Paní, pusťte mě prosím dál!
Někdo mě šťouchl zezadu a já nevědomky popošel o krok, přidržel se madel vozíku, abych na kluzkém chodníku nespadl. Otevřený kabát mi zase jednou vynesl patálii vlající cípy zakrývaly pohled na to, proč jdu tak pomalu a navíc prostředkem chodníku.
Omlouvám se!
Mladá slečna, spěchající někam do neznáma, mě přeběhla, načež zpomalila, když spatřila vozík, ve kterém seděl Mirek. Ten seděl klidně, ruce na klíně, nesnažil se mi pomáhat v tomhle počasí by jeho pokusy s kolečky beztak víc překážely než prospívaly.
Vzdychl jsem a kývl na slečnu:
To nic. Utíkej.
Podíval jsem se za ní, narovnal Mirečkovi čepici a znovu chytil madla vozíku.
Tak pokračujeme? Ještě máme trochu času. Ale jak vždy, moc ho není.
Tati, nešlo by najít způsob, abychom stihli i něco jiného než návštěvy doktorů? odhadl Mirek vzdálenost ke konci chodníku a přece jen si chytil ráfky.
Mirek, jen chvíli vydrž, už je to jen kousek. Tady je to kluzké, dál už to odklidili, vidíš? Přes ulici a pak už jedeš sám.
Dobře!
Ale co jsi chtěl, proč potřebuješ víc času?
Mirek zaváhal.
Marek mi říkal, že na Havlíčkově otevřeli nový modelářský obchod. Prý tam mají tu barvu, kterou potřebuji.
Miro, dnes to fakt nestihneme. To je přes celou čtvrť a večer hlásili znovu sníh a rampouchy. Navíc tě zase tahat dolů po schodech… zarazil jsem se, když jsem viděl, jak se Mirek tváří sklesle. Přesvědčíš ho, ale rozesmutní ho to. Co kdybych tam skočil sám? Napíšeš mi barvu, já koupím, a ty zatím budeš s babičkou Boženou.
S babičkou? Ta má dnes v plánu přesazovat kytky, říkala.
Právě! Minule jsi ji třikrát porazil v šachu, vyžaduje odvetu. Její hrdost je raněná! A taky, prý tě naučí poker.
To jsou ale karty, tati!
Synu, to není jen hra! To je filozofie!
A ty umíš?
Trochu. Babička mě taky učila, ale na rozdíl od tebe nemám tak rychlý propočet. Proto vždycky prohrávám. Musíš dobře plánovat, počítat každý tah.
Jako v šachu?
Téměř!
Tak jo, zůstanu s babičkou. Jen…
Vím, že bys zašel rád do toho obchodu. Blíží se jaro, určitě tam spolu zajedeme, můžeš pak do parku máš to rád. Uvidíš kachny a svoje oblíbené stromy. Platí?
Dobře.
Tak mi pověz, jaká barva?
Červená! Ale ne jako u těch mých husarů, jiná…
Mirek mě zaujatě poučoval, jakou přesně barvu mám koupit, až jeho ruce pustily kolečka vozíku. S povzdechem jsem přikývl a pokračoval dál. Jinak než křížovou cestou jsem si to neuměl představit.
Život se mi před dvěma lety rozpadl na před” a po.
Tenkrát jsem dostal v práci odměnu, radoval jsem se, čím potěším syna i ženu, když v kanceláři vtrhla bledá Renata a špitla:
Honzo, nedaří se jim ti dovolat…
Cítil jsem, jak mi tuhnou ruce.
Co se děje?
Mirek… Honzo, klid! Žije! Vezou ho do dětské nemocnice.
Řidiče, co Mírka srazil, jsem viděl poprvé až u soudu. Oči sklopené, evidentně mu nebylo dobře. Prý mě chtěl navštívit i v nemocnici, ale já na něj neměl ani pomyšlení.
Co by napravila jeho omluva? Vrátí čas? Otevře dveře JIPky? Vyléčí Mirka? Kdyby to šlo…
Proč jste tak spěchal?
To byla jediná otázka, kterou jsem mu položil.
Mamince bylo špatně… nic mi neřekla, tajila to. Zavolala až teď, že už má málo času… Chtěl jsem se rozloučit, ale… jsem vinen.
Já vím…
Nijak mi to nepomohlo. Myslím jen na Mirka. Dveře s nápisem Intenzivní péče” jsou minulostí, ale klidnější nejsem. Potřebuji být u syna, ne poslouchat cizího člověka.
Stihl jste to? zeptal jsem se ve dveřích.
Ne…
Pak už jsme víc nemluvili. Zastoupila mě Dora a já trávil čas v nemocnici po boku syna.
Je to složité… přehraboval primář papíry, aniž by mi pohlédl do očí.
Co má říct otci, co chce slyšet, že všechno dobře dopadne?
Nedopadne.
To mi bylo jasné už v začátku hovoru. Doktor povídal o rehabilitacích, ale mě v hlavě dunělo jediné Mirek nebude chodit. Nikdy… Nepomůžou ani nejlepší specialisté. Nedá se to změnit. Jaké strašné prozření…
Nemyslel jsem na sebe ani na ženu. Vždycky jsme byli my, najednou jsme šli každý jiným směrem já se smířil, Dora hledala zázrak.
Proč nechápeš? Musíme zkusit všechny možnosti! křičela Dora.
Není žádná další šance. Věř mi!
Nesmysl! Když tihle doktory neumějí, najdeme jiné!
Dobrá. Najděme je.
Pracuji! Kdy mám ještě tohle stihnout?
Slyšíš se? Je to náš syn…
Tvůj taky!
A tak jsem hledal. Lékaře, kliniky, všechny cesty, jak by Mirek mohl zase chodit. Jenže někdy prostě zázrak cestou vypadne z osudu asi je špatně zapsán na jejím seznamu potřebných, spadne mezi kameny a zůstane navěky ztracený…
To, co měl dostat Mirek, někde zůstalo. A musel jsem se naučit přijímat, co je.
Těžko to vůbec popsat…
Musel jsem opustit práci, abych byl s Mírkem. Hádek s Dorou přibývalo, dítě všechno vnímal, a člověk měl chuť utéct pryč…
Snažil jsem se nevyčítat, ale když člověka v hádce bodne:
Kdybys ho vyzvedával po škole jako ostatní, nic z toho by se nestalo!
Tahle věta mezi nás padla jako ledový balvan. Dora se hned omlouvala, ale bylo pozdě. Ledové slzy se rozlily po domě a chladem naplnily srdce.
Běž…
A přišla druhá rána když si Dora sbalila věci a odešla, zabouchla dveře tak, až se Mirek probudil.
Tati, co to bylo?
Spi, Mirku. Trable odešly…
Už natrvalo?
Ano. Jsme už jen my dva. Už to nebude horší.
Ulevilo se mi? Vůbec ne. Spíš zhoršilo. Snažil jsem se Mírkovi pomoci se s tím smířit.
A tehdy jsem náhodou koupil první krabičku vojáčků.
Podívej, Mirku!
Co to je?
Vojáčci. Ale jsou nedomalovaní to je na tobě.
Proč?
Aby vypadali jako ti opravdoví.
Proč mají tak divné uniformy? otáčel Mirek husara v ruce.
To jsou husaři. Ne současní vojáci.
Jací?
Povím ti!
A tak jsme si sedli, listovali knihou, chystali barvy a já sledoval, jak Mirka znovu pohlcuje život. To nápad se osvědčil.
Za rok měl Mirek vlastní armádu a večer jsme spolu sváděli bitvy, dohadovali se o dělostřelectvu i jezdcích.
Tati, ty seš Napoleon! Hraj podle pravidel!
Neveleď tu, máš svou armádu!
Přepisuješ dějiny! rozčiloval se Mirek, když jsem s jeho figurkami posouval jednotky po koberci.
Kéž by to šlo… šeptal jsem a poslušně otáčel oddíl Windischgrätzů blíž jeho jízdě.
Otec Mirek se v jeho životě přestal objevovat úplně, zvlášť když v nové rodině přišel další potomek. Právě jeho maminka, bývalá tchyně, mi to s obavou oznámila.
Honzíku, promiň… Za všechno…
Proč vy? Bez vás bych to nezvládl! Pořád pomáháte mně i Mirku. Jak bych se s tím popral sám!
Oni odjíždějí…
Kam? málem mi vypadla konvice z ruky.
Do zahraničí. Všechno mají zařízené, mně už neberou…
Jak to? klekl jsem si před paní Boženu.
Už tam nejsem potřeba. Nová snacha má svou mámu, moc aktivní. Vnuka jsem viděla jednou to stačí. Rodina byla a není…
To nás chcete odepsat? Jsou vám s námi cizí? Není Mirek pořád vaším vnukem?
Neposílej mě pryč, Honzíku… Vím, že to není snadné. Sama to chápu dobře. Mělo to být jiné!
Kdo ví… třeba je to vlastně dobře. Kdo odchází, ten nepatřil nikdy do rodiny. Mě neodmítli vy a na naše vztahy nic z toho nemění. Mirek potřebuje babičku a já pomoc. A rád vás s námi udržím. Rodina se nerozdělává, jen když chce. Já nechci. Co vy?
Babička se jen objala a rozhodla se tak zůstat s námi.
Věděl jsem od té doby, že mám Mirka a babičku Boženu. A basta. I Renata, co byla kdysi nejlepší kamarádka, přerušila kontakt, prý už nezvládne vidět Mirka v takovém stavu.
Nehádal jsem se našla si nový život, své štěstí. Kéž je šťastná, přál jsem jí. Skoro deset let jsme si rozuměli, svěřovali si leccos, někdy příliš.
A když mi pak Renata napsala, jak se máme a jestli něco nepotřebujeme, neodpověděl jsem. Už jsem jí nechtěl obtěžovat vlastními trápeními.
A že potíží bylo…
Snažil jsem se je zvládat sám, nebo s babiččinou pomocí. Ale některé věci prostě převyšovaly síly.
Babička Božena byla s námi díky ní jsem mohl jít na pár hodin do práce. Pomáhala mi doma, hlídala, vařila, povídala si s Mírkem, a po návratu mi ještě pomáhala s procházkami.
Vynést vozík ze čtvrtého patra starého paneláku v Olomouci, kde jsme bydleli, byla fuška bez výtahu. Ačkoliv to zatím šlo, Mirek pořád ještě nebyl moc těžký, věděl jsem, že časem už to nebude možné.
Chodil jsem žádat úřady o povolení na nájezdovou rampu, ale marně. Systém šel změnit hůř než dostat Měsíc z oblohy. Jen zamítavá vyjádření věděl jsem, že se něco musí změnit.
Co kdybychom koupili domek, Honzíku? Mimo město, ale měl bys tam vzduch a klid. Babička se mi snažila začistit rány po dalším odmítnutí úředníků.
Ale co terapie, škola, kroužky? Mirek programuje, kde seženu učitele? Dál od města ani WiFi není, zřídit to stojí majlant. To nejde, Miro roste, potřebuje příležitosti! Ne svůj klid, jeho šanci!
Já ti nerozumím, ale tvůj názor ti neberu. Přemýšlejme.
Jasně… ale řešení není.
Co vyměnit byt za jiný? V novostavbách jsou výtahy a rampy, jenže tady stojí malý byt v centru zlomek toho, co by bylo potřeba na nový. Snažil jsem se dva roky, ale nešlo to.
Makléři krčili rameny malý dvoupokoj na čtvrtém patře nikoho nelákal.
Takové byty nejsou v módě, co s tím chcete dělat?
Poděkoval jsem, ale byl plný hněvu.
Proč nemůžu synovi zařídit život podle svých představ? Proč musím spoléhat na vrtkavost osudu?
Ale osud nebyl, jak jsem se přesvědčil, úplně zlý spíš roztěkaný. Nakonec, na dně jejího košíku, se nám stejně ještě jeden šťastný los našel.
Přesně v ten den, kdy do mě na chodníku vrazil uspěchanec, se v našem životě objevil pan Karel.
Pane, můžu vám pomoct?
Zazněl za mnou hlas, když jsem se snažil vyprostit vozík z rozbředlého sněhu na křižovatce nebyl zrovna nejmladší.
Děkuji, zvládnu to.
Přívětivě jsem kývl na staršího pána, ale ten na mé protesty nedbal. S elegancí obešel vozík, podal ruku Mirkovi, pevně ho stiskl:
Já jsem děda Karel. Proč nepomáháš tatínkovi? Ten se tu trápí!
Snažil jsem se, tatínek to nemá rád.
Tak pojď, synku! Pusť to tatínkovi, já zatlačím.
Nečekaně svižně převezl vozík přes břečku, podal mi tašku s mandarinkami a utrousil:
Drž pevně! Mám je rád, když budeš hodný, dostaneš! Jdeme!
Byl jsem v úžasu. Pán lehce překonal sněhový val a zamířil přes cestu, něco Mirkovi vesele povídal. Když jsem se vzpamatoval, dohonil jsem je, žasnul, jak snadno ten člověk zvládnut něco, co každý jiný vzdává.
Kam vás mám doprovodit? Nespěchám! pán Karel nechal vozík už na chodníku.
My to zvládneme sami.
Jsi sympaťák, ale tvrdohlavý! vytáhl mandarinku, oloupal, rozpůlil a dal půlku mně a půlku Mirkovi. Nezkaz mi to, rád se projdu ve společnosti. Mohu?
Vlastně…
Návštěva u lékaře se tentokrát zdařila.
A už další den, kolem oběda, kdosi zaklepal na dveře našeho bytu.
Dobrý den přeji! Přijímáte návštěvy?
S překvapením jsem koukal na včerejší tvář, ani jsem nevěděl, co říct. Rozhodl to Mirek.
Dědo Karle! Jsi tu kvůli mně? Paráda! Tati, litáš! Přivítej ho!
Během pár dní jsem už nevěděl, co si myslet. Tenhle zvláštní pán nám pomohl vyřešit většinu problémů, co se za rok nashromáždily.
Honzíku, domluvil jsem se se sousedy Kohoutovými, mají taky dvoupokoj v přízemí ve vedlejším vchodu. Jsou pro výměnu, večer přijdou kouknout na váš byt. Hlavně neprodej lacino, vezmi si něco na opravy, u tebe je to přece pěknější. O malování a práce se neboj, pomůžu, leccos ještě svedu.
A když se jim to nelíbí?
Už souhlasili. Pan domácí je charakter. Slovo drží.
Jak to víte?
Chlapi z garáží říkali. Od školky se znají.
Jak jste to všechno stihl?
S lidmi mluvit se musí! pokáral mě pan Karel. Nebo ses nezeptal, jak jsem vás našel?
Vlastně, jak?
Zeptal jsem se. Kde bydlí fešák v kabátu a syn, co nechce chodit?
Dědo Karle! Já chci! Ale nejde to!
Touha je půl úspěchu, Mirku! Pak i létat se můžeš naučit!
Létat? Jak?
V létě ti ukážu!
Naznačte aspoň!
Nedám! Nejsem holka, nevyptávej.
Dobře!
Tak šup, ať si s tatínkem promluvím. A jestli to dobře klapne, příští léto už se budeš courat sám venku!
Super!
No to je ale rachot! Slyšíš to, Honzo? Má silné ruce, ale to nestačí. Našel jsem dobrého maséra bývalý vojenský lékař, zná všelijaké techniky, dokonce se učil v Himalájích. Chce to Mirka k němu odvézt, ukázat.
To už je marné, Karle. Doktoři říkali své
Smířil ses s tím? To se nesmí, Honzo. Dokud není tečka za osudem, vzdát se může leda blázen. Všechno jde, já jsem toho důkazem.
Povíte mi svůj příběh?
Proč bych neřekl? Povím o svých mořích, jak jsem se třikrát topil, o paraglidu i o svých pilotech Všechno. Ale až potom.
Proč ne teď?
Protože Ivoš ze třicetdvojky dnes volno má. Je svářeč jaký není, slíbil mi pomoct s rampou.
Musíme to povolit od úřadů!
Koukni tady! vytáhl bílý papír. Povolení i podpisy jsem už opatřil. Máte u vás bytový květinářství, sousedky pomohly, radnice taky.
Kdo jste my?
Myslíš, že bych to zvládl sám? Ne, Honzíku! I domovníka, Boženu i další ženské jsem zapojil. Takový výběr jsem už dlouho neměl!
To jste mi dal, Karle!
Co bych ne, Honzíku! Tebe má člověk rád. Od teď jste moji vy, Mirek i Božena. Co půjde, udělám! Dozor musíte mít! Bez toho správný ženský s klukem být nemůže.
Svého slibu jsem se držel. A za pár týdnů jsme s Mirkem bydleli v přízemí nového bytu. Procházel jsem holými pokoji, skoro dojatý nové průchody pro vozík právě dokončil pan Karel a parta sousedů.
Nová sklopná rampa v domě znamenala pro mě další omluvy sousedům.
Omlouvám se, chápejte, potřebuju to
Na moje překvapení nikdo nic nenamítal.
Honzo, co by, ať je syn zdravý!
Ptal jsem se pak Karla:
Jak to, že se tu k nám všichni chovají tak mile? Jinde lidi odvrací zrak, obtěžujeme je. Stydí se. Zlobili se někdy?
Bojí se, Honzíku. Sami vevnitř. Ale ne všichni. Jde jen přijít blíž, nebát se a připomenout, že jsou lidi.
Ve skutečnosti jsem nevěděl, že on osobně obešel sousedství s univerzální otázkou a slovy uznání.
Měl jsem toho pořád dost, ale hlavně tu byl důvod být vděčný někomu, kdo se v životě objeví znenadání.
Nejdůležitější bylo, že lékař, kterého mi pan Karel domluvil, začal opatrně mluvit o naději pro Mirka.
Jen malý záblesk šance, Honzo, nechci tě klamat. Ale nemůžeme ji pustit. Musíme jet.
Kam?
Do Prahy, na Motol. Můj spolužák primář, pokud on nepomůže, nikdo. Už mluvil se mnou, Mirkovi se bude věnovat.
Prohlídne?
Ano. Je to běh na dlouhou trať, připravit těžký případ vyžaduje čas.
Bojím se, že na to nestačíme finančně…
O to neměj starost! zasáhla babička Božena, přes protesty Karla. Rozhodla jsem to. Prodáme byt, volala jsem i synovi, přidá se. Ne, neodmítej! Teď není čas na hrdost, musíme Mirka postavit na nohy. Je to jeho povinnost taky. I když zklamal, teď má příležitost napravit. A Honzo, jsi rozumný muž, víš, že jiné řešení není. Musíme být rodina. Spolu!
Jen jsem přikývl. Nad tímhle nemělo smysl diskutovat babička má vždy pravdu. Mirek je pro nás nejdůležitější. Všechny křivdy, slzy a pózy jsou v porovnání s touto šancí nic.
Operace byla za půl roku. Ještě nechodil úplně, ale panu Karelovi už nebyla rampa potřeba. Dal jsem ji jiné rodině.
A váš syn?
Už chodí. Zatím o berlích, ale, to je začátek.
Myslíte, že bych také mohla zkusit kontakt na toho lékaře? ptala se maminka dalšího dítěte.
Dám vám číslo. Šanci nesmí minout nikdo!
Jak jste to vše vydržel?
To nebylo mou zásluhou. Věřte, že andělé existují. Mám jich několik. Jsou mými ochránci.
Opravdu?
Ano! A mají velitele. Přísný, silný. I když vypadá mile. Myslí si, že jsou lidé dobří, jen jim to někdy musíš připomenout.
Jak se jmenuje?
Karel. Pan Karel Konečný. Můj osobní anděl. Můj i Mirkův. Že, Mirku?
Mirek se zahledí do slunce, těžce vstane z lavičky a mrkne na malou holku, co mu ukazuje novou ortézu.
Jasně, tati! Můžu se Soničkou projít? Jen kousek!
Jemně se dotknu ruky její maminky, která se vylekaně ošije, a usměju se:
Jistě… I my, že ano, můžeme s vám? Nebudeme překážet?
Tak pojďte! Zmrzlina je pro všechny!
A v další rodině zavane ticho.
U nich se usadí nová naděje.
Ale není třeba se bát.
Stačí jí dát prostor. A ona poroste, změní osud těm, kdo ji pohostili. Možná očekávání nikdy realitu nenaplní, ale i tak bude stačit, když se domem rozezní smích, a smutek se ohlédne, posadí do kouta, a pak tiše zmizí. Ale to už lidé neuslyší. Naslouchají jinému tónu.
Ten zvuk, lehký, křehký, časem zesílí začne zvonit jako skleněný zvoneček. Naděje udělá první krok, druhý, a za chvíli se roztočí v tanci, napodobí pohyb oné malé holky, kvůli níž se Mirek tak bude dovolávat osudu.
Co ti záleží, osude? Ještě jeden los, prosím… Vždyť mně jsi pomohla?!
A osud, zamyšlený, splní prosbu toho paličatého kluka.
Proč?
Nikomu to nevysvětlí. Prostě se prohrabe v košíku, vyrobí další skládané letadélko a vypustí ho do nebe, broukaje si pod nosem, a dál kráčí cestičkou, mává novou barevnou sukní, a přemýšlí, komu přihodit další štěstí…
