Mám syna a dceru. Jsem vdova. Jejich otec se dožil vnoučat, ale zemřel s otevřenýma očima, protože obě naše děti se nechtěly vdát.
A to máme hodně příbuzných, ctíme tradice a myslíme si, že manželství je povinné.
Pokaždé, když jsem se snažila změnit jejich názor, dostalo se mi úšklebků, jako že je to archaismus, zastaralé chápání.
Že i bez podpisu nebo kostela se mají rádi, žijí šťastně a nic se nezmění, když na jejich počest nakrmíme padesát lidí slavnostní večeří.
Bohužel život potvrdil mou pravdu tím nejhorším způsobem.
Moje milovaná dcera jednou brzy ráno zazvonila u našich dveří, v ruce kufr, v kočárku plenu a tříletá se držela za sukni.
– Mami, zůstanu s tebou a dětmi ještě jeden den. Joro mě vyhnal, našel si jinou!” Rozplakala se.
– Jak to, že tě vyhazuje? Vždyť nejsi pes ani kočka! A co ta sluníčka, co jsi porodila… Já ho to naučím!” vynadala jsem mu. Ale pak jsem ji objala, políbila a několik dní jsme na toto téma nemluvily.
Vystudovala učitelství, ale nepracovala ani den, protože její pohledný přítel chtěl mít ve svém bohatém domě v Sofii služku:
“Nepotřebuji ženské peníze!” chlubil se. – Chci mít pohodlí, když přijdu domů, a chci, aby moje jídlo bylo domácí, ne jako to, co jím v restauracích.
Chci mít vyprané a vyžehlené košile, hlídané děti. Vydělávám dost na to, aby mi moje milá lezla na nervy s prvňáčky…”
Tajně jsem mu zazvonila na mobil.
Zeptala jsem se ho, jak si představuje, že bude pokračovat. Odpověděl, že jeho srdce je velké – má v něm teď jinou ženu. A na děti bude platit tolik, kolik rozvedeným rodičům náleží, a nemá na ně žádné nároky. Postaráme se o ně a vychováme je tak, aby nás ve stáří těšily.
Peníze, které nám posílá poštou, jsou přesně dvě stě liber měsíčně a můj důchod je stejný. Matčin není žádný. Už rok sotva přežíváme.
Strašně moc peněz jde na obě děti a moje léky jsou drahé.
Tvářila jsem se, že jsem pyšná, ale musela jsem se po tom znovu podívat.
Řekl mi, ať jsem kratší za to, že jsem “tlačila na pilu”. Byl na dovolené na nějakých ostrovech na konci světa a roaming ho přišel draho.
Požádala jsem ho, aby dal víc peněz dětem. Odseknul mě – řekl, že nemá v úmyslu nás živit, že je to pro něj minulost.
A co víc – čeká na dědice od své nové ženy!
To je můj smutný příběh. Je mi už 73 let. Moje dcera je jako zmlácená, zlomená, jen pláče a dívá se do země.
Určitě lituje, že mě neposlechla, když jsem trval na civilním sňatku.
Je to záruka, když ne lásky až za hrob, tak alespoň závazku vůči potomkům. Jak ji zaženeme, to nevím.
Ale vyzývám všechny své vrstevníky: důrazně trvejte na manželství, zejména pokud máte dcery! Jsou zranitelné.
Tato móda je škodlivá.
Rodina je skutečná, když se dodržují tradice a zákony země. Jak budou naše vnučky vyrůstat bez otce?
Najde se muž, který bude mít rád mou dceru se dvěma dětmi?
Na co jsem čekala?!
Kéž by tato západní móda, která k nám přišla s demokracií, byla opuštěna! Podle mého názoru by mělo být nesezdané soužití zakázáno, jinak se náš národ zničí sám.
