Zůstala jen jedna

Zůstala jsem sama
Za oknem už se stmívalo a maminka pořád nikde. Eliška, otáčející kolečky svého invalidního vozíku, dojela ke stolu, vzala telefon a vytočila maminčino číslo.
Telefonní číslo je nedostupné nebo vypnuté, ozval se cizí hlas z automatu.
Dívka zmateně hleděla na displej, pak si vzpomněla, že už tam má málo kreditu, a telefon zase vypnula.
Maminka odešla do obchodu a pořád se nevracela. Nic takového se nikdy nestalo, nikdy nebyla pryč tak dlouho. Protože Eliška byla od narození v invalidním vozíku a nemohla chodit, maminka ji nikdy neopustila na dlouho. Kromě maminky ani žádné jiné příbuzné neměla.
Elišce už bylo sedm let, a i když se nebála být sama doma, maminka jí vždy řekla, kam jde a kdy se vrátí. Tentokrát tomu nerozuměla:
Dnes odešla do vzdálenějšího obchodu, tam jsou potraviny levnější. Občas jsme tam spolu chodily. I když je trochu dál, do hodiny se to vždycky stihlo. Podívala se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny. Mám hlad.
Dojela svým vozíkem do kuchyně. Ohřála konvici, vytáhla z lednice karbanátek. Najedla se, zapila to čajem.
Maminka pořád nikde. Neodolala a znovu vytočila číslo:
Telefonní číslo nedostupné nebo vypnuté, ozval se opět cizí hlas.
Přejela na postel, telefon schovala pod polštář. Světlo nenechala zhasnuté, protože bez maminky se bála.
Dlouho ležela, ale nakonec přece usnula.
***
Probudila se, když ranní slunce vykouklo do pokoje. Maminčina postel byla ustlaná.
Mami! zakřičela směrem do předsíně.
Odpověděl jí jen tichý byt. Vzala telefon, zavolala. Zase jen ten samý studený cizí hlas.
Začala plakat strachy.
***
Karel se vracel z kavárny. Každé ráno tam prodávali čerstvé koláče. On a maminka si každé ráno koupili, doma snídali spolu.
Karlovi už bylo třicet, ale stále se neoženil. O ženy o něj nikdy nejevily zájem nebyl hezký, byl hubený, často nemocný. Nemoci ho pronásledovaly od narození. Potřeboval drahou léčbu, ale maminka ho vychovávala sama. Poslední diagnóza přišla, už když byl dospělý. Dozvěděl se, že nikdy nebude mít děti. Už se smířil, že nikdy nebude rodinu mít.
V trávě zahlédl rozbitý starý telefon. Mobily a počítače byly jeho vášní i prací. Byl programátor a bloger. Samozřejmě měl nové telefony, ale ze zvědavosti ten rozbitý zvedl. Telefon byl úplně na padrť, jako by ho někdo přejel autem a odhodil do strany.
Snad se někomu něco nestalo… problesklo mu hlavou, strčil telefon do kapsy a doma prohlédnu.
***
Po snídani vyndal SIM kartu z nalezeného telefonu a vložil ji do svého. Kontakty patřily převážně nemocnici, důchodovému úřadu a podobným institucím, ale první byl uložený jako dcera.
Chvíli přemýšlel a vytočil to číslo:
Mami! ozval se šťastný dětský hlásek.
Nejsem tvoje maminka odpověděl zaraženě Karel.
A kde je máma?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, dal do svého kartu a zavolal.
Moje máma zmizela, rozplakala se dívka. Včera odešla do obchodu a už se nevrátila.
A kde máš tatínka nebo babičku?
Nemám tátu, ani babičku. Mám jenom maminku.
Jak se jmenuješ? pochopil, že musí dítěti pomoci.
Eliška.
Já jsem strejda Karel. Eliško, můžeš vyjít na chodbu a říct sousedům, že jsi sama doma?
Nemůžu vyjít, nožičky mi neslouží. A vedle nikdo nebydlí
Jak to? Karel byl v šoku.
Tak jsem se narodila. Maminka říká, že až našetříme peníze, udělají mi operaci.
A jak se pohybuješ?
Na vozíku.
Eliško, znáš svou adresu? přešel k důležitým věcem.
Ano, ulice Husova číslo devět, byt dvacetjedna.
Přijedu hned, spolu maminku najdeme.
Položil telefon.
Do pokoje vstoupila jeho maminka, Marie Novotná:
Karle, co se stalo?
Mami, našel jsem rozbitý telefon. Dal jsem do svého SIM kartu, zavolal a zjistil jsem, že malá holka zůstala sama doma a je invalidní. Jiný příbuzní nemá. Zjistil jsem adresu. Musím tam jet.
Pojedu s tebou, začala se rychle oblékat Marie.
Marie vychovala Karla sama a dobře věděla, jak těžké to může být. Dnes už byla v penzi, syn vydělával výborně.
Zavolali taxi a vyrazili na pomoc tomu dítěti.
***
Zazvonili na zvonek u domu.
Kdo je to? ozvalo se smutným dětským hlasem.
Eliško, to jsem já, Karel.
Vstupte!
Vešli do vchodu. Dveře od bytu už byly pootevřené.
Uvnitř seděla hubená dívka na invalidním vozíku a dívala se smutnýma očima:
Najdete mi maminku?
Jak se jmenuje tvoje maminka? zeptal se hned Karel.
Pavlína.
A příjmení?
Dvořáková.
Počkej, Karle! zastavila ho maminka a obrátila se na Elišku. Máš hlad?
Ano. V lednici byl karbanátek, ale ten jsem včera snědla.
Karle, skoč do našeho obchodu a kup běžné věci.
Jasně! a už utíkal z bytu.
***
Když se vrátil, maminka už na kuchyni připravila něco k jídlu. Rozebrali nákup a společně se najedli.
Potom se Karel pustil do hledání Eliščiny maminky.
Otevřel městský zpravodajský web a pročítal události z předchozího dne.
Aha, na ulici Smetanova došlo ke srážce auta s chodkyní. Žena byla v těžkém stavu převezena do nemocnice.
Vzal telefon a zavolal do nemocnice. Po třetím pokusu se dočkal odpovědi:
Ano, včera k nám byla převezena zraněná žena z ulice Smetanova. Stav vážný. Zatím se neprobrala.
Jaké má jméno?
U sebe neměla žádné doklady ani telefon. Jste příbuzný?
No zatím nevím
Přijeďte do nemocnice
Adresu znám. Přijdu hned.
Položil telefon a šel za dívkou:
Máš fotku maminky?
Ano, dojela ke komodě a vytáhla album. Tady jsme se spolu fotily.
Máš moc krásnou maminku!
Karel si ji vyfotil svým telefonem a usmál se:
Jdu ji najít.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Pomalu jí docházelo, kde vlastně je. V hlavě se jí mihly vzpomínky rychle blížící se auto
Chtěla se pohnout, ale přišlo to s bolestí. Přišla sestra, tiše se zeptala:
Probudila jste se?
Najednou se Pavlíniny oči rozšířily strachem:
Jak dlouho už tady ležím?
Dva dny.
Doma mám dcerku samotnou
Klidně, Pavlíno! jemně ji uklidňovala sestřička. Včera tu byl nějaký mladý muž, nechal vám telefon. Říkal, že váš telefon byl rozbitý autem.
Můžu zavolat
Ano, dotkla se v seznamu dcera a přiložila telefon k uchu pacientky. Ozvalo se:
Mami!
Eliško, zlatíčko, jak ti je?
Je to dobré! Navštěvuje mě babička Marie a zašel i strejda Karel.
Kdo je strejda Karel?
Nebojte se, vstoupil lékař. Jinak vám telefon vypnu. Nechte se vyšetřit!
Zavolám ti později, Eliško! vykřikla Pavlína a ukončila hovor.
Lékař provedl prohlídku, přikázal něco sestřičce, ta jí okamžitě dala infuzi.
Když lékař odešel, sestřička si vzala telefon k sobě.
Můžu s dcerou ještě minutku mluvit? prosila tiše Pavlína.
Lékař vám zakázal stres, ale přece jen telefon podala a vytočila číslo.
Dcerko
Pavlíno, tady je Marie Novotná, ozval se cizí ženský hlas. Poslechněte mě! Syn našel váš rozbitý telefon. Díky SIM kartě jsme našli Elišku a také vás. Já jsem v penzi. Než se uzdravíte, postarám se o vaši dceru. Nebojte se! Předávám telefon Elišce.
Mami, rychle se uzdrav! ozvalo se od Elišky.
Poslouchej babičku, ano? chytla se Pavlína slova dcery se silnou vděčností.
Uložte si telefon, pacientko! ozval se hlas sestřičky.
***
Druhý den Pavlínu převezli na normální pokoj. Večer, během návštěvních hodin, přišla sestřička:
Paní Dvořáková, máte návštěvu.
Pavlína ani nestihla být překvapená. Vešel hubený, ne moc pohledný mladík:
Dobrý den, Pavlíno! Jsem Karel, usmál se. Přišel jsem vás navštívit. Nevadí, když ti tykám?
Ne.
Položil velkou tašku na stolek:
Tady ti máma něco nachystala do nemocnice.
Karle, vůbec nevím, kdo vlastně jste zmateně Pavlína odpověděla.
Náhodou jsem našel tvůj rozbitý telefon. SIMka byla v pořádku. Zavolal jsem Elišce. A pak jsem tě našel v nemocnici.
A co moje Eliška?
Počkej chvilku.
Vzal telefon a trochu si s ním pohrál.
Tady, podívej.
Na displeji se objevila Eliška.
Mami! vykřikla dívka. Bolí tě to?
Už moc ne, miláčku. Jak se máš?
Chodí za mnou babička Marie.
Pavlína si dlouho s dcerou povídala, Karel trpělivě čekal. Po hovoru sklopila hlavu:
Teď vám jsem všem zavázaná.
Nech toho, Pavlíno! zasmál se. A říkej mi taky ty.
Děkuju ti, Karle!
Ukážu, jak tenhle telefon používat
***
Uběhly dva týdny.
Vinník nehody přinesl Pavlíně do nemocnice odškodnění 200 tisíc korun a dokonce s advokátem.
Další den ji konečně propustili. Karel pro ni přijel a odvezl ji domů.
Mami! radostně vykřikla dcera.
Zdálo se, že by snad Eliška mohla vyskočit z vozíku. Pavlína se posadila k ní, objala ji a rozplakala se štěstím.
Potom šla k Marii Novotné:
Paní Marie, moc vám děkuju!
Neřeš to, Pavlíno. Eliška je jako moje vnučka.
Dostal jsem odškodnění, vyndala Pavlína peníze, vezměte si něco za péči.
Schovej to, Pavlíno! řekla přísně Marie. My s Karlem opravdu strádat nebudeme, a tobě se peníze budou hodit na léčbu Elišky. Karel už ti domluvil kliniku.
Mami! nadšeně zvolala dcera. Strejda Karel říkal, že půjdeme do nemocnice a udělají, aby mi nožičky chodily!
***
Pavlína byla s Eliškou dva týdny v klinice. Dali dívce dráty do nohou, za tři měsíce musely na kontrolu, za rok znovu a ještě jednou. Za tři roky, po třech operacích a dlouhé rehabilitaci, slíbili lékaři, že Eliška bude chodit.
Zatím však byla stále na vozíku a dráty způsobovaly nepohodlí.
Osud měl ale v zásobě ještě jednu zkoušku. Marie Novotná skončila kvůli srdci ve vážném stavu v nemocnici.
Tři noci s ní Pavlína proseděla v nemocnici. Domů chodila jen na oběd a na chvíli si odpočinout. V noci s Eliškou zůstával Karel.
Čtvrtý den se Marie opravdu probudila, dlouho se dívala na Pavlínu a nakonec tiše pronesla:
Zdá se, že už mi na světě nezbývá moc času. Vezmi si mého Karla. Je to spolehlivý muž. Společně Elišku postavíte na nohy.
Paní Marie, myslíte, že by mě chtěl?
Určitě, Marie se krátce usmála. Určitě si tě vezme.
***
Stará paní držela za ruku dívku s aktovkou a kyticí. Kdyby dívka nebyla tak vysoká, vypadala by jako prvňačka.
A ona doopravdy šla do školy poprvé, i když už do čtvrté třídy. První tři roky studovala doma online. Všechny ročníky skončila na jedničky a dvojky. A teď šla do školy po svých.
Babi, mě je trochu strach.
Prosím tě, Eliško, už je ti deset! Hele, tam jdou tvůj táta a máma!
Co je ti? přišla k ní Pavlína.
Bojí se do školy, kroutila hlavou Marie.
Dej mi ruku! podal jí Karel dlaň. Jdeme!
S tebou, tati, už se nebojím vůbec, rozzářila se Eliška.
A tak šli společně do školy, za nimi maminka s babičkou, stejně šťastné.