A kde je napsáno, že ten vzduch je tvůj? Společná chodba, paní! Když chci, tak si tu kouřím, když chci, tak si plivnu. Nauč se zákony, ženská!
Dvacetiletá dcera sousedky Kateřina, vydechla hutný sladce-sladký oblak páry přímo do tváře paní Miladě. Vedle dívky rozvalené na okně mezi patry se chichotali dva kluci. Na betonové podlaze ležely nedopalky, prázdné plechovky od energeťáků a hromádka slunečnicových semínek.
Paní Milada, hlavní účetní velké továrny ve Zlíně, se nezakašlala ani nezakryla obličej, jak čekala ta omladina. Jen si posunula brýle a podívala se na Kateřinu tím pohledem, při kterém se ředitelům dílen potí záda při inventurách.
Je to společný prostor, Kateřino, řekla ledově. Takže se tu nekouří, neplive a neudělá se tu chlív. Máš pět minut to tady uklidit. Jinak to bude jiný rozhovor.
No tak to se bojím! ušklíbla se Kačka, teatrálně oklepala popel na čerstvě vytřenou podlahu, kterou uklízela paní Sylva. Jdi si vzít kapky na tlak nebo si postěžuj mamce! Ta mě tu nechala, abych nekouřila doma!
Kluci zaburáceli. Dveře paní Milady bouchly a odřízly nával chodby.
V předsíni vonělo smaženými brambory a trochu starým dřevem útulná směs, kterou teď přebíjel puch levných cigaret, prolézající zámkem. V kuchyni seděl shrbený u stolu Pavel.
Bylo mu dvaatřicet, ale pleš a shrbená postava ho vizuálně stárly o dekádu. Synovec Miladina zesnulého muže bydlel s ní už deset let. Tichý, nesmělý, s lehkým zadrháváním, pracoval v dílně na opravu hodinek a bál se vlastního stínu. Pro sousedy byl praštěný Pavel, terč pro posměch.
Mi Milado, oni tam zase jsou? zhoupnul rameny, když za dveřmi zaduněl kravál.
Jez, Pavle. To není tvoje starost, usekla Milada, když mu nandávala na talíř brambory. Ale uvnitř se vařila.
Večer šla za sousedkou. Helena otevřela v županu, telefon u ucha, pleťová maska na tváři.
Heleno, tvoje dcera udělala u dveří klubovnu. Kouř jde až do bytu a hluk je tu do noci. Požaduji, abys něco udělala!
Helena protočila oči, ani se neodpojila:
Milado, neblázni, jsou mladí. Kam jinam mají jít? Venku je zima. Vždyť to nejsou feťáci, jen si povídají. Buď trochu shovívavá. Nemáš děti, tak jsi protivná. A ten tvůj Pavel, tomu je to fuk.
Milada tiše vydechla.
Tak mladí? A můj Pavel vadí? Dobře, Heleno. Rozumím.
Doma otevřela složku s papíry. Emoce jsou pro slabé. Pro silné je občanský zákoník a přestupkový zákon.
Další týden byla potichu jako myška. Kateřina byla jistá, že stará čarodějnice už rezignovala. Na chodbě se objevil starý ušmudlaný křeslo, duněla muzika až do jedné.
Přišla páteční večer a s ním rozuzlení.
Pavel se vracel z dílny, v ruce taška s nákupem a malou balíčkem pro zákazníka. Když šel kolem klubka mládeže, jeden z kluků, Vít zvaný Kyselý, mu strčil nohu do cesty.
Pavel klopýtl, taška se protrhla a jablka se rozhopsala po špinavé podlaze do nedopalků. Malá krabička s mechanismem se skutálela ke zdi.
Jé, podívej, pštros letí! zachechtal se Kyselý.
Kačka líně vyfoukla kouř:
Hele, ty joudo, koukej si dávat bacha. Nesmrdni to tu a sbírej, než ti pomůžem.
Pavel, rudý až za ušima, třaslavě sbíral jablka. V očích měl slzy bezmoci. Byl na to zvyklý. On nebyl nikdo. Každý si do něj mohl kopnout. Nikdo ho nebránil.
Dveře se rozlétly. Ve futrech stála Milada, v ruce ne koště ani váleček, ale telefon, kamera mířila přímo na Kyselého.
Přestupek, urážky, škoda na majetku, pronesla zřetelně. Vše na záznamu. Volám policii a zítra jdu na úřad i na správu domu.
Schovej ten mobil, bábo! trhl kluk, ale neodvážil se přiblížit Miladin pohled byl horší než všechny policejní uniformy.
Pavle, pojď, vyzvala ho aniž by se podívala na synovce. Pojď domů.
A ale jablka zaskřehotal.
Nech to být. Odpad. Jako všechno, co je teď tady.
Jak dveře za Pavlem zaklaply, Milada se obrátila k oněmělé Kačce.
Poslouchej mě, děvenko. Myslela sis, že týden čekám? Celou dobu jsem sbírala důkazy.
Jaký důkazy? zavrčela Kačka, ale hlas se jí zachvěl.
Mluvila jsem s majitelem bytu. Tvoje matka tu není vlastník, viď? Váš byt patří otci, co žije v Praze a myslí si, že jeho dcera je vzorná studentka biologie, ne povalečka co tu dělá bordel.
Kaččino tvář zbělela. Otec byl uhlazený tyran, co platil jen pokud dcera byla dokonalá.
To neuděláš zašeptala.
Už jsem udělala. Právě teď má ve schránce fotky a videa tvého společenského života. Plus oznámení na policii, na správu domu, s časem, datem, bordelem, hlukem a kouřením v chodbě. Úředník přijde do půl hodiny. Otec slíbil přijet ráno.
V sobotu ráno se chodba zachvěla hrubým hlasem.
Milada si zrovna zalívala čaj, když se ozval zvonek. Ve dveřích stál vysoký korpulentní muž v drahém kabátu otec Kateřiny, pan Martin Tůma. Vedle s hlavou sklopenou stála uplakaná Helena, po Kateřině ani stopy.
Paní Milado? Hovořil vlídně, ale přísně. Omlouvám se za chování dcery a bývalé ženy. Uklízečka už dává vše do pořádku. Opravu stěn zaplatím. Kateřina půjde na kolej. Finanční kohoutky jsem jim uzavřel.
Milada přikývla.
Dobře. Ale ještě něco.
Pozvala Pavla. Ten se ploužil z pokoje, ramena u uší, čekající další výsměch.
Váš kamarád včera urazil mého synovce, oznámila Milada. Zničil mu práci. Pavel je odborník. Opravuje mechanická hodiny, které ve Švýcarsku odmítají.
Tůma se zájmem pohlédl na Pavla.
Opravuješ hodinky?
Restaurator, pípnul Pavel.
Tak to je náhoda Mám sbírku kapesních Primek. Jeden kus se mi rok nedaří opravit, tři opravny odmítly. Podíváš se na to?
Pavel zvedl oči. Prvně v životě na něj někdo nehlel jako na nulu, ale jako na odborníka.
M-mohu to, ehm, zkusit. K-když bude pero v pořádku.
Smluveno, muž pevně stiskl jeho ruku. Promiň, kamaráde, za tu moji holku. Selhal jsem ve výchově. Nebuď naštvaný. Dám ti náhradu a zakázku.
Když se dveře zavřely, Pavel dlouhou chvíli hleděl na ruku. Narovnal se, ramena mu povyrostla.
Teto Milado, řekl pak nápadně klidně. Ty jablka asi dojdu sebrat. Není správné, aby jídlo propadlo.
Milada se otočila k oknu, aby neviděl vlhké oči.
Jdi, Pavle. A připrav konvici. Dneska máme slavnost.
Na chodbě bylo ticho. Vzduch voněl Savem a novou barvou. Z bytu Milady vycházel pach koláčů a klidný Pavlův hlas, jak něžně vysvětluje funkci tourbillonu své tetě.
Kuřárna byla zavřená. Na věky.
