Ty jo, Alžběto! Ty jsi přišla jak na zavolanou! Já už fakt nevím, co dělat!
Alžběta položila na lavičku těžkou tašku s nákupem a zhluboka si povzdechla.
Co se stalo, paní Veroniko?
Klid, Běto! Pamatuj s důchodci jen slušně, opatrně. I když trochu protivní jsou.
A že Veronika Němcová protivná byla to věděli všichni z okolí. Skandálnější osobu by člověk těžko pohledal.
A proč dámu?
No protože Veronika rozčilovala lidi vždycky až moc kultivovaně, ale dovést člověka k šílenství dovedla levou zadní.
Slečno, nezlobte se, ale nemáte úplně pravdu.
Nejsem žádná slečna!
Ach, jaká škoda! Za mých mladých let bylo považováno za čest být slečnou, dnes Co už, ztracená generace! Ale přesto byste mohla uklidit po svém psíkovi.
A jinak co?
Jinak se to o vás dozví široké okolí, má milá!
Kdo vážně nevěnoval těmto výhružkám pozornost, ten rychle zjistil, že s paní Veronikou nejsou žádné žerty, a to většinou dost brzy. Neřešila to řečněním, ale činem. Kdo jí byl drzý, už druhý den se objevil na nástěnce hanby.
Tak Veronika říkala každému stromu, sloupu, tabuli a kdejakému místu na inzeráty, kde lepila lístečky s vytisknutou fotkou provinilce a vždy s tím samým textem: Tímto se nechlubíme!. Pak následoval popis přestupku, ve kterém byl nešťastník přistižen. Papíru bylo pořád dost syn zaskočil vždycky pro balík, a tiskárnu naučil Veroniku ovládat soused. Důchodu měla slušný, a děti ještě pomohly. I ty drobné pokuty, co občas dostala kvůli té své aktivitě, ji vůbec neodradily. Poctivě chodila na každé přestupkové slyšení a s úsměvem vysvětlovala soudcům, že jim zase vzala trochu času. Nevnímali ji už jako otravnou, spíš jako samozřejmou součást života někteří s úctou, jiní s nelibostí.
Sem tam jí i lidé děkovali. Jako třeba tehdy, když se díky její houževnatosti opravila v celém sídlišti dešťová kanalizace. To byl její největší zásah za posledních deset let a stálo ji to spoustu konfliktů, nekonečnou únavu a nespočet bezesných nocí. Ale jakmile zvítězila, okolí ji přestalo vnímat jen jako typickou stěžovatelku. Hlavně majitelé aut, kteří už nemuseli parkovat v kalužích, jí teď zdravili s úsměvem a doufali, že se jejich obličej neobjeví na novém lístečku stisknutém v pečlivých rukou té paní. Každý si přemítal, jestli nemá na svědomí něco špatného, a pak si s úlevou oddechl za Veroničinými zády.
Pořád to schytávali hlavně majitelé psů, co po nich neuklízeli, nebo je ani nepřipoutali na vodítko, maminky, co radši posedávaly na lavičce s lahváčem, místo aby hlídaly děti, dlužníci alimentů, alkoholici a obecně všichni, kdo na nějakou slušnost kašlali.
Samozřejmě, že ne všichni její péči vítali. Jednou na ni dokonce někdo čekal večer v tmavé uličce, když běžela od nemocné sestry. Dlouho ji netloukli, někdo je vyplašil, ale i tak, místo aby ji to odradilo, spíš ji to posílilo: pokud je tolik irituje, co dělá, tak to dělá správně!
Modřiny zmizely, ale zlomená noha se už nikdy nespravila úplně. Od té doby poznala Veronika změnu počasí i bez předpovědi v rádiu.
Ale i v tom našla něco pozitivního:
Aspoň vím s jistotou, kdy si vzít deštník! Není to boží?
Ty, co jí přivodili meteosenzitivní koleno, chytili rychle. Dali jim největší trest, protože na soudě už Veroniku znali všichni. Byla tam známá firma.
Navíc díky tomu získala pár užitečných známostí městského strážníka Petra, další dva policisty a jednoho vyšetřovatele, které občas ráda využila.
Peťo, zlato, já tě teď nutně potřebuju! volala často na souseda se služební pistolí a velikými kníry.
A Peťa, který si náhodou pořídil byt hned vedle a stal se jejím sousedem, vždy ochotně přiběhl. Jak by ne? Ta podivná, hubená, důrazná a současně zdvořilá paní vezla celou jeho rodinu za srdce. Dokonce i jeho matku, které se Petr bál víc než svého šéfa. A právě Veronika dokázala vysvětlit tchýni, že:
Proboha, paní, vy si opravdu myslíte, že váš dospělý syn ještě potřebuje váš kapesníček na rýmu? Zkuste mu věřit, zkusí to i on!
Od té doby zbyly rodině konečně chvíle pro sebe a vděk Petrovy ženy vůči Veronice neměl meze.
Alžběta, která už několik let pracovala jako pečovatelka, znala veškeré příběhy Veroniky i její konexe. Proto ji překvapilo, když jednou viděla tu hrdou ženu v slzách u lavičky před domem.
Proč pláčete?
Alžbětko Tvoje paní paní Helena Málková
Co s ní je?! Alžběta s obavou vzhlédla k jejím oknům.
Teď je tam Peťa. Helena už není mezi námi
Alžběta vytřeštila oči, svezla se na lavičku a skoro ji minula.
To je teda den
Ráno jim doma prasklo potrubí, děti kvůli tomu přišly pozdě do školy. Pak se s manželem, Standou, pohádali. Jasný, Alžběta ho milovala a obdivovala, nejpilnější, abstinent, dobrý táta a ještě člověk, co domů nosil pořádný peníze. To dneska najdeš stěží, jak říkaly kamarádky. Ale žít musí s ním ona a taky jí někdy bouchnou saze, dnes kvůli naprosto banální věci. Žárovku, kvůli které byla ta hádka, by si přece mohla vyměnit sama, nebylo by to poprvé.
Asi už ty nervy Věk? Prostě ženské.
Ale vždyť je to blbost! Týden jsem žadonila, a pak takový rozruch. Jako bych si toho sama nemohla všimnout! Teď už mě čeká usmiřování, objímání, opruz jako ze střední školy. Přitom si člověk uvědomí Včera Helena živě plánovala, co nakoupit kočkám, a dneska
Alžběta se rozvzlykala, tentokrát už naplno a bez ostychu.
Tak pojď, Alžbětko Tady máš kapesník!
Bílý kapesníček jí Veronika položila do klína a Alžběta se rozplakala ještě víc.
Jak ten kapesník připomínal ten, co dostala od Heleny na Vánoce!
To je pro vás, Alžběto! Takový drobný dárek, moc vám za všechno děkuju!
Je to nádhera! Je to vyšívané?
Ano. Vaše iniciály.
Takhle krásný kapesník si člověk snad ani netroufne použít.
Ale Alžbětko, je to jen kapesník! Já bych vám dala víc, kdybych mohla, ale víte, jaký mám důchod.
Moje babička říkala, že nejlepší dárek je, když si na vás někdo vzpomene.
To byla moudrá žena, tvoje babička. Je ještě naživu?
Ne, už nemám nikoho blízkého. Moji rodinu tvoří jen manžel a děti.
To je škoda Ale neberte to zle! Nemyslím tím, že je špatné, že máte rodinu. Jen Mně se děti ani manžel nepoštěstily. Mám ale spoustu příbuzných, co mi vždycky věděli nejlíp poradit, jak mám žít. Sestry, bratři, tety, strejdové Všichni mi chtěli pomáhat, až mi nakonec svými radami a zásahy vlastně zůstali jen oni a já sama. A ještě ke všemu mají mě za nesvéprávnou! Prý už ani nerozpoznám, co je pro mě dobré Když vás takhle měří vlastní rodina, opravdu vám hrozí, že skončíte na stará kolena sama Strašné, Alžběto. Člověk bez lidí prostě chřadne, i když tvrdí, že je mu to fuk. Já bez svých koček nevím, proč bych tu měla být. Jedna neteř mi už dokonce předhazovala, jestli jsem si už nezakoupila bílé pantofle. Přitom Ta její dcera chtěla jít na univerzitu a potřebovala byt. Chtěli mě vystěhovat k sestře a hned pořídit místo v domově důchodců. Chápeš to?
Proč jste jim nevyšla vstříc? Aspoň byste nebyla sama?
Ale nešlo jen o jeden pokoj! Oni chtěli celý byt napsat na ni. Prý už to beztak nepotřebuju a ona musí žít, studovat a budovat rodinu Ale já? Má sestra na mě měla místo v penzionu pro seniory! Celé to už měli připravené!
To je teda síla! To už opravdu nejsou moc rodina…
Ale pořád je mám ráda. V závěti mají vše rozdělené rovným dílem. Ale když si představím, jak se budou hádat, i o ty kočky, které nenávidí Prý všechny vystěhují do popelnice hned po mém odchodu
To tak nebude!
Ale bude, Alžběto! Ty je neznáš!
Nechci je znát! Poslyšte, víte co?
Co?
Napište mi do závěti kočky! Vážně, prostě mi je připište, aspoň budete mít klid, že budou v bezpečí. Dobro po závěti! Když je máte tak ráda, tak je dokážu ochránit!
Ty jsi anděl! To mě vůbec nenapadlo! Ale vždyť je to starost navíc!
Ale prosím vás, vždyť bez kočky by to doma nebylo ono! Jak se říká? Bez kočky není domov!
Prvního kocoura, pana Mikuláše, měla Helena už deset let. Druhá, malá černobílá, byla zachráněná u sámošky přímo Veronikou a u Heleny skončila se slovy:
Helenko, ty si víš rady. Já mám alergii, ale je mi toho drobka líto! Podívej, jak je maličká Jak ji může někdo vyhodit?
Veru, vezmu si ji, ale už naposled! Mikuláš byl taky tvůj dárek. Nejlepší! Ale třetí kočku už bych neutáhla, promiň.
Díky, Helenko!
A tak tam zůstala. Časem se ukázalo, že Fanynka je Fanda jen omylem, protože jedno ráno Helena našla v posteli místo klidného Fandy koťata!
Ach jo, Fanynčino trápení Nebo možná štěstí! Fajne prckové! Kocoure Mikuláši, jestli nebudeš dobrý táta, přijdeš o nejcennější! Rozumíš?!
A on byl, kupodivu, vzorný! Alžběta chodila Helenu navštěvovat a obdivovala celé kočičí osazenstvo:
Člověk si myslí, že zná všechno, a neumí rozlišit kočku od kocoura! Jak jste nepoznala, že byla Fanynka těhotná?
No, myslela jsem, že má prostě dobrou chuť k jídlu!
Ale co s koťaty?
To zařídím! Máme velkou zahradu. A když tak se obrátíme na Veroniku. Té nikdo neodmítne! Všechno zvládneme!
A najednou si dneska Alžběta vzpomněla, že v domě po Heleně zůstali hladoví prcci rychle vyskočila z lavičky.
Proč tu sedím? Musím je jít nakrmit!
O dědictví se Alžběta přihlásila hned ten den. Petr neřekl ani slovo, pomohl donést košík domů a dodal:
Jedno koťátko mi nechte, děti je hrozně chtěly, a máma byla zásadně proti. Teď už můžeme Helena byla dobrý člověk. Kočky od ní budou taky fajn.
Určitě! Které chcete? Alžběta poodhrnula ručník a ukázala hnízdo koček.
To rezavé!
Dobře, až povyroste, bude vaše!
Díky!
A co s pohřbem? Pomůžete?
Ale jasně, příbuzní řekli, že nemají čas. Máme si to zařídit sami.
Alžběta se málem vyklopila na schodech
To ne! S vším pomůžu já.
Ale ona byla vlastně jen vaše klientka.
To se pletete! S Helenou jsme se znaly přes pět let! Málo? No, někdy vám stačí dva dny a stanete se někomu blízcí, a někdy nestačí celý život, ačkoliv jste rodina. Nedopustím, aby odcházela bez úcty. To si nezasloužila!
Petr se jen usmál a poplácal Alžbětu po rameni:
Teď jste mi připomněla jednu známou… Ale klid, pomůžu vám.
Děkuju Alžběta už spíš šeptala.
Když zapadla branka, na chvíli se zastavila na cestě domem. Dům v centru Brna byl její už od rodičů, stavil ho její děda, vždycky to byl domov plný tepla, smíchu a vůní. Znala to odmala: domov nejsou jen stěny, ale i lidi, co v něm žijí.
Proto stále nechápala, jak někdo dokáže nemít rád své blízké, zapomenout na děti, nezajímat se o staré
Došla na verandu, otevřela dveře a málem se znovu rozplakala.
V kuchyni to vonělo a její děti tam štěbetaly. Standa vykoukl na chodbu, uviděl Alžbětu u dveří, a hned byl u ní.
Alži, co je, proč pláčeš? Vyměnil jsem tu žárovku, dnes jsem přišel dřív a udělal to! A opravil jsem ještě hadici na polévání, brzo porostou tvoje tulipány. Beru tě za slovo, nebreč už víc!
Nebudu rozjela se Alžběta, ale slzy tekly dál.
A co to neseš? Standa vzal od ženy košík. Ty jo, co to váží!
To jsou kočky
Proboha?!
Podívej! odkryla ručník a děti spustily takový jásot, že Standa musel zvednout hlas.
Klid! Koťata si musíte zasloužit!
Kočky se u Alžběty v domě zabydlely rychle. Mikuláš už za pár dnů nosil na práh myši a evidentně si přál dělat radost nové majitelce. Na Helenu očividně nezapomněl, Veronika ho několikrát viděla, jak sedí za plotem bývalého domu, vyšplhá na strom naproti oknům a tiše volá tu, která už nemůže odpovědět. Nikomu to nevadilo, všichni věděli, že kočky prostě smutní po staré paní.
Někdy tam vysedával chvíli, jindy celé hodiny. Pak domů buď zůstal, nebo dorazil až pozdě, že si Alžběta musela brblat pod nos:
Noční ptáku! Já vstávám do práce!
Mikuláš se otřel o její nohu a vydal se hlídat dům. Než šel spát do košíku ke Fanynce a koťatům, zkontroloval děti i Standu.
Helenu Málkovou pohřbili s úctou. Alžběta žasla, kolik lidí ji přišlo vyprovodit.
Kdo to je? ptala se tiše Veroniky, která chystala občerstvení.
Studenti. Helena učila fyziku, pak doučovala na přijímačky. Měla skvělý příjem, až dokud jí nezačaly potíže se zrakem. Musela přestat. Ale vidíš, jak si ji lidi váží. Byla to moc dobrá žena.
Já vím…
Devátý den čtyřicátý
Alžběta po nocích pouštěla kočku domů a přemýšlela, jak je lidský život krátký. Už si byla skoro jistá, proč jsou její nervy tak na pochodu a proč jí je po ránu špatně od žaludku. To malé tajemství zatím schovávala, i před Standou a přitom ji zrovna to naplňovalo radostí.
Občas hladila Fanynku, konejšila koťata a špitala:
Brzy budu taky zase máma Mám strach, mnohé jsem už zapomněla! Zvládnu to?
Fanynka spokojeně vrněla, až Mikuláš musel přiběhnout, a Alžběta se pobaveně smála.
To je pravda mám kolem sebe spoustu pomocníků, tak proč bych se bála?
Ten den, kdy chtěla Standovi říct o miminku, se stalo něco, co jí zase připomnělo, že v životě není nic náhoda.
Mikuláš byl pryč už skoro dva dny. Nikdy se to nestalo, Alžběta se začala bát. Zašla ke starému domu Heleny, ale nic. Veronika, Petr, nikdo ho neviděl.
Bětko, jdi spát. Až se vrátí, ozve se! uklidňoval ji manžel.
Nemůžu! Prý bude pršet, vždyť promokne! Kde je?
Je to kocour, ten si poradí! Když bude mít hlad, přijde!
Zavřu ho, nikdy ho už nepustím ven! lamentovala Alžběta a koukala do tmy za okny.
Dlouho do noci zůstala vzhůru a nakonec usnula v křesle.
Mikuláš se nejen vrátil chodil kolem domu a mňoukal tak, že ho musel slyšet celý blok. Ale byl duben, ráno mrazík, okna zavřená kvůli zimě, v domě ticho jak v kostele. Jen Fanynka, co spala s koťaty, se náhle zvedla a zbystřila.
Seskočila, doběhla k Alžbětě a škrábla ji do nohy.
Au!
Alžběta nechápala, kopla po ní, ale rázem byla plně vzhůru.
Co je, Fanynko, proč tak bolí? Ty jsi mě fakt poškrábala?
Až teď uslyšela venku Mikulášovo kvílení a ucítila slabý zápach kouře.
Stando! Děti! Hoří!
Její výkřik doběhl ke kočce, která hned pospíchala k dětem a jednoho po druhém kousla za nohu.
Vstávejte!
Alžběta popadla nejmladšího, druhého postrčila k Standovi a cestou chytila košík s koťaty.
Sousedé zavolali hasiče. Ti dorazili rychle a uhasili přístavek, kde vzplála elektroinstalace. Celou dobu Mikuláš obíhal kolem, až nakonec vyvedl i Fanynku a oba se všemi koťaty zůstali u svých lidí.
Hotovo! Můžete zpátky. Trochu to tu bude smrdět, ale hlavní je, že dům stojí. Dobře jste se vzbudili včas!
Alžběta sevřela v náručí Fanynku.
Děkujeme!
Standa poplácal děti a pustil je k hasičům, pak objal Alžbětu:
Jsi v pořádku?
Jo
Opravdu? Máš jistotu? položil jí ruku na břicho a Alžběta překvapeně otevřela pusu.
Tak ty to víš?
Jasně že jo! Hele, Alži, já tě znám máme dvě, ne vlastně už skoro tři děti. Myslíš, že nepoznám, když se něco děje? Nestresuj se, zvládneme to! Máme sebe, děti, koček habaděj a dům stojí!
To je fakt
Alžběta předala kočku manželovi, koťata dětem a chvíli sama stála na zápraží a koukala k nebi.
Děkuju, paní Heleno, za všechno vaše dobro! DěkujuVítr se prohnal mezi rozpálenými taškami střechy a Alžběta ucítila lehký závan vůně šeříku, co prorůstal opuštěnou zahradou Helenina domu. Zdálo se jí, že mezi stíny plotů zahlédla známou postavu v klobouku, jak ji zdraví, stejně jako to dělávala paní Helena za časů, kdy bývalo víc světla.
V tu chvíli odněkud přiběhl Mikuláš, vyskočil na lavičku a s důstojným vrněním se otřel o její kolena jako by tím stvrzoval, že starý řád přetrval a všechno důležité na tomhle světě se oddává tichému koloběhu.
Alžběta naposledy pohlédla k Heleniným oknům, sevřela ruce na kulatícím se břiše a usmála se mezi proudy jarního deště. Nad domem se rozsvítilo slunce, a ona si s tichou radostí uvědomila: když člověk rozdává domov i těm nejmenším tvorečkům, nebo těm, na které už všichni zapomněli žádný konec není ztráta. Vždycky někdo přijde nový, někdo další pohlídá, vykouzlí úsměv, ohlídá tě v noci, přivede světlo do kuchyně a teplo do srdce.
A tak Alžběta vdechla nový den naplno, pevně sevřela dlaň Standy a šla domů, kde ji čekali lidé i kočky. Za jejich smíchem doznívalo tiché, hřejivé vrnění:
Domov totiž nejsou zdi domov jsme my, spolu.
