**Deník**
Libuše je teď přesvědčená, že ženy, které se rozvedly v mládí a žily bez muže, jsou šťastnější. Soudí tak z vlastní zkušenosti a perspektivy.
„Třeba se mnou některé ženy nebudou souhlasit,“ řekla kamarádce Zuzaně, „ale já si to myslím.“
„Možná, ale každá má svůj osud,“ váhavě odpověděla Zuzana. „Některé byly nešťastné v prvním manželství, ale v druhém nebo třetím našly štěstí.“
„Nebudu se hádat, ale zůstávám u svého,“ prohlásila Libuše. „Když vezmu můj případ – prožila jsem stres, a přede mnou je stáří. A on mi rozdupal všechno, co jsem cítila. Teď už nikomu nevěřím.“
Libuše s manželem Davidem, tchýní, která bydlela ve stejném domě, a jejich čtrnáctiletým synem Tomášem slavili Silvestr doma. Všechno bylo v pořádku, stůl byl prostřený, tchýně pomáhala, takže svátek prožili v rodinném kruhu. Prvního ledna se probudili pozdě – noc byla dlouhá, venku létaly petardy a ohňostroje. Tchýně odešla dřív.
Nový rok začal pro Libuši tvrdě a nečekaně. Po obědě David zmizel. Nasedl do auta a odjel, aniž by někomu cokoliv řekl. Prostě byl pryč.
Když nastala noc, nemohla usnout. Pochybnosti jí hlodaly, v hlavě se jí honily špatné myšlenky.
„Co když se Davidovi něco stalo?“ Bolest hlavy jí narůstala s každou další úzkostí.
Čekala, jestli jí někdo nezavolá se zprávou. Ale nic. Davidův telefon byl nedostupný. Probděla noc, ráno vstala s bolestí hlavy a vysokým tlakem. Uvařila si čaj. Syn ještě spal, když jí přišla zpráva od manžela: *„Nehledej mě, odešel jsem.“*
Ruce se jí roztřásly, srdce bušilo. Nevěděla, co dělat.
„Mám jít za tchýní?“ napadlo ji. Pak si to rozmyslela: „Ne, proč bych ji trápila?“
Ale vzápětí ji napadlo: *„Co když ona o tom ví?“* Rozhodla se a zašla k sousedům.
„Tak se podívej, co mi tvůj syn poslal,“ řekla s hořkostí.
„Libuško, to přece není možné! Nic mi neříkal. A ty jsi si ničeho nevšimla?“ zděsila se tchýně.
„Ne. Myslela jsem, že jste v tom spolu.“
„Co to povídáš? Kdybych věděla, vytmavila bych mu to! Ale teď je pozdě.“ Chvíli mlčela, ruce se jí chvěly. „Ale věř, zůstanu na tvé straně. Neuznávám jeho…“ Vyletělo z ní sprosté slovo.
Libuši došlo, že tchýně nevěděla, ale aspoň měla jistotu, že David žije. Dokázala si představit ledacos.
Necítila hlad, jen hořkost. David ji zradil, utekl, aniž by jí řekl, co ho trápilo.
„Zkusím mu znovu zavolat,“ rozhodla se. A po několika neúspěšných pokusech se konečně někdo ozval – žena.
„Kdo je?“ zeptala se Libuše.
„Jeho manželka,“ odpověděla žena. „A kdo jste vy?“
Libuše zalhala: „Jsem manželka jeho kamaráda. Potřebuju s ním mluvit kvůli mému muži. Můžete mi dát adresu?“
Žena ji vyřídila. Libuše se rozhodla ji navštívit. Nakrmila syna a vydala se na cestu.
„Mami, táta se ještě nevrátil?“ zeptal se Tomáš. „Kde je?“
„Nevím, synku,“ vyhýbala se jeho pohledu. Nechtěla, aby udělal něco ukvapeného.
„Zuzko, ahoj, šťastný nový rok. Mám špatnou zprávu – manžel mě opustil.“ Kamarádka ztuhla.
„David? To snad není možný! To je apríl?“
„Bohužel ne. Odešel k jiné. Dneska ji jdu navštívit.“
„Pojedu s tebou,“ nabídla se Zuzana.
„Ne, zvládnu to sama.“
„Až se vrátíš, zavolej. Přijdu.“
Libuše jela autobusem do čtvrti s rodinnými domky. Našla adresu, vešla dovnitř. Dveře nebyly zamčené. Vstoupila – David a ta žena seděli u stolu a obědvali.
David ji spatřil první a vyskočil. Žena se zeptala:
„Kdo to je?“
„Jsem jeho manželka,“ řekla Libuše. „Máme spolu syna. A vy jste kdo?“
Ženě ztuhla tvář. David se vzpamatoval a zařval:
„Co tady chceš? Vypadni, ať tě tu víc nevidím!“
Žena vstala: „Davide, ty jsi mi říkal, že tvoje žena zemřela před dvěma lety. Proč jsi lhal?“
David se omlouval: „Bál jsem se, že mě opustíš, Veroniko. Chtěl jsem ti to říct později.“
Libuše žasla. *„Jak může říct něco takového? Když miluješ jinou, řekni to na rovinu! Rozveď se a žij, jak chceš. Ale lhát, že manželka je mrtvá? To už je moc.“*
„Jak dlouho to mezi vámi trvá?“ zeptala se ženy. David jí nestál za řeč.
„Máme se rádi už skoro rok.“
Libuše znovu úděsem ztuhla. Celý rok ji podváděl, a ona nic nepoznala.
„A co říkal, když k vám nepřecházel?“
„Že má starou nemocnou matku, kterou nemá komu nechat. Teď prý zemřela, tak je volný.“
Libuše se rozesmála. Oba na ni zírali.
„To je tedy pohřeb! Já tu stojím živá a zdravá. A jeho matka taky žije, dnes ráno se dozvěděla, že syn odešel.“ Uchechtla se. „No nic, pohřbívat vás nebudu. Žijte si šťastně. Rozvod zařídím sama.“
Odešla s vztyčenou hlavou. Doma ji čekala prázdnota. Zuzana zavolala.
„Libuško, kde jsi? Strachuju se.“
„Jsem doma. Přijď.“
Za deset minut tam byla.
„Vypadáš hrozně,“ řekla, když uviděla vyčerpanou kamarádku.
„Víš, co ten podlec udělal? Prohlásil mě za mrtvou! A vlastní matku taky!“ Zasmála se hystericky. „Jak to někdo může udělat?“
Zuzana jen zírala.
„Tohle je síla! Kdo by to do něj řekl?“
Rozvod proběhl bez problémů. David jí „velkoryse“ neOd té doby žije Libuše jen pro svého syna a práci, zatímco David zmizel z jejich životů jako stín, který se jednou provždy rozplynul.
