Jedna moje kamarádka mi nedávno vyprávěla o strašné scéně, která se odehrála u nich doma poté, co se její dcera přiznala, že je těhotná. Padala obvinění, nářky, jako např: „Jak jsi nám to mohla udělat?“ atd.
Srdce bolelo: rodiče i dceru. V každé podobné situaci mě napadá jediná věc, a to rada mé matky. Moje matka vždycky říkala: „Když má tvé dítě potíže, zavři pusu a otevři náruč“.
Touto radou jsem se vždy snažila řídit při výchově svých dětí. Bylo to obtížné, protože neumím držet jazyk za zuby a nejsem nijak zvlášť trpělivá.
Vzpomínám si, že když byly mé starší dceři čtyři roky, rozbila ve svém pokoji lampu. Když jsem to viděla, spustila jsem vzteklou tirádu o tom, že ta lampa je velmi drahá a starožitná, že se v naší rodině dědí už po generace a že by měla být opatrnější….. Ale pak jsem si všimla strachu v jejích očích. Měla je doširoka otevřené a ústa se jí třásla. Udělala krok zpět. Vzpomněla jsem si na matčina slova. Napůl omráčená jsem se zastavila a zatahala dceru za ruce.
Se slovy se mi vrhla do náruče: „Je mi to líto, je mi to líto, mami,“ které přehlušily její vzlyky. Seděly jsme na posteli a ještě dlouho se objímaly. Cítila jsem se hrozně, protože jsem dceru vyděsila a málem jsem jí dala najevo, že mi na lampie….. záleží víc.
Ty mi taky odpusť – řekla jsem dceři. – Jsi pro mě cennější než ta lampa. Jsem ráda, že sis neublížila.
Tato příhoda mě naučila, že je lepší držet jazyk za zuby, než litovat a snažit se vzít zpět zlá slova.
Když se z mých dětí stali teenageři, objevilo se více situací, v nichž jsem musela praktikovat maminčinu moudrost: problémy s kamarády, známkami, chováním…. Matčina slova mě však chránila před sarkasmem, kousavostí, hněvem a přílišnou hrubostí. Moje děti se mě nikdy nebály a nesnažily se přede mnou bránit, protože jsem je nikdy z ničeho neobviňovala. Vždy jsme s nimi přemýšleli o tom, „co můžeme v dané situaci udělat“, místo abychom přemýšleli o tom, „jak se to stalo“.
Nedávno přišla moje dcera do kuchyně a řekla: „Mami, udělala jsem něco hloupého…“.
Probrali jsme problém a pak jsme se pevně objali.
„Děkuji ti, mami. Věděla jsem, že mi pomůžeš.“
Je úžasné, jak zmoudřím, když zavřu ústa a otevřu náruč.