Víš, potkal jsem se s jednou ženou a byli jsme spolu skoro rok. Nelitoval jsem peněz na ni ani na jejího vnuka. Ale jakmile jsem ji poprosil, jestli bych si mohl vzít pár jejích buchet s sebou, během chvilky jsem poznal, kde je mé místo.
Seděli jsme spolu v slušné kavárně v centru Prahy, příjemná hudba jen tak potichu hrála, a servírka zrovna přinesla plastovou krabičku, kde už byl zabalený skoro nedotčený kousek dortu. Marie se spokojeně usmála a krabičku si přitáhla blíž k sobě. Uvnitř jsem cítil, jak se mi zvedá tichý vztek.
Chodíme spolu téměř rok. Mně je osmapadesát, jí je padesát čtyři oba jsme už něco zažili: rozvody, dospělé děti, vnuky. Mám dva kluka a holku, ona má vnuka, šestiletý Honzík, její sluníčko. Viděl jsem ho asi dvakrát na chodbě, ale vím o něm málem víc než o vlastních vyšetřeních.
Marie strčila krabičku s dortem do kabelky a zase na mě mrkla tím jemným úsměvem, díky kterému mi kdysi poprvé srdce vynechalo.
Honza miluje všechno čokoládové, řekla spokojeně. Já už mám dost, nechci to. Nebudu to přece nechávat jen tak, viď?
Přikývl jsem, objednal účet, samozřejmě zaplatil nejen dort, ale i svůj kafe, její salát nebyl problém s penězi, rozhodně mě to nezruinuje. Jenže nešlo o peníze. Šlo o systém, co se potichu nastavil poslední měsíce: máma pro vnoučka, vždycky za mé peníze. Při každé příležitosti, a to většinou na můj účet, brala všechno, co se dalo, abych Honzík měl radost.
První náznak jsem zaznamenal asi před třemi měsíci, šli jsme do kina na velkou premiéru. Koupil jsem lístky, stáli jsme u baru, Marie chtěla největší kýbl sladkého popcornu a kolu.
Trochu mě to zarazilo vždycky si na sladké dává pozor, většinou sladké nejí. Myslel jsem, že si chce prostě dát jednou za čas radost. Posadili jsme se, zhasla světla. Sahám po popcornu, vezmu si hrst, žvýkám. Marie si kýbl držela pevně na klíně, ještě ho přikryla víčkem, o které si extra řekla. Sama si nevzala ani jediné zrníčko.
Ty nejíš? zašeptal jsem. Je fakt dobrý.
Nemám chuť, odpověděla šeptem. To vezmu Honzíkovi. Dneska u mě spí, popcorn z kina zbožňuje, rodičům ho málo kdy kupujou.
Skoro jsem se zakuckal kolou. Takže jsem vlastně koupil kýbl popcornu pro jejího vnuka, aniž by se mě zeptala? Prostě rozhodla, že to je takhle. Celý film se mi to honilo hlavou kýbl byl jak pod ochranou; když jsem si chtěl přidat, měl jsem pocit, že ruším nějaký pořádek. Po představení jsem ji odvezl domů, v náručí popcorn, šťastná jak blecha, já jsem si ale připadal jako kurýr, který ještě svůj dárek sám zaplatil.
A není to o penězích: Marie si vydělává dobře, je hezky oblečená, má svoje auto. Nemá nouzi.
Ale úplné procitnutí přišlo minulou sobotu. Pozvala mě k sobě na oběd a slíbila svoje vyhlášené buchty, o kterých mi dlouho básnila. Nepřišel jsem s prázdnou koupil jsem demižón moravského vína, ovoce, filet z lososa, ať je stůl bohatší. Byt voněl po pečení, až se mi motala hlava.
Na stole v kuchyni byla velikánská mísa zakrytá utěrkou. Pod ní kopa buchet, lesklých od másla. Sedli jsme si, Marie nalila čaj a naskládala na talíř asi pět kousků.
Dej si, Jirko, dokud jsou teplé, řekla mile.
Buchty byly luxusní. Dvě s mákem, tři s povidly a byl jsem sytý a spokojený. Povídali jsme, otevřeli víno, atmosféra báječná. Říkal jsem si: to je ono, domácí pohoda.
Maruško, to je fakt pecka, natáhl jsem se v křesle. Večer přijedou moji prckové, dcera mi přiveze vnoučata na víkend. Mohl bych si vzít pár buchet, ať ochutnají? Stejně pořád jedí jenom z obchodu, doma nikdo nepeče.
A v tu chvíli přišla ledová sprcha.
Marie jako by se proměnila. Ještě před minutou byla usměvavá a najednou kamenný výraz, v očích zima, ztuhla.
Jé, Jirko, začala úplně jiným tónem, takovým sice omluvným, ale tvrdým. Já bych ti hrozně ráda dala víc, ale moc toho nemůžu pustit. Večer ke mně přijde Honzík, pekla jsem to hlavně pro něj.
Vstala, šla k té velké míse, kde fakt bylo minimálně třicet buchet. Zašustila sáčkem, vybrala do něj tři kousky. Dvě s mákem, jednu s povidly.
Tady máš, podává mi ten směšný pytlíček, ochutnejte. Honzík by jinak neměl co večeřet.
Koukal jsem na ty tři buchty a v hlavě mi hořel vztek. V míse fůra, právě jsem jí přivezl víno, ovoce, lososa. Nikdy jsem jí nic neodepřel. A ona šetří na mých vnoučatech tři buchty?
Ale vždyť jich je hromada, snažil jsem se nevybouchnout, ale vnitřně už bublal. Honzík toho sám nesní. Mým dej aspoň po jedné.
Zatnula rty, zase zakryla mísu utěrkou, jakoby bránila poklad, a řekla důrazně:
Jirko, já si to spočítala. Honzíkovi jsem buchty slíbila. Nezlob se, ale nemůžu rozdávat vše, co napeču. Najedl ses? Chutnalo ti? Tak super. Tohle je pro vnuka.
Zaznělo to, jako kdybych byl cizí, co přišel žebrat, ne člověk, se kterým něco buduje, a ještě jí přinesl půlku nákupu na stůl.
Proč v jejím světe mám menší hodnotu než šestileté dítě?
Po půlhodině jsem se vymluvil a jel domů. Ty tři buchty na sedačce páchly zbytečností ještě před chvílí ten pach byl domácký, teď spíš studený, falešný. Přemítal jsem, co se jí honí hlavou, a závěr nebyl příjemný.
Měl jsem u sebe vždycky pocit, že v rovnocenném vztahu jsou dva dospělí na prvním místě. Děti i vnoučata jsou důležitá, jasně, ale až potom. Ale u Marie byl středobodem Honzík, všechno se točilo kolem něj, já jako bych byl jen spolehlivý sponzor. Ten, co platí kafe, kino, popcorn na doma.
Když platím za dort pro jejího vnuka, je to naprosto normální, vždyť jsme rodina, i když po roce no. Ale když si já řeknu o buchty pro své, najednou to nemůžu rozdávat. Vše nejlepší na její stranu, z mé čeká jen investice. Její Honzík má všechno, moji vnouci dostanou sotva po buchtě a ona si toho není ani vědoma.
Přijel jsem domů, vnoučata už tam byla. Dcera unavená z práce, vybalovala tašky.
Teda tati, tu voní po buchtách!
Podal jsem jim ten malý pytlík, provinile.
To je od tety Marie, řekl jsem a díval se do země. Ochutnejte.
Hned byly pryč. Samozřejmě, dobrý.
Ještě nějaké jsou? ptala se vnučka a olizovala prsty.
Ne, kočko, už nejsou, řekl jsem a šel na balkon zakouřit.
Stál jsem v chladu, díval se na noční siluetu Prahy a přemýšlel: proč to vlastně dělám? Proč bych měl chtít ženu, která moje peníze bere jako společné jen tehdy, když něco dává svému vnukovi, ale svoje buchty brání jak svatý grál? Jídlo si koupím kdykoli. Jde o přístup.
Ona ani nepochopila, jak mě to zasáhlo. Večer volala, veselá, že Honzík přijel, nacpal se a teď sledoval pohádky. Poslouchal jsem mlčky. Nechceš jí říct, že moje děti se ptaly, jestli bude ještě, a já jsem musel říct, že ne? Ale mlčel jsem.
Zažils něco podobného? Když se všechno nejlepší otočí k nim, z tebe čekají jen podporu? Má smysl o tom mluvit, nebo je to fakt normální ženská šetrnost a já jenom bručím na prázdno?
