Tři roky rekonstrukce bez hostů
Položila jsem hrnek na parapet a hned jsem slyšela, jak se Petr zarazil v předsíni. Cítila jsem to v zádech, přestože jsem koukala ven z okna. Ticho bylo tak hutné, že by se dalo krájet.
Dala jsi hrnek na parapet, řekl nakonec. Nepochyboval. Konstatoval.
Ano, Petře. Dala jsem ho tam.
Je tam lakovaná plocha. Horké dělá skvrny.
Já vím.
Tak proč?
Otočila jsem se k němu. Bylo mu osmačtyřicet, a přesně tak vypadal. Stál ve dveřích kuchyně v šedém domácím triku a v ruce držel vodováhu. Tu měl u sebe vždycky, když byl doma. Jiní nosí mobil, on vodováhu.
Nemám ho kam jinam dát, odpověděla jsem. Stůl je zakrytý fólií. Druhá židle je nohama vzhůru. Podlaha na chodbě ještě neuschla po penetraci. Čaj piju už třetím rokem nastojato u okna, Petře.
Podíval se na hrnek. Pak na mě. A zase na hrnek.
Dám ti podložku.
Nechá to být.
Ale zůstane tam otisk.
To nevadí.
Přimhouřil oči tím způsobem, kdy nikdy nevěděl, jestli si dělám legraci. Sama jsem si tím nebyla vždycky jistá.
Olgo, co to
Dost, řekla jsem tiše. To slovo spadlo do místnosti jako kámen do vody. Dost, Petře.
Nechápal hned. Zeptal se:
Co dost?
Balím si věci.
Dlouhá pauza. Z venku zatroubilo auto. Stála jsem k němu zády a slyšela, jak pomalu pokládá vodováhu.
Kvůli parapetu?
Ne. Ne kvůli parapetu.
Vypila jsem čaj do dna a postavila hrnek znovu na lak. Záměrně, pevně, bez lítosti.
Bylo mi pětačtyřicet. Pracuji jako účetní v malém podniku, ráda si před spaním čtu, v práci mám miniaturní kaktus, který jsem pojmenovala Ferdinand, a už hodně, hodně dlouho jsem si nikoho nepozvala domů. Přesně tři roky.
Šla jsem do ložnice.
Před třemi lety, když jsme koupili tento dvoupokojový byt ve starém cihlovém domě ve vedlejší uličce, byla jsem šťastná. Opravdově šťastná. Pamatuji si, jak jsme tam s Petrem stáli uprostřed prázdných místností s odlupujícími se tapetami a oloupanou podlahou. Dívala jsem se z okna na podzimní lípy a myslela: teď to začíná. Teď jsme opravdu doma.
Tehdy byl i Petr někým jiným. Nebo se mi to aspoň zdálo. Chodil po bytě, měřil stěny metrem, dělal si poznámky, v očích mu svítil ten plamen, který jsem na něm kdysi tolik milovala. Plamen někoho, kdo ví, co chce, a umí si to vlastníma rukama vybudovat.
Podívej, řekl, ukazoval mi čtverečkovaný papír s náčrtem. Tady bude kuchyň propojená s obývákem, jedno velké otevřené místo. Poličky tu postavíme až ke stropu, vidíš? A tady bude bodové světlo s regulací intenzity.
Je to krásné, odpověděla jsem a myslela to upřímně.
Všechno si uděláme sami. Pomalu, pořádně. Jednou a na celý život.
To jednou a na celý život jsem tenkrát měla poslouchat pozorněji. Za těmi slovy bylo ještě něco navíc.
První půlrok byl jako malý velký výlet. Bydleli jsme rovnou v rekonstrukci. Já vařila na elektrickém vařiči, plynový ještě nebyl. Spali jsme na matraci na zemi, protože rám postele nebylo kam postavit. Jídlo jsme jedli z plastových talířů, protože dřez chyběl. Bylo to nepohodlné, trošku romantické. Dalo se to zvládnout.
Pak se ale cosi začalo měnit. Postupně, jako když pomalu ujíždí půda pod základy.
Petr rekonstruoval každý víkend, někdy i v týdnu, když si vzal volno. Pracoval jako stavbyvedoucí a věděl o materiálech víc, než leckterý řemeslník. To bylo k dobru věci. Jenže…
Jenže nebyl schopen přestat.
Dlouho jsem si to neuvědomovala. Prvně jsem to pocítila asi osm měsíců od začátku, když jsme s Milenou seděly v kavárně a ona se ptala:
Tak co, budete už hotoví? Chci přijít na návštěvu, slíbila jsi guláš.
Už brzy, odpověděla jsem. Petr tvrdí, že do Vánoc už stopro.
Vánoce jsme strávili mezi sádrokartonem v obýváku. Nikoho jsme nezvali, jen jsme dva seděli v téměř hotové kuchyni. Skoro hotové.
Petře, příští rok uspořádáme pořádné Vánoce, řekla jsem, když jsem rozlévala sekt.
Jasně, řekl, jenom dodělám strop, položím parkety v obýváku a pak to oslavíme.
Strop udělal v březnu. Do té doby ale zjistil, že v koupelně byly špatně natažené trubky a musel je předělat. Potom našel chybu na balkoně špatně utěsněný rám, tři milimetry mezera, našel ji měrkou.
Tenkrát jsem si z toho ještě dělala srandu. Říkala jsem holkám: Můj muž bojuje se třemi milimetry. Smály se. Já taky. Bylo to vtipné.
Parkety jsme pokládali v květnu, větrali jsme okna. Podávala jsem prkna, uklízela prach. Petr montoval tiše, zamyšleně, pořád měřil úhly i vodováhou. Několikrát předělal už položená prkna.
Je to vůbec poznat? zeptala jsem se.
Já to poznám, řekl bez pohledu na mě.
Tehdy mě ty jeho slova poprvé něco zastavila. Nezranila, ale zastavila. Stála jsem s hadrem v ruce a koukala na jeho záda, v břiše divný pocit. Jako bych pochopila něco důležitého, co ještě nejsem schopná pojmenovat.
V červnu jsme dokončili parket. Opravdu krásný, světlý dub, jemně vyhlazený, přesná geometrie. Přetáhla jsem po něm dlaní.
Je nádherný.
Ještě ho nalakujeme pořádným přípravkem, vybral jsem německý, odolný proti poškrábání.
Kdy?
Příští týden.
Jenže příští týden našel, že v rohu odchází lišta. Přetření lakem se posunulo.
Právě toho léta jsem zavolala Mileně a domluvily jsme si setkání. Seděly jsme na zahrádce kavárny, pily ledový čaj. Milena se zeptala:
Tak jak to jde?
Brzy, řekla jsem a zmlkla.
Něco není v pořádku?
Já už začínám mít pocit, že on to nikdy nedokončí. Není to o tom, že se nechce snažit spíš mi připadá, jako by ten stav byl jeho záměr. Dokud není hotovo, má důvod. Proč nepozvat návštěvu, proč nesrovnat nábytek, proč si ten byt nikdy úplně nepřivlastnit.
Milena se na mě vážně podívala.
Už jsi mu to řekla?
Snažím se. Ale vždycky to skončí u slibu, že za chvilku bude vše dokonalé.
Ty chceš dokonalost?
Dlouho jsem přemýšlela.
Já jen chci domov.
Doma večer Petr rozložil dvacet vzorků bílé barvy. Všechny vypadaly stejně bíle.
Tohle je teplá bílá, tohle chladná, tohle má trochu modré, ale ve dne je to zásadní rozdíl… myslím, že bychom měli vzít tuhle.
Dívala jsem se na vzorky a všechny byly prostě bílé.
Je mi to jedno, Petře.
Podíval se na mě s nevírou.
Jak může být jedno? Budeme tu žít.
Právě. Budeme tu žít. Živí lidé nepoznají rozdíl mezi bílou a bílou.
Poznají, jen si to neuvědomují.
Fajn. Vyber si ty.
On si vybral. Vždycky si nakonec vybral on. Zpočátku mě těšilo, že rozhoduje, protože tomu rozumí víc. Postupně jsem ale zjistila, že se mě na názor ptá čím dál míň. Až vůbec. Nenápadně. Má slova neměla vliv. Když jsem chtěla tu dlaždičku, vysvětlil, že má horší technické vlastnosti. Když jsem navrhla gauč, měl v apce schéma zónování, které tomu odporovalo. Když jsem řekla mám ráda tohle, odpověděl ale správně je to takhle.
Přestala jsem říkat, co se mi líbí. Proč taky.
Na podzim druhého roku přijel na návštěvu jeho kamarád Jirka z Plzně. Chtěl přespat. Já se těšila, zakoupila víno, připravila sklo, vše uklidila.
Petr oznámil, že ve spalně jsou práce, Jirka spí v hotelu.
Práce tam nebyly. Postel normálně stála, skříň taky. Věděla jsem to jistě.
Petře, prosím tě, jaké práce ve spalně?
Chvíli mlčel.
Je tam potřeba vyměnit kus podlahy. Byl by tam zápach.
Tam žádný zápach není.
Proč bych ho nechal vidět byt v tomhle stavu?
V jakém stavu?
V nedodělaném.
Koukala jsem na něj a měla pocit, že se pode mnou propadá zem. Cítila jsem: stydí se. Stydí se za byt, který si tak urputně přestavuje. Klidně zalže kamarádovi.
Dobře, řekla jsem. Nic víc.
Jirka přijel, seděl u nás v kuchyni asi tři hodiny, poté šli s Petrem do restaurace, Jirka spal v hotelu. Večeři jsem jedla sama.
Tu noc jsem nemohla spát. Dívala jsem se do stropu, který byl bílejší než bílá, bez jediného švu. Dokonalý strop nad dokonalou postelí v pokoji bez hostů už druhý rok.
V zimě druhého roku maminka onemocněla (jen chřipka, ale je sama). Jezdila jsem k ní několikrát týdně. Petr neprotestoval, maloval v té době balkónovou nikou nátěrem ve dvou vrstvách.
Jednou jsem dorazila domů dřív. Našla jsem ho sedět na podlaze v chodbě s lupou u spoje lišty a zdi.
Něco se děje? sundávám kabát.
Je tu mezera, odpověděl bez zvednutí hlavy.
Ptát se kolik přesně, už nemělo smysl. Věděla jsem, že vysvětlí v milimetrech.
Petře, jedl jsi dneska?
Pauza.
Nepamatuju.
Od rána nic?
Ráno něco bylo.
Šla jsem do kuchyně, uvařila těstoviny, omeletu navrch. Přišel, když jsem dojedla. Sedl si.
Díky.
Není zač.
Jedli jsme mlčky. Za oknem sněžilo. Na stole ležel katalog kování do vestavěné skříně, o kterém jsme planshli před rokem.
Petře, pověz mi něco. Ale ne o rekonstrukci.
Zvedl oči, jako kdybych ho požádala mluvit cizím jazykem.
Co?
Cokoliv. Jak byl tvůj den. Co tě baví. Co bylo vtipné nebo smutné. Cokoliv, ale ne rozpětí a materiály.
Díval se na mě pár sekund. Pak řekl:
Na stavbě dnes špatně udělali potěr. Musel jsem chlapa poslat domů.
To je práce.
No jo.
Nic víc?
Opravdu se zamyslel. Snažil si vzpomenout na něco mimo stavby a byty. Neměl co.
Asi nic.
Po tom rozhovoru jsem dlouho koukala do tmy a přemýšlela: Kdy se z člověka stal jen soubor funkcí? Nebo takový vždy byl a já neviděla? Ne, pamatuji si jiného Petra. Když jsme jeli na jeho staré škodovce na Šumavu a ukazoval mi souhvězdí. Uměl je nazpaměť, ukazoval prstem: tohle je Kasiopeja, tam Velký vůz, tam Plejády, vidíš? Viděla jsem.
Kam se poděly Plejády?
Třetí rok už jsem přestala kamarádkám říkat, že to bude brzy hotovo. Protože to nebyla pravda. Rekonstrukce se dokončila a znovu rozjela. Petr našel nový detail, nové nedokonalosti. Dlažba do koupelny najednou nebyla dost odolná, barva po zaschnutí špatně ladila, kování na dveřích sice v pořádku, ale panty skřípaly v zimě. Každá nalezená vada znamenala začátek nového cyklu.
Koupila jsem si malou lampičku k posteli. Jednoduchou, s látkovým stínidlem. Petr přišel, podíval se.
Co to je?
Koupila jsem si ji.
Ale vždyť jsme plánovali vestavěné bodovky.
Já chci číst před spaním.
Bodovky budou lepší.
Kdy?
Neodpověděl.
Právě.
Lampička zůstala týden. Pak přinesl Petr malou kovovou lampu a postavil ji vedle s komentářem, že světlo je lepší.
Moje lampička šla do kouta. Pak na poličku. Nakonec jsem ji našla u štětců v kumbále.
Neřekla jsem nic. Prostě jsem ji vrátila na noční stolek.
Petr ji přemístil zpátky na polici.
Nastala tichá válka o lampičku. Zůstala nakonec na stolku. Malé vítězství, ale zároveň malá tragédie. Protože v normálním vztahu, v normálním domově… by to byla prostě lampička.
Na jaře třetího roku jsem napsala Mileně zprávu během polední pauzy:
Mílo, nechceš se mnou někam vyjet? Třeba do lázní, nebo na nějaký víkend mimo Prahu? Jen tak. Bez mužů.
Odpověděla hned: Jasně! Kdy?
Vyrazily jsme v květnu, na čtyři dny, do lázeňského domku za městem. Vzala jsem si dovolenou. Petr nebyl proti, právě začínal předělávat koupelnu.
V pokoji byla obyčejná dřevěná postel, květovaný přehoz a okénko, které vonělo po lese. Všechno trošku obouchané, s malými škrábanci a křivým futrem. Bylo mi tam dobře. Tak dobře, že jsem si ten první večer lehla na pestrý přehoz, podívala se na malou prasklinku ve stropě a rozplakala se.
Míla ležela vedle na posteli a neptala se.
Žiju v muzeu, řekla jsem nakonec do stropu. V krásném, perfektním, mrtvém muzeu.
Chvíli mlčela.
Mluvila jsi o tom s Petrem?
Ano.
A?
Vždycky říká, že ještě kousek a bude líp. Vždycky.
Co terapie? Společně?
On tam nepůjde. Říká, že k psychologům chodí lidé s opravdovým problémem. On má přece jen rekonstrukci.
Ležely jsme v tichu, a já přemýšlela: tohle mi chybělo. Obyčejný průvan. Les venku. Prasklinka ve stropě. Přehoz, vybraný podle oka, ne podle vodováhy. Život.
Po čtyřech dnech jsem se vrátila domů. Bylo tam cítit po štuku. Petr mě uvítal v předsíni, oznámil, že předělal niku v koupelně a chce ji ukázat. Zutá jsem si boty, odložila tašku, šla se podívat.
Máš to opravdu pěkné.
Vidíš? Je to teď naprosto symetrické. Dřív byla pravá strana o jeden a půl centimetru širší.
Vidím.
Týden jsem vymýšlel, jak to udělat, abych nepoškodil dlaždičky.
To se ti povedlo.
Šla jsem si lehnout. Koukat do ideálního stropu.
V červnu přišel rozhovor, který si pamatuji přesně. Byla neděle večer po osmé. Petr něco natíral v kumbále. Dělala jsem večeři, slyšela, jak něco šustí páskou, stěhuje věci.
Petře! zavolala jsem.
Co? ozval se.
Večeře za dvacet minut.
Jasně.
Za dvacet minut nepřišel. Ani za čtyřicet. Zaklepala jsem na dveře kumbálu.
Už to studí.
Ještě pět minut.
Za pět minut stále nic.
Najedla jsem se sama. Uklidila stůl. Umývala nádobí. Vyšel až v půl jedenácté.
Jejda, ztratil jsem pojem o čase, řekl.
Já vím.
Mám to ohřát?
Ohřej si sám.
Odešla jsem do ložnice. Lehla si s knihou.
Když přišel, zeptala jsem se:
Petře jsi šťastný?
Dlouhá pauza.
Jo… myslím že jo.
Opravdu?
Olgo, co to je za otázku?
Normální otázka.
Lehl si vedle mě. Ticho. Nakonec řekl:
Až dodělám kumbál, pustím se do balkónu. Pak bude byt konečně celý hotový.
Zavřela jsem knihu.
Právě jsi mi tím odpověděl na otázku.
Jak?
Zeptala jsem se na štěstí. A tys mluvil o rekonstrukci.
Nevěděl, co říct. Ležel a mlčel.
Dobrou noc, řekla jsem.
Dobrou.
Nechala jsem rozsvíceno, koukala do stropu a přemýšlela o tom, že někde v jiné realitě bychom takhle leželi spolu a prostě si povídali. O čemkoli o seriálu, co jsme sledovali, o vtipech mojí mámy, o tom, že v naší oblíbené kavárně změnili dort. Prostě bychom mluvili.
V tomhle životě bylo ticho. Dokonalé jako strop.
Na tenhle rozhovor jsem si vzpomněla ráno, když jsem dávala hrnek na parapet. A v tu chvíli jsem pochopila, že slovo dost ve mně zrálo už dávno. Stačil jen ten hrnek, aby vyšlo napovrch.
Balila jsem věci v klidu, bez slz. Jenom to, co bylo opravdu moje. Pár knih. Kosmetiku. Oblečení. Moji lampičku se stínidlem. Občanku a další doklady. Nabíječku. Malý kaktus Ferdinand, kterého jsem si přinesla z práce, protože doma mi žádná živá rostlina nevydrží. Petr proti němu nic neměl, kaktus nedělá fleky.
Petr stál ve dveřích a sledoval, jak si balím věci.
Olgo.
Ano?
Pojď se o tom pobavit.
O čem?
No jak o čem, balíš si kufr.
Ano.
Kvůli hrnku?
Petře, prosím. Ty moc dobře víš, proč.
Já fakt nevím.
Teď jsem se zastavila a podívala se na něj. Stál tam bez vodováhy, prostě jen tak, a poprvé vypadal úplně ztracený. Už dlouho jsem ho tak neviděla.
Petře, žijeme tady tři roky.
Ano.
Ani jeden pořádný oběd nebo večeře s kamarády. Za celé tři roky.
Protože byt ještě není
Protože není nikdy hotový. A nebude. Chápeš to?
Mlčel.
Vždycky najdeš něco nového k předělání. Chápu, tak jsi nastavený. To není špatně samo o sobě. Jenže já už nemůžu žít na stavbě.
Brzy to
Ne. Byla jsem tichá, ale rázná. Ne brzy. Nejde o to, že vydržím nebo ještě chvíli počkám. Už tři roky žiju u tebe na návštěvě ve vlastním domě. Chodím opatrně, abych nic nepoškrábala. Hrnek dávám na podložku. Lampičku uklízím. Kamarády nezvu, protože se stydíš za rozdělaný byt. Já…
Hlas se mi trochu zlomil, odmlčela jsem se.
Chci prostě žít. S škrábanci na podlaze a s fleky od kávy na parapetu. S hosty v neděli. S tvojí starou bundou na židli. Se vším, co patří do živého domova. A tenhle domov nikdy živým nebyl.
Dlouho mlčel.
Kam vlastně půjdeš?
Zatím k mámě.
Na dlouho?
Nevím.
Zavřela jsem kufr. Vzala si Ferdinanda. Prošla kolem něj, oblékla bundu, nazula kecky snažila se nekoukat na dokonalý parket.
Olgo?
Ano?
Já… já nevěděl, že to je až takhle.
Věděl, řekla jsem. Jen jsi o tom nechtěl přemýšlet.
Dveře za mnou tiše cvakly. Jako všechno v tomhle bytě.
On zůstal.
Petr chvíli stál v předsíni, pak přešel do obýváku a posadil se na gauč. Ten vybíral skutečně dlouho, asi tři měsíce vybíral látku. Byla odolná, nešpinila se a nepouštěla chlupy. Sedl si na ten nejlepší gauč v dokonalém obýváku a rozhlížel se.
Byt byl opravdu pěkný. Teplé světlé zdi, perfektní parket, naprosto hladký strop. Zabudované police přesně podle pravítka. Osvětlení nesvítilo do očí, všude žádný stín navíc. Balkon bez mezer, koupelna styk na spáru.
Díval se na to a cítil něco divného. Ne hrdost. Spíš takovou zvláštní tíhu.
Na polici zůstalo pár knih, které jsem si nevzala. Zíral na jejich hřbety a přemýšlel, kdy mě naposledy viděl, jak si čtu. Večer na gauči? Dávno tomu.
Vstal. Šel do kuchyně. Na parapetě stál hrnek. Podíval se na flek. Nic tam nebylo, čaj už dávno vychladl.
Umy, odložil do sušáku. Šel do ložnice, lehl si do postele v oblečení to nikdy nedělal a zíral na strop.
Byl pořád dokonalý.
Ležel hodinu, možná dvě. Čas najednou neměl význam. Pak vstal a šel do kumbálu. Všechno úhledně srovnané, barvy, lepidla, nářadí, nic navíc. Našel tam malý vzorek dlaždice, který kdysi nosil porovnat do práce. Zatočil jím v ruce, vrátil na místo.
V kumbále nebylo nic navíc jen on.
Večer si ohřál něco z lednice, snědl, aniž by to vnímal, umyl talíř. Ve všem bylo zlověstné ticho. Vždy tu bývalo alespoň něco šramot, práce, vibrace, vůně laku. Teď nic. Jen dokonalé ticho v dokonalých místnostech.
Zkusil zapnout televizi. Neposlouchal, vypnul.
Pak dlouho zíral na její jméno v kontaktech. Nevolal. Přemýšlel.
Nepřemýšlel, jak ji vrátit. Přemýšlel o tom, co říkala. O hostech. O lampě. O tom, že žila v jeho bytě tři roky na návštěvě. To slovo se mu zarylo hostka. Ve vlastním bytě.
Vzpomněl si na Jirku. Jak mu zalhal. Proč? On sám neznal odpověď. Říkal si: byt není hotový, stydím se. Ve skutečnosti byl dávno obyvatelný. Jen neodpovídal jeho hlavě. Nebyl takový, jaký si vysnil.
Slíbil si postavit ideální byt. A pořád ho stavěl, protože ideál nelze dotáhnout není to strop, který vymalujete do roviny, ale horizont, co se stále vzdaluje.
Já to chápala. On ne. Anebo ano, ale bál se si to přiznat.
Vstal. Prošel bytem, v každém pokoji rozsvítil. V obýváku zastavil u polic.
Všechno bylo rozmístěné přesně knihy podle výšky, dekorace podle přesné vzdálenosti. Jeho zásada každý předmět má své místo.
Uprostřed třetí police bylo malé skleněné srdíčko. Oranžové, ručně foukané, nápadně křivé. Koupila jsem ho kdysi na trzích. Řekl: Na co to? Akorát chytá prach. Odpověděla jsem: Mně se líbí. Neřekl už nic. Srdíčko zůstalo. Přijal ho jako malou výjimku.
Teď ho vzal do ruky. Bylo teplé. Nebo mu to tak připadalo.
Tři dny chodil po bytě a nic nedělal. Pracoval roztržitě, dělal chyby. Kolega se zeptal: Petře, vše v pořádku? Odpověděl: Jo.
Čtvrtý den jí napsal: Olgo, můžeš si popovídat?
Odpověděla za hodinu: Můžu.
Zavolal. Ozvala se po druhém zvonění.
Ahoj.
Ahoj.
Jak se máš?
U mámy dobře.
Pauza. Slyšel její dech a netušil, jak začít.
Olgo, já poslední dny přemýšlel.
Vím.
Tušíš, co bych chtěl říct?
Asi ano.
Olgo, uvědomil jsem si, že jsem že jsem něco zásadního přehlédl. Nebo spíš vyměnil cíl. Vybral jsem špatně.
Mlčela.
Říkala jsi to s hosty. S lampou. Vím to.
Proč mi to říkáš?
Protože chci, abys se vrátila.
Dlouhé ticho.
Petře
Neprosím teď. Říkám to upřímně. Chci, abys se vrátila. Chci to zkusit změnit. Nevím, jestli to půjde, ale chci to aspoň zkusit.
Mlčela dlouho. Možná právě přenášela někde vedle u mámy šálek, možná na parapet, možná na stůl.
Víš, že nestačí říct zkusím to? zeptala se tiše.
Vím.
Víš, že se nemůžu vrátit a zase to snášet?
Vím.
Myslím, že to nevíš. Neuraž se, to jen upřímně říkám. Máš strach, říkáš správné věci, ale nemůžeš se rozhodnout být jiný… to není jako zatlouct hřebík.
Vím, že to není hřebík.
Co tedy konkrétně nabízíš?
Pauza.
Navrhuji sejít se a normálně si popovídat. Ne po telefonu.
Dobře, řekla po chvíli. Sejdeme se.
Setkali jsme se v kavárně. Bylo to obyčejné místo s trochu viklavými židlemi a tabulí s křídou. Olga přišla ve svém známém béžovém kabátu, trochu unavená, ale klidná.
Objednali jsme si kávu. Díval jsem se na ni a uvědomil si, jak dlouho už jsem se jen tak na ni nedíval.
Jak máma?
Lepší. Pořídila si nové květiny, dělá sazenice. Ráda, že tam jsem byla.
To mě těší.
Chvilka ticha.
Petře, prosím tě. Nejde o tu rekonstrukci jako takovou. Děláš věci kvalitně, v tom jsi dobrý. Ale vyměnil jsi smysl. Byt není cíl. Byt je prostředek ke šťastnému životu.
Ano.
Opravdu to chápeš, nebo jen souhlasíš?
Vzala šálek, zahřívala si ruce.
Nemůžeš vědět, že se změním. Ani já to nevím. Ale chápu, že už takhle dál nechci. Když jsi odešla, byl byt jen prázdná krásná krabice.
Krásná krabice, zopakovala tiše.
To byl.
To je dobře, že jsi to pochopil.
Vrátíš se?
Dlouho se dívala z okna. Venku bylo jarní mrholení, pověšeny květiny s prvními tulipány, lehce otlučené od větru.
Pokusím se, řekla nakonec. Ale za podmínek.
Poslouchám.
První. Nejbližší měsíc žádné opravy. Ani jeden hřebík, ani jedna barva. Prostě spolu být.
Dobře.
Druhé. Příští neděli pozveme Milenu s Pavlem a Jirku, pokud to zvládne. Dáme večeři. V tomhle bytě, jaký je.
Přikývl jsem.
Třetí. Pokud začneš z každé šmouhy dělat tragédii, řeknu ti to přímo. A ty musíš slyšet.
Dobře.
Rozumíš, že to není fráze? Že to je náročné doopravdy?
Vím, řekl jsem. Pro mě ano. Ale zkusím to.
Ještě chvíli mě zkoumala, pohledem hledala něco, co je skryté za slovy. Pak řekla: Tak jo.
Šli jsme domů pěšky, i když mrholilo. Šli jsme vedle sebe. Ona nesla Ferdinanda v kapse, já její tašku. U domu se zastavila a podívala na pátý patro.
Krásný dům, řekla.
Je, přikývl jsem.
Vyjeli jsme výtahem. Odemkl jsem dveře, ona šla první. Položila Ferdinanda na parapet, bez podložky.
Díval jsem se na kaktus na laku. Nic jsem neřekl.
Ona odešla do kuchyně, pustila konvici. Slyšel jsem vodu a cvak.
Šel jsem do obýváku. Sedl jsem si na gauč. Na polici stálo skleněné srdíčko, stále na místě, kde jsem jej před třemi dny nechal trochu mimo osu.
Nechystal jsem se ho spravovat.
V neděli jsme zavolali Mileně. Řekla jen no konečně a bylo slyšet, že se směje do telefonu. Jirka tentokrát nemohl, ale slíbil příště. Pavel přinesl láhev vína, Milena koláč, já vařila guláš, jak jsem slíbila už před třemi lety.
Usedli jsme v obýváku. Petr rozmisťoval talíře, všiml si, že nejsou úplně rovnoměrně. Přemístil jeden, pak se zastavil. Nechal to být.
Bylo hlučně, místy stísněně. Milena loktem shodila skleničku, a červené víno se rozlilo na ubrus. Všichni zalapali po dechu. Petr ucítil, že mu v břiše škublo, podíval se na mě.
Podívala jsem se na něj. Nebylo v tom napětí ani strach. Jen se na mě díval.
Vzal ubrousek, přitiskl na flek.
Nic se nestalo, řekl klidně.
Milena vydechla. Já se mírně usmála.
Po večeři jsme zůstali dlouho, povídali, smáli se, pili čaj. Když odešli, bylo už po půlnoci. Myli jsme spolu nádobí. Ticho mezi námi bylo jiné než dřív.
Fleky na ubruse jdou někdy dolů, řekl.
A možná ne, odpověděla jsem.
To nevadí.
Podívala jsem se na něj. Podala další talíř.
Petře, řekla jsem.
Ano?
Bylo dneska dobře.
Jo. Bylo.
Uklidili jsme stůl. V obýváku stály šálky, na ubruse tmavl flek od vína. Skleněné srdíčko na polici. Kaktus Ferdinand na parapetě.
Petr to všechno tiše sledoval. Pomyslel, že by flek měl zkusit umýt ráno, než zaschne. Že květináč bez podložky jistě zanechá kruh na laku. Že jeden šálek je křivě.
Ale pak si vzpomněl, že jsem se dnes dvakrát zasmála. Když Milena vyprávěla o svém kocourovi a když Pavel popletl přípitek. Smála jsem se jako kdysi, když na mě Petr koukal a myslel si: tohle je moje žena.
Šla jsem do ložnice. Zastavila jsem se ve dveřích.
Půjdeš?
Za chvilku.
Ještě jednou si prohlédl obývák. Fleky, kaktus, srdíčko.
Zhasl.
Lehl si vedle mě. Četla jsem si. Moje lampička se stínidlem svítila.
Petr koukal do stropu.
Olgo?
Hm?
Slyšíš mě, když mluvím o spárách a milimetrech?
Odložila jsem knihu a podívala se na něj.
Slyším.
Na co myslíš?
Chvíli jsem přemýšlela. Opravdu.
Myslím, že v tu chvíli jsi někde daleko.
Ano, řekl. Asi ano.
Zvedla jsem znova knihu.
Byl vedle mě a přesto mi připadalo, že my oba už nejsme stejní jako před třemi lety. Jsme jako zdivo opravené po prasklině: omítnout to lze, ale materiál už je jiný. On to ví lépe než kdokoli.
Přemýšlel nad tím, než se ponořil do polospánku. Napadlo ho ještě jedno: že zítra ráno dá Ferdinanda na podložku, jinak na laku zůstane kolečko.
Otevřel oči.
Strop byl tentýž. Dokonalý, bez jediné praskliny.
Vedle mě Olga otočila stránku.
Zavřel jsem oči. Ferdinand nikam neuteče. Počká do rána.
