Nikdy jsem svou ženu nemiloval, i když jsem jí to říkal snad už stokrát. Není to její vina žijeme hezky. Nikdy se se mnou nehádala, nebyla protivná byla milá a klidná. Jediný problém v našem manželství je, že láska je asi na dovolené. Její kuchyňské a jídelní umění je přímo bezchybné.
Každý večer usínám a ráno vstávám s myšlenkou, že bych od ní konečně měl odejít. Najít si nějakou ženu, kterou bych mohl skutečně milovat.
Ale povede se mi to vůbec? S Helenou mi je fajn. Kromě těch jejich geniálních domácích dovedností vypadá má žena ještě skvěle. Kámoši mi závidí ještě dneska, jen litují, že jim takové štěstí v životě nepřálo. A já sám nevím, proč si mě tahle žena vybrala.
Jsem prostý chlapík, ničím extra mezi stovkami dalších. A ona ona mě opravdu miluje… Zvláštní holka.
Její láska a věrnost mi nedopřávají klidu. A co teprve ta její krása! Dobře vím: sotva bych odešel a přestřihl všechna pouta, objeví se někdo nový. Bohatší, hezčí, úspěšnější.
Když si představím, že by ji objímal někdo jiný, mám na krajíčku. Helena je moje, i když k ní vlastně nic necítím. Ani jsem nikdy necítil. Vzal jsem si ji, protože můj ego prostě tleskal, že mám po boku takovou fešandu.
Ale copak jde žít celý život bez lásky? Myslel jsem si, že to zvládnu, ale spletl jsem se. Mé místo je maximálně tak mezi pánvičkami a hrnci.
Zítra jí musím všechno říct, rozhodl jsem se a konečně usnul.
Ráno u snídaně jsem sebral odvahu k vážné konverzaci.
Helenko, sedni si. Musím ti něco říct.
Poslouchám, miláčku.
Představ si: rozvedeme se, každý si najdeme něco svého, budeme žít na opačných koncích Prahy.
Helena se rozesmála:
To je nějaká deskovka, nebo co?
Počkej, poslechni to až do konce. Je to důležité pro nás oba.
Dobře, tak jsem si to představila. Co dál?
Řekni mi narovinu když odejdu z rodiny, najdeš si někoho nového?
Františku, co blázníš? Proč bys odcházel? Co to zase je?
Protože tě nemiluju. Nikdy jsem nemiloval.
Prosím?! To je nějaký špatný vtip? Vůbec ti nerozumím
Chci odejít, ale nejde to, protože představa, že bys byla s někým jiným, mě úplně rozkládá.
Helča chvíli mlčela, zamyslela se a pak povídá:
Lepšího než tebe už nejspíš nepotkám, takže klidně odejdi, neboj, nikoho jiného mít nebudu.
Slibuješ?
No jasně, ujistila mě Helena se smíchem. Ženské triky, co?
A kam teda půjdu?
To už fakt nemáš kam jít?
Ne, vždyť jsme spolu celý život. Tak asi opravdu zůstaneme spolu až do smrti odpověděl jsem sklesle.
Toho se neboj, Františku. Jakmile to všechno rozvedeme, rozdělíme byt na dvě garsonky každý svou.
Vážně? Fakt to pro mě uděláš? Proč?
Protože tě miluju, a když máš někoho rád, tak ho nedržíš násilím u sebe.
Uplynulo pár měsíců a opravdu jsme se rozvedli. O několik týdnů později jsem se dozvěděl, že Helča svůj slib stejně nedodržela a už si někoho našla. A ten byt, co měla po babičce, nikdy rozdělit neplánovala.
Zůstal jsem sám, bez ničeho. Sám jak kůl v plotě. Jak má člověk po tomhle věřit ženským, fakt nevím
Co říkáte na Františka?
Tento příběh vychází ze skutečné události sdílené naším čtenářem. Podobnost se skutečnými jmény a místy je čistě náhodná. Fotky v článku jsou pouze ilustrační.
