Zvuk psího štěkotu jako vyzvánění na telefonu mé snachy změnil mé rozhodnutí pomoci mladé rodině naj…

Dobré zprávy

10. března, Praha

Dnes mám hodně o čem přemýšlet. Je to už pár dní od mé šedesátky a příběh, který se odehrál ten večer, mi stále zní v hlavě. Kolikrát jsem už litovala, že jsem změnila své původní plány a začala uvažovat, jestli bych opravdu měla mladým darovat ten byt po tetě.

Bydlím sama v pěkném malém bytě v srdci Prahy. Manžel odešel před pěti lety a po jeho smrti jsem zdědila ještě dvoupokoják na Žižkově po mé tetě. Ta čtvrť možná není tak exkluzivní, ale byt je prostorný, slunný a lidé tu jsou v pohodě. Dlouhodobě ho pronajímám mladému páru, vždy, když přijdu za nájmem, je všechno v naprostém pořádku; za dva roky jsem si na nic nemohla stěžovat.

Když si Michal, můj syn, vzal za ženu Alžbětu, rozhodli se žít samostatně. Nechtěli být nikomu na obtíž, a tak si na začátek pronajali garsonku, zatímco šetří na hypotéku. Nejdřív jsem přemýšlela, že jim ten tetiččin byt jednou předám, pak ať si s ním dělají, co budou chtít prodají, předělají nebo přestaví.

Po roce přišel na svět vnouček Tadeáš. Z toho jsem měla velikou radost a v duchu jsem už viděla, jak Alžbětě a Michalovi připravuji převod bytu. Ale celý plán jsem přehodnotila hned týden po svých kulatinách.

Slavila jsem ve velkém proč ne, když jsem překročila šedesátku! Pronajala jsem salonek ve vinohradské restauraci a sezvala skoro všechny, na kom mi záleží bývalé kolegyně, přátele, bratra, a samozřejmě i Michala s rodinou.

S Alžbětou spolu vycházíme; je temperamentní, občas má výbuchy, když jí něco rozhodí, i vůči mně, ale vždycky jsem si říkala, že to je mládí a já se tím rozčilovat nebudu. Ale co se stalo tu noc, mě zarazilo natolik, že všechno převrátilo.

Michal a Alžběta přišli i s malým, což jsem chápala miminko v hlučné restauraci dlouho nevydrží. Alžběta mě rovnou upozornila, že budou s Tadeášem brzy odcházet. S úsměvem jsem to přijala.

Chystali se odchodit, když Alžběta zjistila, že někde založila mobil. Chodila nervózně kolem, já jí nabízela pomoc, a tak jsem jí zkusila prozvonit. V tu chvíli restaurací prolétl podivný nelibý zvuk nejprve zaštěkání, potom vytí psa, které mi připomnělo smečku za panelákem na Proseku. Všichni se otočili, Alžběta úplně zčervenala, běžela pro telefon na okno, zmlkla a rychle zavěsila.

Bylo ticho, hosté se na ni zahleděli, někteří pak střídavě na mě. Bratr ale rychle přešel situaci žertem, pustil hudbu a připil mi na zdraví, jenže ten večer už viselo ve vzduchu napětí jak v tramvaji, když přijde revizor.

Zbytek večera jsem tak pozorovala, jak si lidé o tom originálním zvonění, které měla na můj hovor, šeptají u stolu, ač se snažili dělat, že se nic nestalo. Druhý den jsem Michalovi zavolala, jestli by mi to nějak nevysvětlil vždyť ten zvuk musel slyšet nejednou. Jen neurčitě pokrčil rameny, prý to přeháním.

Od té doby jsme si už pořádně nezavolali. Ten byt na Žižkově jsem si rozmyslela dát jim alespoň do té doby, dokud mi nevezmou telefon do ruky a neřeknou prosté promiň. Jestli mě mají v rodině za psa To je zřejmě jejich volba, ale já potřebuji ještě nějaký čas, abych se přes to přenesla.

Možná je to drobnost, možná vidím problém, kde jiní nevidí nic, ale cítím, že si musím ještě vyjasnit, komu chci ten kus svého života svěřit a hlavně s jakým pocitem.

Rate article
Add a comment