Saša nesnášela dny, kdy do dětského domova přicházeli potenciální adoptivní rodiče! Za sedm let života v domově ji totiž nikdy nikdo nevybral.
Když byla malá, tyto dny ještě netrpělivě očekávala. S očima dokořán pozorovala elegantní paní a pány, kteří jí připadali jako pohádkové bytosti, co ji zavedou do svého tajemného zámku. Nová maminka by ji večer políbila na dobrou noc. Nový tatínek by ji vozil na ramenou. Měla by svůj vlastní pokoj, a už by nemusela každý den potkávat otravn ého Vítka. Ten se jí pořád snažil tahat za copy a posměšně jí říkal “Čížek”.
Saša nevěděla, co přesně to znamená, ale znělo to urážlivě. Vítěk si neodpustil:
Čížku! Čížku!
Když Sašu přivezli do domova, bylo jí pět let. Rodiče zahynuli při nehodě. Dlouho nechápala, proč si pro ni nikdo nepřichází a proč ji rodiče opustili.
S léty pochopila, že už tu prostě nejsou, a začne zapomínat jejich obličeje, hlasy, dokonce i vůni jejich domova. Zbylo jen přání, že si ji jednou někdo vybere. Ale zázrak se nikdy nestal. Saša vyrůstala a čím dál víc tušila, že ji nikdy nikdo nechce. Nebyla totiž krásná, vždy vybírali ty úsměvavé, s dlouhými vlasy a mašlemi.
Vítěk za ní dál chodil a škádlil ji, teď už ale věděla, že čížek je jen droboučký ptáček.
Toho dne opět přišli zájemci o adopci. Všechny dívky oblékli do hezkých šatů, zapletli jim do copů stuhy, ale Saša vzala nůžky a ostříhala se na kluka. Už nechtěla, aby si ji někdo vybíral. Rozhodla se, že od teď si bude vybírat ve svém životě jen ona sama!
Když ji vychovatelky uviděly s krátkými vlasy, jen zalapaly po dechu, a Vítěk tradičně zahulákal:
Čížku!
Saše už bylo dvanáct, Vítěk o tři roky starší. Ten den ji znovu nevybrali krátké vlasy a vzpurný pohled přišly zájemcům moc drsné.
Za tři roky Vítěk domov opustil. Rozloučil se s kolektivem, pak přišel za Sašou.
Tak čau, Čížku?
Čau, odpověděla Saša nezaujatě.
Drž se tu, dlouho už nezůstaneš. Jen tři roky a pak si tě vezmu k sobě! řekl Vítěk vážně.
A kdo ti řekl, že si tě vyberu já? Jsi blázen! odsekla mu Saša.
Vítěk na ni chvíli zvláštně hleděl, pak odešel a už se neotočil.
Jednoho dne Saša prošla dveřmi domova, hluboce se nadechla zimního vzduchu a poprvé pocítila dotek svobody. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná mladá žena dlouhé hnědé vlasy až po pás, hluboké zelené oči i štíhlá postava. Vydala se do bytu, který zdědila po rodičích, když zaslechla známý hlas:
Ahoj, Čížku!
Otočila se a uviděla Vítka.
Co tady chceš? zamračila se.
Vždyť jsem slíbil, že si tě vezmu. Tak jsem přišel přišel blíž.
Ale já si budu vybírat sama! řekla Saša rozhodně.
Tak mě vyber, Sašo! poprosil vážně.
Uvidím odpověděla a vydala se k domu.
Vítěk ji doprovodil až ke vchodu, pak mlčky odešel. Od toho dne každý večer sedával na lavičce pod jejím oknem, dokud Saša nezhasla světlo.
Horké léto přešlo v deštivý podzim, po něm přišla zima. Vítěk dál večer co večer mlčky seděl venku. Jednou Saša přišla za ním:
Nebaví tě to? Vždyť je zima, musíš tu mrznout!
To nevadí. Jenom mě prosím vyber, Sašo poprosil, pohled mu zářil něhou.
Saša prudce vstala a utekla do bytu. Záclona se chvěla, když potají sledovala Vítka.
Na Silvestra pospíchala Saša z práce domů chtěla připravit pohoštění, obléci nové šaty a přivítat nový rok. Lavička pod oknem byla prázdná. Srdce jí sevřel strach: Co když se něco stalo? Za chvíli měla všechno vše připravené, ale když se podívala z okna, Vítěk tam stále nebyl. Nepříjemný pocit v břiše sílil
Co mám dělat? Kam pro něj jít, ani nevím, kde bydlí! To jsem ale hloupá, říkala si.
V tu chvíli se venku něco rozzářilo.
Už začínají ohňostroje, pomyslela si a šla k oknu.
Na sněhu, z petard ohněm vytvarované, jasně svítil nápis:
VYBER SI MĚ, SAŠO!!
A na lavičce seděl Vítěk, díval se na její okna a mával jí.
A Saša si v ten okamžik uvědomila, že si celý život přála, aby si ji někdo vybral ale to, co je skutečně důležité, je naučit se vybírat srdcem a dovolit lásce, aby se zrodila tam, kde stojí opravdová věrnost a opravdová touha čekat na toho pravého. Někdy totiž nevybíráme my, ale srdce, které nám ukáže správný směr.
