Já tě nenávidím
Vlastně se nic nezměnilo
Veronika nervózně žmoulá rukáv svetru a zírá oknem taxíku. Za sklem míhají známé ulice jejího rodného Brna právě po těchhle chodnících kdysi běhávala s Romanem, smáli se a snili o budoucnosti. Sedm let Už sedm let nebyla doma.
Jsme tady, ozve se řidič, jemně ji vytrhne ze vzpomínek.
Auto klidně zastaví u vchodu do starého paneláku. Veronika si automaticky ověří, zda má mobil, vytáhne peněženku, zaplatí v hotovosti pět set korun a vystoupí. Dveře se ze cvaknutím zavírají a ona zůstane na chvíli stát na místě, nasává vůni rodného města. Je to tu jiné než v Praze, kde žije. Tady každý pach, každý zvuk v člověku cosi probudí ostrá vůně čerstvě posekané trávy ze sousedního parku, sladké tóny pečiva od malé pekárny na rohu, a ještě něco nepojmenovatelného, něco, co se dá říct jedním slovem domov. Srdce se bolestně a zároveň sladce stáhne, jako by se v ní mísila radost i strach z toho, co přijde.
Přijela jen na pár dnů. Oficiálně, aby navštívila maminku a pomohla jí s papíry, které už pár měsíců odkládala. Ale taky chtěla obejít stará místa, ujistit se, zda jsou stále stejná, jako v jejích vzpomínkách. Jenže úplně uvnitř byla ještě jedna, možná hlavní, tajná touha vidět Romana! A kdo ví, třeba se konečně stane něco, co převrátí její život naruby
Veronika věděla, že bydlí nedaleko. Nescháněla o něm informace, ale občas se jeho jméno mihlo v řeči kamarádů nebo na sociálních sítích. Dozvídala se útržky: že má novou práci, dobrou pozici, že koupil byt, že k sobě vzal maminku Pokaždé si ho v duchu představila jak asi dne ž vypadá, co dělá Ale hned ty myšlenky zaháněla, bála se jim dát příliš velký prostor.
***************************
Druhý den se Veronika rozhodne projít centrem Brna. Nemá žádný plán, prostě chce cítit puls města, které kdysi bývalo její každodenní kulisou. Prochází, pomalu nakukuje do výloh, usměje se; poznává tolik zapomenutých věcí trafika, kde kupovala komiksy, lavička, kam s kamarádkami chodily po škole, vyhlášená kavárna, kde poprve ochutnala cappuccino a málem jej vylila na novou halenku.
A najednou ho uvidí.
Roman jde po druhé straně ulice. Nezaregistroval ji dívá se před sebe, hlavu trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Veronika strne. Všechno se v ní převrátí tak prudce, že zapomene dýchat. Vypadá stejně vysoký, uvolněná chůze, silueta, gesta, účes Stejné jako kdysi.
Neváhá a rozběhne se přes silnici. Semafor blikne oranžově, někdo na ni zahouká, ale nic nevnímá srdce jí buší, jakoby chtělo vyskočit z hrudi.
Romane! zavolá, když ho doběhne u malého obchodu.
Hlas se jí třese, nervozitu nedokáže skrýt. Roman se otočí v očích žádná radost, žádný hněv. Nic.
Veroniko? pronese klidně, skoro lhostejně.
Ten nezúčastněný tón ji zasáhne silněji než cokoli. Všechno, co v sobě držela sedm let, najednou vyletí na povrch. Oči zvlhnou slzami, hlas se jí zlomí.
Romane, já hrozně mě to mrzí, vykoktá, trhaně hledá slova. Vím, že nemám právo tě ani oslovit, ale já vzlykne a slzy mají volný průchod. Miluju tě. Pořád. Odpusť mi. Prosím, odpusť!
Rychle, nejistě, skoro chaoticky mluví, jako by se bála, že při pauze už nedokáže pokračovat. Tolik toho chtěla vysvětlit místo toho vyslovila jen ta nejdůležitější, dlouho skrytá slova.
Objala ho, pevně, jakoby tím mohla vrátit ztracený čas. V ten okamžik není nic jiného jen jeho tělo a šílená naděje, že ji obejme zpátky.
Roman hned neucukne. Chvilku se zdá, že zaváhal ramena mu povolila, paže lehce vyjela směrem k jejím zádům. V srdci jí na chvíli zaplanula jiskřička: co když ještě není pozdě, co když je v něm něco z jejich společného mládí?
Ale to trvalo jen zlomek vteřiny. Roman pevně sevřel její ramena a rozhodně, i když něžně, ji oddálil od sebe. Jeho tvář byla nezúčastněná, pohled chladný, klidný jako by už dávno skrýval všechny své city za neproniknutelnou stěnu.
Jdi pryč, zašeptal jí do ucha.
Řekl to tiše, bez emocí. Jako by pro něj byla cizí.
Nenávidím tě, řekl o sekundu později a v očích se krátce objeví pohrdání.
Otočí se a odchází, aniž by se ještě zadíval zpět. Veronika zůstane stát jako omráčená. Svět kolem žije dál: někdo spěchá, auta troubí, v dálce se smějí děti Pár kolemjdoucích na ni zamžiká nechápavě: proč ta dívka stojí a zírá do prázdna? Ale ona nevnímá nic.
Jen zvuk jeho vzdalujících se kroků a svůj vlastní trhaný dech. Každá vteřina je najednou nekonečně dlouhá a v hlavě jediná věta: To je konec. Navždy.
Pomalu se vydá domů. Nohy má jako z olova, ale kráčí, nepřítomně hledí před sebe, v hlavě prázdno, jen monotónní ozvěna jeho slov.
Mamince nic nevysvětluje. Projde do pokoje, posadí se ke stolu, dívá se z okna. Maminka uvidí její zarudlé oči, ponurý pohled a jen tiše povzdechne jako by na to už dlouho čekala. Jde postavit konvici, bez zbytečných otázek. Známý zvuk vařící se vody, vůně čaje všechno tak obyčejné, až to kontrastuje s bouří uvnitř. Právě ta obyčejnost ji trochu uvádí zpět do reality.
Neprominul, špitne Veronika, svírající v dlaních hrnek s horkým čajem. Hřejivá pára jí hladí tvář, ale nevnímá to. Prsty pevně svírají porcelán, jako by se chtěly něčeho zachytit, pohled má upřený do jantaru tekutiny v hrnku.
Maminka si přisedne vedle, pohladí ji po rameni. Je to měkké, známé gesto z dětství, kdy domů přišla s odřeným kolenem nebo po hádce s kamarádkou. Právě tohle ji najednou rozlítostí znovu vrací v čase.
Vždyť jsi věděla, že to tak dopadne, řekne potichu, nevyčítavě, spíš smutně.
Věděla, přikývne Veronika, konečně odtrhne pohled od hrnku. Hlas má klidný, ale přesto v něm slyšet únava. Ale doufala jsem. Pitomě, co?
Ne pitomě, řekne maminka jemně. Vybrala sis svou cestu. Romana jsi strašně zranila, dlouho se z toho sbíral Bylo to, jako by z něj najednou byl pohádkový Kaj. Nikdo se už přes ten led v srdci nedostal.
Veronika se zhluboka nadechla, odložila hrnek, opřela se o opěradlo. Před očima jí vyvstane dávno minulé.
Tehdy se všechno zdálo jednoduché. Bylo jí dvacet dva věk, kdy o budoucnosti sní v jasných barvách a překážky vypadají malicherně. Vedle ní Roman dobrák, spolehlivý, vždy ochotný pomoci, tichý a upřímný, i když city nevyjadřoval slovy. Dával to najevo činy.
Jenže měla pocit, že je tu problém. Roman pracoval na stavbě, dálkově studoval, snil o vlastním podnikání. Plány měl promyšlené, ale potřeboval čas a ona nechtěla čekat.
Netoužila po přepychu, spíš po klidu, jistotě. Chtěla vědět, že za rok, dva, pět má práci, střechu nad hlavou, možnost plánovat. Vedle Romana však vše působilo moc nejistě: brigády, škola večer, sny, které zůstávaly sny.
Když jí strýc z Prahy nabídl místo ve své firmě, kývla hned. To byla šance, konkrétní, lákavá nemohla ji nevyužít.
A pak byla ještě jedna, nepříjemná pravda. Po přestěhování do Prahy si ji začal všímat Viktor. Byl o dost starší, úspěšný podnikatel, suverénní, zvyklý dostat, co chce. Potkali se na podnikovém večírku, Veronika tam byla za exota mezi kolegy, v nové šatech, trochu nesvá. Viktor byl galantní, začal s ní hovořit, vyptával se na plány, život.
Nelitoval pozornosti květiny, drobné šperky s něžnými biletkami, pozvání do restaurací, kam předtím chodila jen kolem okna. Náhle si mohla dovolit cokoli bez přemýšlení o ceně. Líbilo se jí to kouzlo nové reality: večeře při svíčkách, taxi, kdekoliv a kdykoliv. Bylo snadné tomu podlehnout.
A někde mezi mazlivými dny a rejem dojmů začali s Viktorem tvořit pár. Ne že by ho milovala, jeho svět jí byl ale pohodlný, jistý, bezpečný. Nemusela počítat každou korunu, bát se o zítřek či řešit rozbitou pračku jako světabornou katastrofu. Viktor byl zárukou toho, že ona už nebude muset stále usilovat.
A tak se na Romana přestala dívat jako na lásku života. Dokonce se ho před kamarádkami začala vysmívat tvrdila, že z Romana nikdy nic nebude.
Jednoho dne se vrátila do Brna ne vidět Romana, ne omluvit se, dokonce ani pozdravit. Spíš mu chtěla ukázat, co vše má: drahé šaty od Viktora, kabelka z letošní kolekce, v uších diamantové naušnice. Vybrala kavárnu na náměstí, kde se Roman občas ukazoval po práci. Sedla si k oknu, zasmála se hlasitě spolusedícím, aby ji Roman jistě viděl, až vstoupí.
A on skutečně přišel. Zachytila jeho pohled v jeho očích se mísily rozpačitost, bolest i nepochopení, ale ona svůj pohled neodvrátila.
Tenkrát si myslela, že vítězí. Dokazuje sobě i jemu, že udělala správně. Má možnosti, jistotu, je svobodná. Byla přesvědčená, že cítí uspokojení.
Ale když Roman odešel, smích utichl. Dívala se na prsten, kabelku, naslouchala partnerovi, který stále něco vyprávěl, a najednou jí bylo smutno. Všechny drahé věci a pozornosti působily cize. Přetvářku zvládla, ale uvnitř se ozvalo: Stálo to vůbec za to?
*******************************
Vítězství vyšlo hořce docházelo jí to postupně, den za dnem. Ze začátku byl Viktor ještě štědrý, pozorný zvval ji do podniků, lichotil. Postupně ho ale omrzela; jeho zájem vyhasínal jako vosk dohasínající svíčky.
Dříve hezká slova nahradily připomínky. Možná by sis měla dávat větší pozor na vzhled?, Proč se tak směješ? Je to trochu primitivní., Zase tvé vesnické kamarádky? Neměla bys zpestřit okruh lidí?
Začal mizet na dny i týdny, ponechával ji samotnou v bytě, který pronajal pro ni. Večer míjela čas přebíráním oblečení, počítáním vteřin. Když se pokoušela promluvit si s ním, odbyl ji: Dostalas všechno, co jsi chtěla. Co ještě potřebuješ?
Snažila se omlouvat jeho chování těžký byznys, má stres. Přesvědčovala se, že to přejde. Jenže hluboko uvnitř věděla zajímala ho už asi jen jako okrasa. Když novota vyšuměla, ochladl.
Trpěla ostré řeči i chlad. Bálela se přiznat si pravdu: Ten život, po kterém toužila, jí byl na nic. A že jediný, kdo ji kdy miloval, byl prostý kluk s rukama od malty a velkým srdcem. Roman ji měl rád takovou, jaká byla. Nikdy by nepočítal, jaký má kabát.
Hezké věci přestaly těšit. Šaty, které dřív obdivovala ve výloze, jí visely smutně ve skříni; šperky byly cizí. Po restauracích s designem za statisíce už jen odevzdaně přecházela. A parfém, co jí kdys symbolizoval nový život, jí začal být protivný.
Jen často postávala u okna, dívala se na lidi na ulici a přemýšlela: Co kdyby Myšlenky hned ukončila bála se na ně navázat.
Večery samoty ji přivedly k otázce, co jí vlastně stabilita přinesla. Dosáhla cíle? Pro koho? Bez souzněné duše je i klid zbytečnost. Myslela na Romana, na jeho ruce, smích, jak vyprávěl o snech, jak věřil, že spolu všechno zvládnou
*********************************
Třetí den pobytu se Veronika rozhodne projít parkem. U lavičky pod starým javorovým stromem na ni dolehne vzpomínka: sedávali tam spolu, smáli se blbinám Jednou Roman řekl: Víš, chtěl bych jednou dům s velkými okny, ráno plným slunce. Aby v něm bylo vždycky hodně světla a štěstí. Tehdy to brala jako naivitu dnes jí to zní jako ztracený poklad.
Zastaví se, vdechne studený vzduch. V tu chvíli ji vytrhne známý hlas:
Veroniko?
Otočí se. Stojí před ní Tomáš jejich kamarád, jeden z těch, co byli u všeho. Je překvapený, ale hned se usměje.
Nečekal jsem tě tu, řekne, pozvedne obočí. Jak se máš?
Chvíli pátrá po odpovědi, snaží se o upřímnost.
Jde to, zkusí se usmát. Přijela jsem za mamkou.
Tomáš kývne, dál nevyzvídá. Ukáže na lavičku:
Sedneme si? Akorát jsem chtěl na chvíli posedět.
Souhlasí a usednou. Tomáš vypráví, jak se vede, co se změnilo ve městě. Jeho hlas je klidný, přátelský, Veronika se cití o něco lehčeji. Přesto ji něco v srdci svírá.
Pak se Tomáš na chvíli odmlčí. Potom se zeptá tiše, nevyčítavě:
Viděla jsi Romana?
Veronika sklouzne očima k zemi, vybaví si předešlý den. Vzpomínky bodají.
Ano. Včera.
A jak? ptá se Tomáš opatrně.
Nechce mě znát, hlesne Veronika. Nenávidí mě.
Tomáš si povzdechne, sedne vedle, dívá se na spadané listy a chvíli mlčí, než začne tiše:
Dlouho se sbíral. Prostě jsi zmizela. Žádné vysvětlení, žádný dopis pro něj to byl šok.
Veronika zaťala prsty v pěst, hluboko v sobě to vždycky věděla, ale když to slyší nahlas, bolí to víc.
Já vím, zašeptá. Je to moje vina
Tomáš ji nijak nehubuje, pouze pokračuje:
Snažil se na tebe zapomenout, někoho si najít, ale nešlo to. Vždycky říkal, že se nikdo nedokáže dotknout jeho srdce jako ty. Po tvém návratu byl na dně.
Veronika kývne. Představuje si, jak Roman přežíval, snažil se žít běžný život, nespěchal do nových vztahů. Chlad jí prostupuje až do kostí.
Já netušila, řekne tiše. Myslela jsem, že dělám správné rozhodnutí. Chtěla jsem jistotu.
Nemá cenu to rozebírat, řekne Tomáš klidně. Sedí s ní, mlčí, dává jí čas. Parkem šumí vítr, děti si hrají u fontány. Svět běží dál.
Veronika sevře ruce v pěst, slzy má na krajíčku. Je jí jasné, že to nejde změnit, žádná omluva čas nevrátí.
Nečekám od něj odpuštění, řekne třaslavým hlasem. Chci jen, aby věděl, že toho lituju. Každý den na to myslím, pořád se tím užírám
Tomáš ji pozorně sleduje.
Možná to vědět nepotřebuje, řekne nakonec klidně, ale důrazně. Nech ho být, už sem nejezdi, děláš to horší. Dlouho mu trvalo, než se posbíral. Tvoje návštěva všechno rozvířila. Dnes v noci mi volal byl úplně na dně. Nedělej mu to.
Veronika skousne ret a mlčí. Ví, že má pravdu. Její cesta zpět a touha se setkat Romana jen znovu zranily.
*****************************
Večer sedí Veronika u okna v matčině bytě. Město se rozsvěcí do barev žluté, oranžové a bílé body světel splývají v mozaiku. Veronika na to ale nemá náladu; myšlenky se jí honí hlavou jako nekonečný film.
Představuje si, jak by život vypadal, kdyby tehdy zůstala. První nájemní byt, Romanův rozjezd podnikání, plány, smích, drobné radosti. Kolik šťastného jim uteklo mezi prsty, kolik slov nikdy nevyslovila Ale minulost nezmění.
Druhý den sbalí kufr, tentokrát klidně, bez spěchu, jako by nechtěla odejít. Maminka stojí v dveřích, oči má smutné, ani ne tak vyčítavě, spíš tiše.
Dávej na sebe pozor, řekne, když Veronika už stojí v chodbě s kufrem.
Přikývne, políbí ji na tvář, vtáhne do sebe naposled vůni bytu a jde.
Na nádraží si koupí jízdenku zpět do Prahy. Chce přemýšlet, možná se najde čas pochopit, jak žít dál.
Vlak se pomalu rozjede. Veronika sleduje oknem, jak město mizí šedivé bloky, dětské hřiště, pekárnu s pestrou cedulí Vše tak obyčejné, známé, a teď nekonečně vzdálené.
Tam, někde mezi domy a ulicemi, zůstává člověk, kterého milovala nejvíc na světě. Ten, pro kterého nenalezla slova rozloučení. Navždy ztracený to cítí s ledovou jistotou.
*****************************
Uplynulo půl roku. Veronika dál žije v Praze pracuje, občas zajde s přáteli na kafe, na dotazy o zdraví a plány odpovídá s úsměvem. Na pohled se nic nemění stejné dny, stejné rutiny. Ale v srdci už je něco nenávratně jiného. Přestala utíkat před minulostí. Přijímá svou chybu, přiznává bolest i upřímnou lítost.
Naučila se ráno vstávat s myšlenkou, že život jde dál. Říká si: Stalo se to. Nebylo to správné, ale už to nevrátím. Tahle přiznaná realita není radostí ale je klidnější dýchání.
Jednoho večera, když vaří večeři, jí zabzučí mobil. Povytře si ruce, vezme telefon a uvidí neznámé číslo. Jen jediná zpráva: Nenávidím tě. Ale odpustit nemůžu.
Ztuhne. Prsty křečovitě svírají telefon, srdce jí v hrudi poskočí. Pomalu klesne na zem, sevře mobil, skoro jako by chtěla přes ten studený plast cítit život toho druhého toho, kdo napsal.
Neví, co ta slova znamenají. Neví, jestli jsou to dveře otevřené, nebo definitivní konec. Ale poprvé po dlouhé době má pocit, že mezi nimi přece něco zůstalo. Tenoučká bezpečná nít vztah, byť slabý. Tam, daleko, někdo na ni myslí. Někdo napsal, i přes bolest. Ještě jedny dveře zůstaly pootevřené.
Veronika se usměje skrz slzy. Je to snad poprvé opravdové. Možná není konec. Možná jednou najdou slova, která jim oběma dovolí jít dál společně nebo každý sám, ale už v pokoji.
A zatím jí stačí vědět, že někde daleko někdo na ni myslí. Že ji vidí nejen jako chybu minulosti, ale stále jako část svého příběhu.
A to zatím stačí.
