Blíží se Vánoce a začínají nejrůznější charitativní iniciativy – hlučné a okázalé.
Mě však dojal příběh, který je důkazem toho, že lidé, kteří mají skutečnou štědrost a lidskou ušlechtilost, se nebijí v prsa.
Jednou v sobotu jsem procházel obchody, abych nakoupil vánoční dárky pro své příbuzné, rád to dělám včas a neskuhrám na poslední chvíli.
A zcela náhodou jsem potkal kolegu Petra – vršil balíčky a barevné tašky, bylo zřejmé, že jsou z dětského obchodu.
Překvapilo mě to, protože jsem věděla, že žádnou rodinu nemá. Všimla jsem si, že je to velmi milý člověk, ale nerad o sobě mluvil.
Zavtipkovala jsem, že zřejmě skrývá nemanželské dítě, a on se usmál a řekl, že to přitom žádné není. Popřáli jsme si hezký víkend a rozešli se.
V pondělí jsem však na Petera narazila v kancelářské kavárně během polední pauzy. Sedla jsem si k jeho stolu a kolega podlehl zvědavosti v mém pohledu.
Řekl mi, že vyrůstal v domově pro opuštěné děti. Matka mu zemřela při porodu a otec ho dal k adopci.
Bohužel ho nikdo nechtěl, a tak tam zůstal až do své plnoletosti.
Jeho srdcem prošla spousta bolesti, ale naučil se radovat z maličkostí.
V domově pracovali slušní lidé, dobře se o něj starali a pomáhali mu i potom – najít si ubytování a práci, povzbuzovali ho, aby se přihlásil na brigádu.
Vystudoval vysokou školu a vydal se vlastní cestou. Snil o vlastní rodině, ale nikdy se mu ji nepodařilo založit, i když se blížil čtyřicítce.
Po celý rok si odkládal část svého platu a před každými Vánocemi se do tohoto domova vypravil.
Dětem nosil dárky a pamlsky, povídal si s nimi, objímal je a líbal a ony mu tančily a zpívaly písničky.
Samozřejmě je nenavštěvoval jen o svátcích, ale pak se postaral, aby každý něco dostal – kabát, botu nebo hračku. Přijal je jako svou rodinu.
Než jsme se zvedli, požádal mě Peter jen o jedno – abych to neříkal kolegům. Slíbil jsem mu to, ale rozhodl jsem se podělit se o to tady.
Souhlasím s Petrem, že skutečná charita je tichá, nicméně jsem přesvědčen, že dobrý příklad je nakažlivý a mělo by se o něm vědět.
Proto nebudu říkat, ve kterém městě žijeme ani pro jakou firmu pracujeme. Jen jsem se chtěl podělit o tento příběh a říct – klobouk dolů před mým kolegou!




