Tři nové klíče
– Proč jsi tak bledá, nebo máš zase nějakou dietu? ozývá se v předsíni hlas mé tchyně. Ani nepozdraví.
Stojím u plotny ve vybledlém županu, míchám ovesnou kaši a myslím na to, že je sobota konečně moje. Celý den, od osmi rána do pozdního večera. Karel odjel na ryby s Honzou ze třetího patra, říkal, že se vrátí až na večeři. Už jsem si stihla v duchu naplánovat den: v klidu snídaně, pak procházka kolem parku, potom zalehnout s knihou a nikam nespěchat. Takové dny byly vzácné, skoro se neobjevovaly. Vlastně vůbec.
Ale teď.
Otočila jsem se. Božena Vojtěchová už vcházela do kuchyně, na cestě si sundala kabát a jen tak ho přehodila přes opěradlo židle, aniž by se podívala, kam dopadá. Kabát sklouzl na podlahu. Nezaregistrovala to.
-Dobrý den, paní Vojtěchová, řekla jsem. Můj hlas byl klidný. To už jsem se naučila.
-No jó, no jó. Kdepak je Karel?
-Na rybách.
Zastavila se uprostřed kuchyně a podívala se na mě, jako bych jí řekla něco neuvěřitelného.
-Jak na rybách? Nic mi neříkal.
-Asi zapomněl, odpověděla jsem a otočila se nazpět ke sporáku.
Ovesná kaše si tiše bublala. Ztlumila jsem plamen. Venku bylo šedé říjnové nebe, klidné, bezvětří. Půl hodiny zpět jsem si myslela, že půjdu ven nadechnout se do parku, vzduch tu voněl spadaným listím. Teď už jsem hleděla jen na kaši a věděla, že den už není můj.
Božena Vojtěchová zvedla kabát, pověsila ho na háček v předsíni, vrátila se a sedla si ke stolu. Vyndala z tašky veliký igelitový pytlík a položila ho na kostkovaný ubrus.
-Pekla jsem šátečky se zelím. Karel má rád se zelím.
-Děkuji.
-Neškleb se, aspoň zkus jeden.
Nešklebila jsem se. Stála jsem k ní zády, lila kaši do talíře. Ruce pevné, v hrudníku napnuté péro. Zevně klid. Sedm let praxe.
-Pojď, najíš se se mnou, řekla jsem automaticky, jako když dýcháme.
-Já už snídala. Jenom čaj, prosím.
Postavila jsem rychlovarnou konvici. Sama jsem si sedla naproti a začala jíst kaši. Božena Vojtěchová upřeně sledovala můj talíř.
-Tohle je jako všechno? Kaše na vodě?
-Na mléku.
-To je jedno. Dalas Karlovi aspoň něco pořádného, než jel?
-Nevím, paní Vojtěchová. Odjel v šest, spala jsem.
Znovu potřásla hlavou. Už jsem tento pohyb znala nazpaměť. Znamenal: Taková manželka, spí a muž odjíždí hladový.
Hleděla jsem ven do šedivé zahrady. Po římse kráčel holub, kloval cosi neviditelného. Vlastní svět.
-Měla bys vyměnit záclony, utrousila Božena, rozhlíží se po kuchyni. Ty jsou už šedé.
-Mně se líbí.
-Karel říkal, že by je rád vyměnil.
Karel nikdy nic takového neřekl. Asi jí. V těch rozhovorech, na které nikdy neuslyším, protože jsou o mně, beze mě.
Konvice zapípala. Zalila jsem čaj, postavila před ni hrnek, cukřenku, lžičku.
-Děkuji, řekla. Zamíchala čaj. Zavolej Karlovi, řekni, že jsem tu.
-Je na rybách. Tam není signál.
-Jak není signál. Kdepak to je?
-Někde u Sázavy. Říkal to.
Stáhla rty, upila čaj, zadívala se na tašku s koláčky.
-Podej mi nějaký talířek, přeskládám to pěkně.
Položila jsem před ni talíř. Začala klást šátečky pečlivě do řady, jeden po druhém. Vonělo to těstem a zelím. Jindy by mě možná jeden lákal. Teď už jen sleduji.
-Hele, začala Božena, nezvedajíc pohled od šátečků. Vy s Karlem vůbec spolu mluvíte?
-Mluvíme.
-Každý den mi volá. Povídá. Ty pořád mlčíš.
-O čem vypráví?
Na okamžik se zastavila, pak dál skládala.
-No, že je unavený. Že doma je neklid.
Odložila jsem lžíci.
-Neklid, zopakovala jsem. Ne otázka, spíš ozvěna.
-No, sama vidíš. Mezi vámi je napětí. Jsem matka, poznám to.
Stála jsem u dřezu, pozorovala muže na zahradě. Vedl malého rezavého psa na vodítku. Klidný obrázek. Hladká realita.
-Martino, oslovila mě Božena.
-Ano.
-Nezlobíš se?
Otočila jsem se. Pohled, který už jsem dávno uměla číst. Ne lítost, spíše očekávání ujištění: ne, vše je v pořádku.
-Nezlobím, řekla jsem.
Spokojeně kývla. Vzala si hrnek.
-To je dobře. Nejsem ti nepřítel. Chci, aby bylo doma dobře.
-Já vím.
Je mi osmačtyřicet, Karlovi padesát jedna, jeho mamince sedmdesát tři let. Jsem jeho druhá manželka, sedm let spolu. Myslela jsem, že v druhém manželství je člověk moudřejší. Umí domlouvat. Zná, co chce a nechce.
Ukázalo se, že záleží na povaze.
Dopila čaj a vstala.
-Ukaž mi lednici.
-Proč?
Už šla ke dveřím lednice.
-Kouknu, co uvařit Karlovi k večeři. Přijde hladový, z ryb je vždycky hladový.
-Paní Vojtěchová
-Co pak?
Chvíli jsem mlčela.
-Večeři připravím já.
Zastavila se, překvapeně na mě pohlédla.
-Martino, já pomůžu.
-Vím. Ale zvládnu to.
-Pořád říkáš, že zvládneš. Ale koukám, jak hubnete s Karlem.
-Karel si vybírá sám, co chce jíst.
-Je muž, nebude vařit.
-Nežije sám.
Dívaly jsme se na sebe. Dva metry mezi dřezem a lednicí, linoleum v krémové mřížce. S Karlem jsme ho vybírali ještě před svatbou, když jsem se stěhovala k němu a rozhodli jsme se pro malou rekonstrukci. Já volila, on souhlasil. Teď mi jeho matka říkala, že linoleum už je staré, kraje se odlupují, je čas měnit.
-Dobře, jak chceš, utrousila. Začala si balit tašku. V duchu jsem se trochu uvolnila třeba už odejde.
-Ještě u vás posedím, počkám na Karla, oznámila.
Pružina ve mně se zase napjala.
-Vrátí se až večer.
-Nic nevadí. Nespěchám.
Vytáhla ze své tašky klubko vlny a jehlice. Usadila se u stolu, jako člověk, který se nikam nechystá.
Dívala jsem se na ni, na ruce ovíjející vlnu, na její kabát přehozený přes židli, snad se tam sám odsunul. Nalila jsem si další čaj a odešla do obyváku.
Sedla jsem si na gauč, nohy pod sebe, upřená do zdi. Visel tam malý pastózní obrázek z tržiště, který jsem koupila před třemi lety. Říčka, lučina, staletá vrba nakloněná nad vodou. Tichá scéna. Můj pokoj klidu.
Z kuchyně znělo cvakání jehlic.
Vzala jsem telefon a napsala kamarádce Lucce: Je tu zas. Lucie odpověděla během minuty: Bez varování? Já jí: Má přeci klíče. Lucie poslala smajlíka se zavřenýma očima a napsala: Marti, proč s Karlem normálně nepromluvíš?
Odložila jsem telefon.
Mluvila jsem. Ne jednou. První pokus byl dva roky po svatbě, když mi došlo, že Božena chodí primárně za Karlem do bytu, kde předtím byl sám. Řekla jsem: Karle, máš mi říct předem. On na to: ona je zvyklá, je to máma. Já: to je náš domov. On: to je jedno, vždyť je to v rodině. Já: ale bez předchozího hovoru ne. On: moc to řešíš.
Podruhé to bylo, když přišla a přeskládala celé patro s kořením, protože tak je to praktičtější. Přišla jsem domů, koukala pět minut do police a bylo mi jasné, že mě zasáhla moje polička, přerušení rytmu. Karel na to: vždyť můžeš postavit věci zpět. Já: nejde o koření. On: o co? Byla jsem už unavená vysvětlovat.
Třetí pokus, po té, co přijela v době mé nepřítomnosti a vydrbala celý byt. Zní to směšně, urazit se za uklizený byt? Ale urazí vás to, když to znamená, že může kdykoli přijít, procházet naší ložnicí, vidět mé knihy na nočním stolku, bačkory, možná v duchu hodnotit.
Karel: mamka se snažila. Já: vím. On: tak proč řešíš? Já: kvůli těm klíčům. On: to je můj byt. Já: i já tu žiju. On: nechápu, co chceš.
Tohle jsem si zapamatovala obzvlášť. Nechápu, co chceš. Po sedmi letech.
V kuchyni slyším, jak Božena vstává, pouští vodu, něco myje. Pak rachotí lednice, šustí pytlík.
Vstanu, jdu do kuchyně.
Stojí u prkénka a krájí cibuli.
-Co to děláte? ptám se.
-Dělám boršč. Karel ho miluje.
-Prosila jsem, abyste v mé kuchyni nic nepřipravovala.
-Martino, je to jen boršč. Co na tom?
-Co budu vařit ve své kuchyni, rozhodnu já.
Pomalu pokládá nůž, dlouho se na mě dívá.
-Ty mi zakazuješ vařit?
-Prosím vás, respektujte, že tohle je i můj domov.
-Karel je tady od narození.
-Dávno vyrostl. Já žiju zde už sedm let.
Vezme mi prkénko z ruky, klidně, s jistotou. Položí zpět.
-Promluvím si s Karlem, oznámí a víc už neřekne.
Promluví.
-Zase mluvíš jako v televizi, zabručí, vrací se ke krájení.
Z okna už holub zmizel, muž se psem taky. Dvorek prázdný, mokré listí táhne oranžovou šmouhu po asfaltu.
-Martino, nezlob se. Chci jen pomoct.
-To já vím.
-Karlovi domácí jídlo chybí. Ty pracuješ, nemáš čas.
-Mám.
-Tak dobře. Ale ráda pomůžu.
Zase krájí, slyší jenom to, co chce. Ostatní nechává venku.
Odcházím do ložnice. Sednu na postel, otevřu knihu na záložce, čtu stejný odstavec dokola. Slova mi unikají. Zavřu knihu.
Zavolám Lucii.
– Vaří boršč, říkám.
– U tebe v kuchyni.
– U mě v kuchyni.
– Marti.
– Já vím.
– Musíš to Karlovi říct dnes. Hned.
– Už jsem říkala.
– Naznačila jsi. To je jiné.
Lucie má pravdu, známe se dvacet let. Říkala mi to už před třemi lety: ne naznačuj, řekni to naplno.
– Řeknu, slíbím.
– Dej vědět, jak to dopadlo.
Zavěsím. Ležím na posteli, vůně červené řepy a zelí je lákavá. Ale já jsem ji nechtěla.
Myslím na to, že jsem účetní v malé firmě, pět dní v týdnu, a vždy si najdu čas. Že mám svůj život, své drobné zvyky, představu o sobotě. Já o ten boršč nikdy nežádala. Ani o přestavěné koření.
Strop bílý, prasklinku u lišty znám nazpaměť.
Za dvě hodiny vyjdu z ložnice, opláchnu si obličej, upravím vlasy. V zrcadle je normální tvář, jen unavené oči. Ne bledá, jak tvrdila Božena.
V kuchyni už prostřeno. Tři talíře, koláčky, chléb.
-Pojď si dát, vybízí. Boršč je hotový.
-Děkuji. Najím se později.
-Vychladne.
-Ohřeji si.
Zas v tom pohledu nechtěná křivda, ukazovaná nevinně.
-Martino, co zase je?
-Všechno je v pořádku.
-Není. Celý den se mnou nemluvíš. Co jsem ti udělala?
Postavím se u lednice, naleji si vodu.
-Paní Vojtěchová, ráda bych si promluvila na rovinu.
-Tak povídej.
-Chodíte sem bez ohlášení. Vždy. Přijdete, kdy chcete, protože máte klíče. Stále si říkám: dneska tu třeba už byla. Nebo čeká v obýváku.
-A co? Jsem vaše.
-Synova rodina jste vy. Já jsem snacha. To je jiné.
-My jsme rodina!
-Rodina mluví, rodina se ptá, jestli může přijít.
-Mám se ptát vlastní snachy?
Zase to slovo. Povolení. Jako by slušnost byla urážlivé obtěžování.
– Stačí zavolat: Martino, přijela bych v sobotu, souhlasíš? To není ponižující je to slušné.
– Jezdím za synem!
– Který tu není.
– Ale ty tu jsi.
– Já tu také bydlím. Chci vědět, kdo mi kdy přijde do bytu.
Postavila se, sbalila talíř, tašku, začala si oblékat kabát. Ruce se jí třásly, ale ne slabostí, spíš dotčením.
-Dobře, řekla. Dobře.
-Paní Vojtěchová, nechci se hádat.
-Já vím.
-Opravdu. Chci normální vztah.
-Normální znamená volat a ptát se…
-Normální znamená slušně se ohlásit, ano.
-Zbytek boršče vyhoď, řekla ode dveří. Zavřela tiše. Téměř to bolelo.
Seděla jsem v kuchyni sama. Boršč na plotně, ve velkém hrnci, který Božena vykutala kdoví odkud. Nevím ani, jak mohla vědět, kde je. Sama ho skoro nepoužívám.
Nandala jsem si trochu boršče. Bez slova jsem jedla, hleděla z okna do hřmotícího města.
Uklidila jsem hrnec. Přikryla koláčky talířem. Sedla ke stolu a napsala Lucii: Promluvila jsem.
Lucie: A?
Já: Odešla dotčená.
Lucie: To je její věc. Udělala jsi to správně.
Zatím ještě byla do večera spousta času. Karel přijde, uvidí boršč a koláčky, budu muset vysvětlovat. Bude to zas ten typ rozhovoru, který už dlouho znám zpaměti proč takhle, vždyť maminka jen pomáhala, o co jde…
Vytáhla jsem knihu a šla na gauč. Tentokrát už jsem četla. Ticho pomáhalo.
Karel přišel asi v sedm. Klepání klíčů ve dveřích, kroky v předsíni, pak v kuchyni.
-Jé, boršč! Mamka tu byla?
-Zastavila se. Sedni, ohřeji ti ho.
Už si sundával bundu, věšel ji na háček, radostně si prohlížel stůl. Karel byl statný, trochu těžkopádný muž, s dobrosrdečnou kulatou tváří a přívykem radovat se, když je po jeho, a okamžitě ztěžknout, když se něco komplikuje. Znala jsem ho sedm let. Věděla jsem, jak drží lžíci, jak večer sleduje zprávy, jak každý den v půl deváté volá matce, a že jí nikdy neřekne nic nepříjemného.
Ohřála jsem boršč. Položila před něj. Už seděl, mnul si ruce, uviděl koláčky.
-Jé, se zelím. Marti, ochutnala jsi?
-Jo.
-Dobrý?
-Dobrý.
Jedl. Seděla jsem naproti s čajem. Vyprávěl o rybaření, jak Honza chytil parádního cejna, jemu záběry nešly. Když dojedl polévku:
-Mamka byla dotčená?
-Trochu.
-Promluvila jsi s ní?
-Jo. Karle, musíme si popovídat.
Odložil lžíci. Podíval se, tvář mu trochu ztvrdla.
-O čem?
-O klíčích.
Pauza.
-Martino.
-Karle, prosím tě, vezmi jí klíče.
-Je to máma.
-Vím. Právě proto musí aspoň dát vědět, když chce přijít. Je to normální.
-Navštěvuje nás.
-Přijde kdykoli, když tu nejsme. Do ložnice, přeskládá věci, vaří, co nechci.
-No, uvařila, no co…
-Karle, přerušila jsem ho. Prosím, opravdu mě vyslechni. Není to správné, že musím čekat, že někdo kdykoli může vstoupit. Není to domov.
Opřel se o židli, založil ruce.
-Přeháníš.
-Zas to říkáš.
-Protože pořád to stejné. Pomohla a ty se takhle rozčiluješ.
-Co já?
-Přiděláváš z toho téma.
-Karle, přišla bez ohlášení s klíči do našeho bytu. Přestavěla věci. Nakládá si u mě v kuchyni. To není náhoda, je to vzorec.
-Vzorec, zopakoval s ironickým tónem. Co vlastně chceš? Aby máma už nechodila?
-Aby zavolala předem.
-Je starší, zvyklá na svoje.
-Sedmdesát tři není sto. Dobře chápe, co je zavolat předem.
-Chceš jí vzít klíče.
-Prosím, neříkám to jako rozkaz.
Vstal, odnesl hrnek ke dřezu, hleděl ven. Mlčel.
-Martino, ona je sama. Táta umřel před osmi lety. Kromě mě už nikoho nemá.
-To chápu.
-Klíče pro ni znamenají bezpečí. Že není sama.
-Klíče nejsou o samotě, jsou o kontrole.
-Cizí byt…
-Náš byt. Ne její.
-Můj byt.
Tohle taky říkal málokdy. Jako poslední kartu.
-Ano, odpověděla jsem tiše.
Chvíli mlčel.
-Klíče jí nevezmu.
-Dobře.
-Dobře? Zněl upřímně překvapený.
-Dobře. Aspoň vím, jak jsi rozhodl.
-Martino, neber to tak…
-Jak?
-Takhle, chladně.
-Nejsem chladná. Jen jsem se rozhodla.
-Čemu?
Vstala jsem, vzala svůj hrnek.
-Žes vybral, řekla jsem.
-Nic jsem nevybral. Prostě nechci mámě ublížit.
-Já vím. Ale mně ublížit můžeš.
-Nikdo ti neubližuje.
-Karle, víš jaké to je žít doma, kde kdykoli někdo může přijít s klíčem? Neptáš se. Protože znáš odpověď a nechceš ji slyšet.
Odešla jsem do pokoje. Nešel za mnou.
Sedím na pohovce, slyším ho v kuchyni. Pak telefonuje. Slyším: Mami, hleď nezlob se Taková je Martinka Přijeď klidně, kdykoli chceš
Přijeď, kdykoli chceš.
Sedím a poslouchám. Uvnitř je najednou ticho. Ne bolest. Prázdno, jako by někdo uhasil světlo.
Pak přišel za mnou.
-Martino?
-Ano.
-Tak nebuďme takoví.
-Jací?
-Takhle. V tom tichu.
Sedl si vedle mě. Neuhnula jsem. Dívala jsem se na ruce.
-Volal jsi jí?
-Jo. Uklidnil jsem ji.
-Je dotčená?
-Trochu.
-Díky.
-Martino, vzal mě za ruku. Chápu, že ti to vadí. Ale můžeš být aspoň trochu no, měkčí?
-Měkčí.
-Je stará, sama. Bojí se.
-Karle, byla jsem sedm let měkká, chápavá, shovívavá. Říkala jsem: to nevadí. Ano, chce jen pomoci. Ale ona pořád chodí bez ohlášení. Pořád vaří v mojí kuchyni. Pořád říká, že je tu napětí. A ty jí pořád říkáš: přijď kdykoliv.
Pustil mi ruku.
-Ty nechceš ustoupit.
-Ustupovala jsem roky. Ale vždy jsem šla já.
-Takže co? Rozvod?
To slovo pronesl lehce, skoro jako doufání, že mě vystraší, nebo přinutí ustoupit.
Neodpověděla jsem.
-Martino, ptám se.
-Slyším tě.
-Tak?
-Nevyřizuji ano nebo ne na otázku, která zní jen jako hrozba.
-Nevyhrožuji.
-Chtěl jsi, abych řekla: ne, ne, jen ne rozvod, abys už nemusel nic měnit.
Vstal, přešel k oknu.
-Všechno komplikuješ.
-Možná.
-Kvůli klíčům.
-Ne jen kvůli klíčům. Ale kvůli tomu, co za nimi je. Ale ty o tom nechceš mluvit.
-Mluvím.
-Nemluvíš. Vysvětluješ, proč bych měla být zticha.
Odmlčel se.
-Nechápu, co vlastně čekáš.
Po sedmi letech.
Vstala jsem, vzala peněženku, klíče, přehodila si kabát.
-Kam jdeš? ptá se.
-Na vzduch.
-Martino
-Potřebuju to.
Vyšla jsem. Na schodech vonělo cizí jídlo. Šla jsem dolů, prošla dvorem.
Už je tma. Lustry na ulici, listí na asfaltu zčernalo. Jdu až na okraj parku, lavičky mokré, stromy klidné, lhostejné.
Nechce se mi domů.
Zvednu telefon a napíšu Lucii: Řekl mámě: přijeď kdykoli chceš.
Lucie volá do půl minuty.
-Vyprávěj.
Povídám stručně. Lucie poslouchá, mlčí. Když skončím:
-Martino, řeknu ti, co si myslím. Naštveš se, ale řeknu to. Bydlíš v jeho bytě. Dokud je to jeho byt, budeš hostem. Dobrým, dlouhodobým, ale hostem.
-Vím.
-Nevíš. Kdybys věděla, už bys něco udělala. Nikdy mámě klíče nevezme. Protože klíče nejsou kvůli ní, ale proto, že byt je pořád jeho. Ty jsi návštěva. On má kam se vrátit, ty ne.
Mlčela jsem.
-Martino?
-Slyším tě.
-Co uděláš?
-Nevím. Zatím.
-Dobře. Poslechni svoje rozhodnutí.
Odložila jsem telefon, chvíli stála, pak prošla kolem paneláku jinudy, vyšla ke klempířství a zverimexu. Otevřela jsem prodejnu domácích potřeb.
Vůně gumy, kovu, regály s nářadím, barvy po stranách. Sama nevím, proč sem jdu. Zastavím se u zámků.
Malý panel klíčků, klik, petlic. Vezmu jeden, prohlédnu si ho, vrátím. Vezmu druhý dobrý zámek, tři klíče. Podívám se na cenu.
Stojím u toho asi tři minuty. Prodavač si nevšímá.
Nakonec zamířím k pokladně.
Doma Karel sedí u televize. Když vběhnu, ohlédne se.
-Kde jsi byla?
-Venku.
-Dlouho.
-Jo.
Odložím tašku, napiji se vody. Zámek schovám pod dřez.
Přijde ke mně.
-Co jsi koupila?
-Drobnosti.
Přikývl, nalil si čaj. Postavil se k oknu.
-Martino, přemýšlel jsem. Chápu, že ti to vadí. Ale máma je jaká je. Nepředěláš ji.
-Vím.
– Tak to přijmi, vždyť máme boršč, koláčky, culí se.
-Karle. Já už to prostě přijímat nebudu.
Úsměv mizí.
-Tak to nevím.
-Nemluv, udělej něco. Opravdu pohovoř s mámou, ne jen chlácholi.
-Určitě se urazí.
-Možná.
-Je stará.
– Takže stará může všechny vládnout?
– Tak jsem to nemyslel.
-Jak tedy?
Dívá se na mě dlouho.
-Martino, když je ti tu tak špatně, možná nevím třeba by sis měla rozmyslet, jestli je správné být tady.
-Správné být tady.
-Přesně. Pokud se necítíš dobře.
Uvnitř cítím, jak něco mění skupenství. Neodpadne to, ztuhne.
-Tak chceš, abych odešla?
-Říkám, jen přemýšlej.
-Dobře, řekla jsem. Přemýšlím.
Šla jsem spát do ložnice. Žádné čtení. Ve tmě už prasklina není vidět. Ale vím o ní.
Ráno Karel vstane v osm, nasnídá se, jede s Honzou na chalupu. Prý přijde večer. Přikývnu. Odjede.
Vypiju kávu, sedím chvíli u stolu. Pak vytáhnu z tašky pod dřezem zámek z domácích potřeb. Položím na stůl, pozoruji ho.
Napíšu panu Novákovi zespodu, známému kutilovi z paneláku.
Pane Nováku, měl byste dnes čas? Potřebuju vyměnit zámek u dveří.
Za deset minut odpovídá: Kolem poledne klidně. Materiál máte?
Mám, píšu.
Dám vědět.
Mytím hrnek a sleduju holuba na římse. Nebo je to jiný.
Novák přijde v poledne, vysoký, obtloustlý, v pracovní zástěře.
-Zdravím, Martino. Ukažte zámek.
Podává mi.
-Perfektní kousek. Němec, teda skoro, ale dobrý. Za půl hodiny bude hotovo.
Odcházím do kuchyně, slyším šroubování, vyhazování starého zámku. A jeho mumlání.
Dělám si čaj a myslím: měním zámek v bytě, který není můj. A zbydou tři nové klíče.
-Je hotovo, volá.
Ve dveřích mi podává svazek. Vyzkoušejte si.
Otočím. Jde hladce.
-Děkuji.
-Chcete starý?
-Ne.
-Zůstanu ho mít, kdyby něco. Nashle.
Dala jsem mu pěkný obnos, uklidila zámek a postála v předsíni.
Zavolala jsem Lucii.
-Mám nový zámek.
-A ví o tom Karel?
-Ne.
-Až večer.
-Martino, víš, co jsi udělala? Teď už to není o klíčích.
-Vím.
-Doopravdy to chceš?
-Chci, aby nikdo nechodil bez vědomí.
-To je jeho byt.
-Vím, proto už myslím na další krok.
Lucie mlčí.
-Ty už myslíš na další krok, opakuje.
-Jo.
-Na rozvod.
-Jo.
-Hm. Pak budeš potřebovat právníka. Pošlu ti něco.
-Zapiš.
– Lici, nebojím se. Divné, že? Mělo by mi být, ale není.
-To je dobře. Už máš jasno.
Možná. Stojím v předsíni, držím tři nové klíče, zírám na nové dveře.
Karel přijde po šesté. Ve schodišti rachotí klíči.
Nic.
Znovu.
Ještě jednou.
Pak zvonek.
Dojdu ke dveřím, chvíli stojím.
-Martino, zamklas? Nejdu dovnitř!
-Vím. Vyměnila jsem zámek.
Ticho.
-Prosím?
-Vyměnila jsem zámek, Karle.
-Martino Otevři.
Otevřu. Stojí s rybářským kufrem, batohem. Hledí na mě.
-Ty vyměnila zámek?
-Ano.
-V mém bytě?
-Ano.
-Proč?
Ustoupím, projde dovnitř, všechno dělá zpomaleně.
-Martino, vysvětli mi…
Jdu do kuchyně. Následuje mě.
-Měnila jsem zámek, protože už nechci, aby někdo chodil bez svolení.
-To je můj byt.
-Řekl jsi to včera, pamatuju.
-Martino! Víš, co jsi udělala? Mohu ti odepřít všechno…
-Klíče od mámy už nefungují.
-Ne.
-Karle, myslela jsem, že budeš proti. A přece jsem to udělala.
Sedí. Poprvé sedí, jako by mu došly síly.
-Ty… opravdu myslíš vážně…
-Myslím.
-Takže chceš rozvod.
Není to otázka, spíš zjištění.
-Ano.
– Kvůli klíčům.
-Ne kvůli klíčům. Kvůli sedmi letům, kdy jsi pokaždé vybral mámu. Když jsi mi řekl přijmi to. Odpověděla jsem si. Představ si, měla jsi pravdu. Ale ne tak, jak jsi myslel.
Upřeně se dívá.
-Nevtipkuješ.
-Ne.
-Martino, povídej normálně. Prosím…
-Karle, sedm let jsem mluvila. Jsem unavená.
-Nesmíš to brát tak hrozně…
-Nesmíš? Zvaž to teprve. Já jsem zvažovala. Ty jsi jenom neviděl.
Sundal si brýle, promnul čelo, sedí. Snad mu došla slova.
-Co teď?
-Teď právník. Tvůj byt, po ničem se neptám, své věci si zabalím.
-Ty už jsi uvažovala.
-Už dávno.
-Matka…
-Zavolej jí. Je to tvé právo.
Odcházím do pokoje. Ticho, venku šero a lampy. Zabalím knihu, drobnosti, pomalu.
Ze stěny tlumený jeho hlas. Mluví s matkou.
Venku říjen táhne večerem, Praha žije, auta jezdí, někde dítě výská na dvoře, štěká pes. Dveře bouchly.
Mám v ruce tři nové klíče.
Jeden je poprvé jenom můj.
Telefon bzučí. Lucie píše: Jak je?
Přemýšlím chvíli. Odpovím: Ticho.
Odpověď: Ticho je začátek.
Možná. Zítra bude papírování, hledání nájmu, rozhodování. Bude toho hodně. Ale teď je ticho.
Na poličce v předsíni leží tři klíče. Vedle nich Karlův starý, už nepasuje.
Karel vyjde z pokoje, zastaví se mezi dveřmi.
-Martino, jsi si jistá?
Podívám se na něj. Unavené kulaté tváře, shrbená ramena, ruce v kapsách. Znala jsem toho člověka sedm let. Věděla jsem všechno o jeho zvycích, strachách, o jeho lásce k matce, která už v ničem nenechá místo komukoliv dalšímu.
-Jsem si jistá.
Kývne. Pomalu. Jako člověk, co přijímá, aniž by souhlasil.
-Dobře, řekne tiše. Dobře.
A to slovo zůstane viset ve vzduchu, mezi námi, u nového zámku, u třech klíčů a kabátu na háčku, a já nevím, co znamená. Jestli smíření, nebo jenom únava, nebo něco třetího, na co ještě nemám slovo.
Vezmu tašku.
-Na noc půjdu k Lucii.
-Dobře.
Otvírám dveře. Nový zámek hladce cvakne, jak říkal pan Novák: kvalita.
-Martino? ozve se za mnou.
Ohlédnu se.
-Zavoláš?
Dívám se na něj dlouho.
-Ano, řeknu. Zavolám.
A sejdu dolů do tmy, která vypadá, jako by byla tichá už odjakživa.
