Je mi 57 let, nemám rodinu ani děti, ale chci dát radu všem rodičům – nezasahujte do života svých dcer a synů, nenuťte je žít podle svých pravidel, protože není jisté, že to, co dělá šťastnými vás, udělá šťastnými i je.
Jsem živým příkladem toho, jak mě matka a otec ve snaze zajistit mi to nejlepší oddělili od ženy, kterou jsem miloval víc než sebe.
Mary pocházela z chudé rodiny a moji rodiče zdědili pole a statky a vydělali jmění.
Když jsem ji vzal s sebou, abych jim ji představil, vyhodili ji s tím, že se nebudou dívat na otrhanou snachu. A ona odešla – uražená, ale se vztyčenou hlavou.
Odmítala jít kamkoli dál jen ve dvou.
Říkala, že dříve nebo později se naši staří muži budou snažit, aby se rozvedli.
Vzala si souseda – stejně jako ona neměl nic.
Ale oba tvrdě pracovali a postavili si dům na okraji města.
Měli tři děti a ať jsem ji potkával na ulici kolikrát chtěl, vždycky se usmívala a vypadala šťastně.
Jednou jsem se jí zeptal, jestli svého muže miluje.
Maria pocházela z chudé rodiny
Odpověděla mi, že chápe, že pro rodinu je důležitější stabilita a porozumění mezi manželi. Pokud je nemá, nelze žít s holou láskou.
Nesouhlasila jsem s ní, ale nemohla jsem se hádat, neměla jsem na to právo, protože jsem si připadala jako zrádce.
S Marií jsem se nedokázal smířit a na rozdíl od ní jsem se neoženil.
Nedokázal jsem si představit, že bych žil se ženou a měl s ní děti, aniž bych ji miloval.
Matka a otec se mě snažili dohazovat dívkám, které se jim líbily a které pro mě považovali za vhodné, ale já jsem je rázně odmítal.
Nakonec ustoupili a začali mě žádat, abych si vybral ženu, která se mi líbí, a pokračoval tak v našem rodu.
Já jsem však nechtěl nic jiného než Marii. Ta si však svůj život už dávno zařídila a pro mě v něm nebylo místo.
Moji rodiče stárli, byli nemocní a jeden po druhém odcházeli.
Zůstal jsem sám v našem obrovském třípatrovém domě.
S přáteli se vídám čím dál méně, protože se starají o svá vnoučata a o mě se už nezajímají. I já se jim vyhýbám.
Těším se z jejich štěstí, ale také mi chybí.
O víkendech vyplňuji čas natíráním a opravami žebřin, houpaček a skluzavek na dětských hřištích v našem městě.
Někdy také vypomáhám na dvorech mateřských škol.
Dělám to zcela dobrovolně a zadarmo, protože peníze nepotřebuji. Dělám tak radost cizím dětem a vnoučatům.
Všechna pole a pozemky po mamince a tatínkovi jsem prodal.
Za získané peníze jsem přispěl několika školám a domovům pro opuštěné děti.
Jeden přítel se mě zeptal, proč jsem nedal peníze také domovu důchodců. Ale já to neudělal.
Ač to může znít krutě, takhle se mstím rodičům, kteří mě nechali samotného.
A budoucnost je v dětech, ne ve starých lidech, ne?
Ti malí potřebují více péče a dobrý start do života.
A až zemřu, můj dům se stane majetkem školy, kterou jsem vystudovala.
Pokud budou chtít, mohou ho k něčemu využít, pokud ne, mohou ho prodat.
Důležité je, že půjde na dobrou věc!
