. My jsme tvoje děti, ne personál! Jako šéfová jsi skvělá, ale jako máma Odpusť, ale v tomhle ne. A i teď, když dcera na druhém konci města pláče bolestí, myslíš jen na písemky a další pohár na polici! Takhle to nejde! Mlč! Vím, co bys mi teď řekla. O budoucnosti, o výchově. Víš co? Radka má mě. A klidně ať skončí střední na čtyřky! To je jedno! Já jí studium zaplatím, diplom mít bude. Věděla jsi, že chce být veterinářkou? Ne doktorkou, mami, ale veterinářkou. Chce, rozumíš? A stane se jí. To garantuju!
Ty nemůžeš! To nemáš právo rozhodovat za mě! Jsem její matka!
To ti dává právo ji zlomit? Ondřej už byl náhle klidný.
Stál proti němu úplně jiný člověk. Ne tygřice, ale rozcuchaná, zlomená žena, která neví, jak dál. Křičela, ale hlas poprvé nezněl vítězoslavně.
Ondřej jí stiskl ramena a podíval se do očí:
Mami, chceš zůstat sama? Nevyhrožuji, jen tě varuji. Jestli to takhle půjde dál, už nikdy mě ani Radku nezískáš zpátky. My se neztratíme. Nikdy ji nenechám. A co ty? Zamysli se!
Políbil matku na čelo, zamkl za sebou byt a sešel o dvě patra níž, kde se složil na známé schodiště.
Kolikrát už po těch schodech běžel? Dnes to snad ani nespočítá. Jednou skákal radostí, podruhé se vlekl. Teď neměl sílu na krok nahoru ani dolů. Jen seděl, zmražený v okamžiku, a počítal, kolik že těch schodů v jednom patře vlastně je…
Roky běhat sem a tam a nevědět. Není to zvláštní?
Vibrující telefon ho vrátil do reality. Vstal, došel nahoru, důkladně přepočítal schody dolů, kývl pro sebe a vyrazil domů. Teď už věděl, co dělat.
Jeho taktika byla správná. Libuše dlouho mlčet nevydržela. Už za dva dny přijela smířit se s dcerou.
Šlo to pomalu.
Radka nedokázala odpustit hned. Dalších pět let byly jejich vztahy jako divoké houpačky amplituda záhadná, směr nejasný.
Libuše se snažila, protože teď už věděla, její děti nejsou malé. Nebudou v tichosti čekat, až se matka vzpamatuje. Teď znělo: Oni dva spolu proti celému světu. A já?
Radka dodělala diplom a nastoupila na dobrou veterinární kliniku. Adéla se smála, když táta úpěl nad každým tetiččiným pacientem.
Radko! To je had!
A co? Ondro, podívej, jak je roztomilý! A úplně teplý! Zkus si ho pohladit! No, neboj! Tak! Vidíš? Vůbec není strašný! Je tu jen dočasně. Domů půjde, až se vrátí páníček. Gusta se doma nudí!
Gusta? On má i jméno?
Jasně!
Adéla měla záchvaty smíchu a hrozila tátovi, že půjde ve stopách tety.
To ještě scházelo! Ondřej předstíraně lomil rukama.
Práce, dům, opatrná setkávání s matkou. Radka žila, jakoby ze zvyku. Adéla přemlouvala tátu, ať ji seznámí s kamarádem, ale nic se nedělo.
A pak velká novina!
Chci vás seznámit se svým klukem. Radka stydlivě uhýbala očima. Ale, prosím, nesmějte se mi!
Radko, do smíchu už nám dávno není! Adéla objala tetu.
Pravá kecka, kterou včera pacient Radky rozcupoval po bytě, se našla pod postelí v ložnici, Adéla ji narvala zpátky na nohu a vyrazila ke dveřím.
Jsem připravená!
No to snad není pravda! Ondřej skepticky protočil oči. Teď už ani nemusíme spěchat. Radka nám stejně neodpustí!
Tati! Nepřeháněj! Ještě máme půl hodiny!
Dvojici procházející parkem Ondřej s Adélou zahlédli z dálky.
Tati, tati, to je on? Ten? Chlupatý?
Adélčin šept byl asi slyšet daleko, protože Radka se zamračila a pohrozila očima.
Marek.
Ondřej.
Stisk ruky, úsměv, kývnutí.
Adéla.
Chlupatý! Marek se rozesmál a mrkl na svoji dívku. Radko, nebuď tak vážná! Usměj se! Tak! Chci, aby ses pořád smála! Páni, to jsou boty! Já chci stejné!
Adéla pohlédla na Ondřeje, rozesmála se a teprve teď si všimla, že se teta v očích zablikala jinak. Ocel nahradilo stříbro. A to bylo tak krásné, že Adéla úžasem tleskla, čímž Mareka docela zmátla.
Co? U nás v rodině jsme všichni trochu Blázni. Zvykni si!
Uklidnila jsi mě! Teď už vím, že do vaší skvělé skupiny? Nebo je lepší říct
Rodiny, Marku, rodiny! Adéla mrkne na tetu a zavěsí se do otce.
