Rozbitá panenka
Maruško, to bylo ale skvostné! Eliška je poklad! A ten hlas! V životě jsem neslyšela nic krásnějšího! I když víš, že do Národního chodím často a můžu se snad považovat za odbornici. Musí zpívat tam! Tam! O tom není pochyb!
Boženko, děkuju ti, že jsi tak vysoce ocenila talent mé dcery! Eliška na tom pracovala celé roky. Tolik úsilí, tolik dřiny a teď, konečně, Carmen!
Nádhera! Nádhera! Maruško, když už teď Eliška dosáhla všeho, měla by začít myslet i na budoucnost, nemyslíš? Je jak slavíček, ale celý život přece nemůže létat z větvičky na větvičku. Hnízdo a maličcí?
Nevím, Boženko, myslím, že zatím ještě ne. Je přece mladá a ten dnešní úspěch je jen prvním krokem v její kariéře.
Maruško! Tomáš už je dávno připravený na svatbu a jak dlouho ještě vydrží čekat, to nevím! Tak ji miluje! Ani den bez ní nevydrží! A my jim jen komplikujeme štěstí! utřela si Božena červeně smáčený krajkový kapesníček pod očima. Kdo jsme, abychom jim stáli v cestě?!
Marie Klímová mlčela.
Chápala, že od Boženky se tak snadno neodtrhne, ale do hádky se jí už nechtělo. Nebylo to poprvé, ani po sté.
Boženu znala od dětství, a ta byla vždy neústupná. Co si usmyslela, za tím šla, překážky nedovolovala a námitky netrpěla. A dlužno říct, že Boženě málokdy něco nevyšlo.
I jejich první setkání ovlivnila pevná vůle Boženy, a Marie si stále pamatovala ostré rozčarování a smutek toho dne.
Tu panenku, krásku jménem Lída, Marušce přivezl tatínek z cesty do Plzně. Plavé vlasy, modré oči, neobvyklé šatečky. Malá Maruška si panenku zamilovala víc než cokoli. Posazovala ji ke stolečku, pořádala dlouhé čajové dýchánky, kde vyžadovala přísnou etiketu, jak ji učila maminka.
Božena zahlédla novou oblíbenkyni až týden poté, co se Lída zabydlela. Okamžitě ji chtěla. Jenže tentokrát Maruška nechtěla Lídu dát, navzdory tomu, jak lehce dřív jiné hračky přenechávala. Božena onemocněla. Opravdu, s teplotou i slzami truchlila tak přesvědčivě, že Maruška jí nakonec panenku donesla sama. Jak by ne, když je Boženka tak nešťastná!
Sotva Božena hračku dostala, hned se jí ulevilo a starou Zdeničku, panenku s ošoupanýma očima, pohodila do kouta: Teď budeš bydlet tam!
Proč to Marušku tolik zabolelo? Nevysvětlila by to dříve slovy. Strašně jí staré Zdeničky přišlo líto, vyprosila ji tedy, zatímco Božena se nadšeně věnovala Lídě, Zdeničku domů odnesla.
Tam ji svěřila mamince a poprosila o opravu. Bylo jí k pláči líto, že Lída už není její. Chápala, že jednoho dne ji čeká stejný osud jako Zdeničku: Božena najde novou, hezčí hračku a Lída skončí v koutě, zapomenutá.
Ani ji nenapadlo panenku vzít zpět. To nebylo správné.
Správné bylo, že Zdenička s nimi v dětském pokoji zůstala ještě mnoho let. I když už Maruška dospěla a měla dceru, Zdenička tam stále seděla na poličce bez řas, ale s otevřenýma očima do světa.
Tahle hračka byla Marušce připomínkou, jak někteří lidé snadno odhazují staré věrnosti, když dostanou něco nového. Ona cítila, že stejně je to i s lidmi ne jen s hračkami.
Ale Božena byla jediná kamarádka a blízká sousedka, protože v celém domě nebyla žádná další děvčata. A proto se Maruška rozhodla nehádad se kvůli zvláštnímu chování, kdo ví, třeba se ještě všechno změní a zatím je třeba držet pohromadě.
Do nového domu se malá Maruška se stěhovala s rodiči po smrti dědečka. Téměř si ho nepamatovala. Večeře byla vždy tichá, jméno Jiřího Klímy říkali jen šeptem, s úctou. Kým byl, se dozvěděla Marii až o mnoho let později děti přece nemusí vše vědět.
Teprve po smrti svého otce, slavného chirurga pražské nemocnice, když zůstaly samy, jí maminka řekla pravdu dědeček byl legionář, muž s pevnou rukou i morálkou.
Teď už jsme bez opory, Maruško. Musíme si poradit samy. Jak? Sama ještě nevím.
Proč jsi vždycky žila podle druhých?
Byla jsem ráda, že mě někdo přijal, děvče z Vinohrad, poloviční sirotek. Za tatínkem byla vždy jistota, rozhodoval za všechny. Mně svěřili rodinu, až když ty ses narodila.
A táta?
Vynikající lékař, ty přece víš! Poznala jsem ho úplně náhodou, v centru města, když jsem si zlomila podpatek. Byla to tenkrát pro mě pohroma měla jsem jen jedny slušné střevíce, půjčené od kamarádky z koleje. On mi botu donesl ke ševci a doprovodil mě pak domů. Nezdráhal se, i když v té čtvrti moc vítaný nebyl.
A dědeček?
Dlouho mě jen pozoroval. Neprotestoval, ale uznal mě až těsně předtím, než ses narodila. Tvůj otec pořád pracoval, já si se vším radila sama a příšerně se bála, že to nezvládnu. Děti v sirotčinci nás učili všechno možné, jen s miminky se tam téměř nepracovalo.
O první měsíce s tebou jsem bojovala nespala jsem, jen vařila, brečela a běhala. Až jednou večer, když už jsem byla zoufalá a točila s tebou kolečka sem a tam po bytě, se mě dědeček zeptal: Tak, a teď spi, Olgo, já to zvládnu. Cítila jsem, že mě přijal, začal mi říkat Olča a z vy vykal na tykání přešel. Už předtím mě sledoval, ale teď jsem poprvé opravdu patřila do rodiny. On mi ukázal, co je opravdové teplo domova.
A právě kvůli té pevnosti rodových pout, kterou jsme doma cítili, byla Marie odhodlaná podržet dceru vždy, i když rodinu tížily bolesti a ztráty.
Vztahy s Boženou udržovala Marie letmo. Léta už byly spíš vzdálené přítelkyně setkávaly se při školních vystoupeních svých dětí, občas si zavolaly.
Božena se vdala za sochaře a odstěhovala se za Prahu, žila ve vile s ateliérem a její syn Tomáš šel v otcovských stopách. Proto trvala na tom, že Eliška nemá hledat štěstí někde v cizině Podobní lidé mají být spolu! Nevíš, co se v obyčejné rodině může skrývat za dědičnost. Potřebuju talentované a zdravé vnoučata, Maruško!
Marie nikdy nevyprávěla Boženě o rodinných tajemstvích. Zůstala naučeně mlčenlivá Čím míň ví, tím líp, říkávala jí máma.
Jako manžela pro Elišku Tomáše nechtěla. Nepotřebovala to říkat nahlas s Boženou by se o tom jen zbytečně pohádala.
Byla přesvědčena, že Eliška se svým naturelem, odhodlaností a samostatností a Tomáš, přivyklý dostávat vše, na co si vzpomene, se k sobě nehodí. Eliška, které jednou večer četla pohádku o dvou žabkách, co za sebe vzaly odpovědnost, přesně věděla, že život je o vlastním snažení.
O svém otci věděla Eliška jen z fotografií a vyprávění. Zemřel, když byla malá, a doma jí pořád říkali: Táta by byl tolik pyšný.
Věděla, že ji maminka podpoří vždy a ve všem, a proto vybírala cestu s rozvahou: bude po ní kráčet ona i maminka.
Jenže člověk míní, život mění. A Eliška se do Tomáše zamilovala víc, než čekala. Nebylo jasné kdy a jak se to stalo, ale nakonec si přála vídat Tomáše co nejvíc.
Byl radostný, odvážný, společenský vlastnosti, po kterých ona v skrytu toužila. Zval ji na víkend na Šumavu, na lyže Eliška se trochu bála, neuměla to, Tomáš to neřešil: Ty to dáš, uvidíš!
První hory se jí nakonec zalíbily, i když lyžovat netoužila. Večer požádal Tomáš o její ruku, veselá společnost, šampaňské, euforie. Souhlasila a později plakala do polštáře, držíc překrásný prstýnek. Božena zařídila svatbu na úrovni, Marie a Eliška už musely jen vybrat šaty a připravit starý dědečkův byt na společný život novomanželů.
První pochybnosti přišly rok po svatbě. Eliška zpívala, Tomáš tvořil Boženě to ale nebylo dost.
Eliška má přece rodit! Teď, dokud jsme tu a můžeme jim pomáhat. Později už nebudeme stačit.
Ale Tomáš přece děti mít nechce, Boženko řekla jednou Marie polohlasně, o čemž Eliška dlouho nemluvila s nikým.
Tomáš se vyhýbal tématu, prohlašoval:
Mamce nic neříkej! Slyšet pořád děti, děti Já si život chci užívat, ne sedět po nocích nad plínami. Chci být někdo! Kdybych měl děti, nemám čas tvořit a budu mrzutý. Nebuď smutná, Eliško, vždyť mě chápeš. My dva jsme pro světlo, pro umění. Máma měla pravdu, když říkala, že si máme zůstat jen pro sebe.
Eliška cítila zklamání, ale nesnažila se už mu odporovat. Božena ji při návštěvách obviňovala Jak můžeš být tak necitelná?! Žena a nemyslí na děti?! Ale Eliška mlčela, byla to záležitost mezi ní a mužem.
Jednoho dne při druhé společné cestě na hory došlo ke zlomu. Tomáš byl rozmrzelý, když odmítla lyžovat, přinutil ji a hned toho litovala.
Instruktora nepotřebuješ, já ti všechno ukážu! dorážel na ni.
Proč neodmítla, proč se nechala přemluvit, sama nevěděla.
Když vše zčernalo, probudila se v nemocnici, u postele seděla plačící Marie.
Maminko…
Tiše, Eli, hlavně odpočívej. Bude to dobré. Jsem tu s tebou.
A Tomáš?
Marie odvrátila pohled: Odpověděl, že s tím nemůže pomoci, odjel do Prahy čeká ho výstava.
Eliška se vše dozvěděla až později, když už byla převezena do kliniky, kde Marie pracovala. Lékaři nebyli optimističtí, Marie odmítala uvěřit: Nevzdám se! říkala si v duchu u fotoalba s dědečkem. Nezvítězí nad námi bolest, nezlomí nás to. Dceru mi nikdo nevezme, slibuju!
Tomáše prosila: Prosím, vždyť jsi ji miloval…
Miloval, Marie, ale teď už si nevíme rady. Co bych měl dělat, sedět u ní? Nechci se celý život trápit vinou. Život mám jen jeden a dál to nezvládnu.
Marie se proto soustředila na dceřino uzdravení.
A podařilo se pomalu, tvrdě, ale Eliška dokázala sedět, pak i vstát, pak udělat první krůčky. I když jí zůstalo kulhání, dokázala to.
Zpívat už nemohla, hlas zmizel. Nikola věděli, jestli to bylo po mnoha operacích nebo po těch děsivých hodinách, kdy na svahu křičela o pomoc téměř bez dechu. Ale že Tomáš ani nehledal, pochopila až v nemocnici.
Když jí Marie chtěla vysvětlit, proč muž nepřišel, Eliška položila ruce na matčiny a poprosila:
Mami, už to nech být. Pochopila jsem, že mě odložili jako rozbitou panenku, jako Zdeničku… Už mě nechtějí.
Nebuď Zdeničkou! Nedovolím ti to! vykřikla Marie tak, že do pokoje nakoukla sestřička. Omlouvám se
Nic se neděje. Eliško, něco potřebuješ?
Všechno je v pořádku! A bude. Viď, mami?
Samozřejmě. Nevzdáváme to!
A tak o několik let později, v Letenských sadech, kráčí tato krásná mladá žena, lehce se opírajíc o hůl, s kočárkem, kde sedí malý chlapec. Energicky zavolá:
Pojď, kamaráde, čeká tě svět plný překvapení! Ale ne příliš rychle, abych tě stihla. Dej mi ruku!
Chlapeček zaplesá, rozeběhne se k babičce spěchající naproti.
Moji milí! Jak jste mi chyběli!
Eliška obejme matku:
Jak jsi se měla? Odpočinula sis?
Skvěle! Neuvěříš, koho jsem potkala!
Koho?
Boženu.
A jak se má?
Trápí se. Říká, že Tomáš je sám, ona stárne a vnoučat se už nedočká.
A ty?
Nic, Eliško. Ať má klid. Neřekla jsem jí, že ses vdala, ani že brzy budu mít druhé vnouče. Je mi jí vlastně líto.
Mně taky… Lidé jsou zvláštní, viď, mami?
Každý jsme nějaký. Ale pojď podívej, kdo je tu nejhezčí? Ukažeš babičce nový zoubek? Jé, kolik jich je? Není jich moc?
Mami, ty mě jednou dorazíš Všeho akorát!
Eliška uchopí matčinu ruku, přiloží si ji na bříško a usměje se:
Chceš vědět novinku?
Dobrou?
Nejlepší! Budeš babičkou dvakrát! Co na to říkáš?
Jejda!
Nejsi ráda?
Promiň Já jsem jen překvapená Jsem moc šťastná. Asi není možné být šťastná až příliš, viď?
Nevím. Jen vím, že jsme si to zasloužily. Ty především, mami…
Hmm?
Nejsem Zdenička…
Samozřejmě, že ne. Vždyť jsem ti to slíbila…
