Švagrová si užívala luxusní pobyt v termálních lázních někde na Moravě, zatímco já s manželem tahali pytle se stavební sutí z baráku, a teď by ráda žila jako v hotelu a ideálně u nás.
Navrhla jsem tehdy švagrové, že bychom mohli dát dohromady korunky na opravu našeho společného domu po dědovi, ale ona se zatvářila, jako bych jí chtěla půjčit popelníček z první republiky. Prý není potřeba, všechno zvládne sama. A teď? Teď by bydlela u nás, protože její půlka domu není obyvatelná, jak to prý není fér. No jasně, jak jinak.
Barák byl po babičce mého muže, rozdělený hezky spravedlivě, půlka švagrové, půlka manželovi. Byl to teda spíš boží dopuštění než vila, ale aspoň měl dvě vchody, takže jsme si mohli s švagrovou chodit každý zvlášť a nemuset se potkávat ráno na schodech. Zahrada byla společná, což se u nás rovná nikdo o nic nepečuje. Pokojů stejně, takže žádná řevnivost.
Dědická tahanice se konala, když už jsme byli sezdaní, ale tentokrát překvapení: klid jak na Olšanech. Tchyně to dokonce odmítla okamžitě, protože panelák v Praze 8 prostě není k zahození, na venkov jí ani nenalákáte na medovník. Děti ať si dělají, co chtějí.
Můj muž s manželem švagrové tedy opravili střechu a podezdívku, páč se domnívali, že jinak jim dům spadne do sklepa. Chtěli jsme pokračovat, ale to už švagrová chytla amok, že ona do té barabizny v Jeseníkách žádné peníze rvát nebude, že to je ztráta času. Její manžel, chudák, radši mlčel a dělal, že je neviditelný.
My jsme si naivně plánovali, jak tam budeme žít. Vlak do Brna skoro za rohem, auto máme, navíc jsme už měli plné zuby panelákového bytu, kde soused od půl sedmé do jedenácti vrtá do panelu (nedivím se, že nemají děti). Kdybychom stavěli nový dům, skončili bychom na dlažbě a ještě s exekucí.
Švagrová brala dům jako chalupu. V létě by tam opékala buřty a koupala děti v bazénku. Ale domluvte se s někým, kdo se narodil se zlatou lžící. Prý na nás nemáme spoléhat.
Za čtyři léta jsme měli vše hotové: koupelna, kotel i nová elektrika, plastová okna. Vymalováno, nová terasa, hypotéku na krku, ale aspoň to nekape ze stropu. Furt se tam něco dělo, spali jsme mezi sádrokartonem a kýblema, ale hřál nás pocit, že jdeme za svým snem.
Švagrová byla pořád někde v Chorvatsku, děti zpátky, práce v Praze takže se doma neukázala ani na dušičky. Ale pak otěhotněla, přišlo mateřské, a svoboda byla ta tam.
Náhle už nebyly peníze na kafe v Café Louvre, výlety na Lipno musely stranou a švagrová se rozpomněla na svůj půlbarák. Malý capart uvězněn v garsonce v centru, přitom u nás by mohl běhat a válet sudy na zahradě.
My už jsme dávno bydleli v tom našem a byt pronajali. Její půlku nikdo neudržoval, takže tam zatuchlo a celý barák skoro spadl do záhonu brambor. Bez topení to byl v podstatě ledový brloh. Když se nastěhovala i s dítětem, vydržela tam dvě noci a pak začala škemrat, jestli může na týden k nám. Jasně, že jsem ji nechala, musela bych být bez srdce.
Jenomže její kluk je, slušně řečeno, energický. A švagrová se chová, že je tam královna, nerespektuje, že někdo pracuje z domova a potřebuje ticho. Tak jsem sbalila notebook a šla na chvíli ke kamarádce, která měla zrovna volno a potřebovala někoho na zalévání květin.
Na měsíc jsem zmizela, pak doma nemocná mamka, takže starosti jiné, a na švagrovou jsem úplně zapomněla. Předpokládala jsem, že už dávno odjela.
Ale kdeže. Přijedu a ona s dítětem okupuje kuchyň, frčí přesně ten nepořádek, jaký bych si sama nikdy neudělala. Ptám se, kdy se chystá zpátky do Prahy.
A kam bych chodila? Dítě mám a tu je hezky, povídá jakby nic.
Tak zejtra tě pojedem odvést, povídám já.
Nechci do Prahy! trucuje.
Když už tu ani neuklidíš, odjeď domů, my nejsme hotel! nedám se.
Podle jakého zákona mě vyhazuješ? Barák je stejně můj!
No, tvůj je, ale támhle za zdí táhni si tam!
Pokoušela se popíchnout svého muže, ať mi to vytmaví, ale místo toho prohlásil, že už opravdu stačilo. Tak se urazila a odešla. O pár hodin později už mi volala tchyně, že jsem zlá a kam jsem švagrovou s dítětem vyhodila, že je to přece její barák.
Manžel vysvětlil, že si klidně mohla žít na své polovině, ale že společné hotové nebylo. Topení nikde, WC na dvoře my snad můžem za to, že se jim nechtělo přispívat?
Nabídli jsme švagrové, že její půlku odkoupí moje mamka, ale požadovala sumu, za kterou byste koupili vilku v Podolí. Takže z obchůdku sešlo.
Teď už se nestýkáme, tchyně se na nás urazila, švagrová si přijde akorát zazlobit na zahradě poškrábe lavičku, otevře bránu psovi a uspořádá mejdan pro partu kámošek s proseccem.
Tak jsme začali stavět pořádný plot. Už žádné kompromisy přesně jak si švagrová vždycky přála.
