Zavolali Věře Procházkové. Představitelé továrny, kde pracovala padesát let, ji chtějí pogratulovat a předat dárek k jejímu 75. výročí narozenin.
Jak se jen potěšila! Už deset let v důchodu, a oni si na ni přesto vzpomněli! Jak milé, že ji chtějí potěšit, i kdyby to měla být jen pohlednice.
Nastal ten den. Věra Procházková se oblékla slavnostně, dokonce si nalíčila rty, a vyrazila s předstihem, aby nepřišla pozdě. Oslavenců jako ona se sešlo šest. Všichni se znali, a jak jen byli rádi, že se vidí! Zástupce ředitele pronesl blahopřejnou řeč a každému předal obálku s tisícikorunou. Pak je paní z personálního oddělení pozvala na oběd do tovární jídelny, kde je pohostili jako za starých časů.
Na závěr předali “balíček s potravinami”: pět druhů krup po 1 kg, sáček mouky 2 kg, tři konzervy s rybami a třílitrovou sklenici jablečného džusu. Všechno byly užitečné věci, ale jak to donést domů?
Přátelská žena z personalistiky říká: „Milé dámy, nedělejte si starosti, můžete si něco nechat u mě v kanceláři a později se pro to zastavit. Nebojte se, nic se neztratí!“
Věra Procházková už zažila ledacos, a v duchu se tomu nápadu pousmála. Ne, raději si vezme vše najednou. Plastová taška ze supermarketu byla vždy po ruce. Bylo na ní napsáno, že unese 10 kg, a tak do ní naskládala krupky, mouky a konzervy, zatímco sklenici džusu si vzala pod paži. Pomalu vykročila po kluzkém chodníku.
Bydlela dvě zastávky od továrny a celý život chodila pěšky. I teď se rozhodla jít pěšky, ruce měla plné. Nosit to bylo těžké, ale srdce jí hřálo. A ten džus? Tři litry? Má svých vlastních džusů dost, letos se jablka urodila. Ale když už to dostala, tak to využije! A krupky nejedí, čočka, jáhly a nějaké neznámé, nevadí, vše se hodí! Věra Procházková dorazila ke křižovatce a odpočinula si.
Za volantem krásného drahého auta, před kterým se Věra snažila přejít cestu, seděl mladý muž s přítelkyní. Asi se bavili pohledem na starší paní, co se šourala přes cestu, a on zničehonic zatroubil. Ostře, nahlas, nečekaně!
Věra sebou cukla, podklouzla na ledu a sesypala se na zem. Džus se rozbil. Spadla na tašku, dva sáčky s krupami praskly a rozsypaly se na cestu. Sáček mouky taky praskl. Vstala a otočila se k autu. Skrz stírače, co nenechaly nic vidět, se na ni smáli mladý muž a jeho přítelkyně, ukazovali, ať se pohne z cesty.
Tiše a rychle roztahala s rukama ječnou kaší a mlela paní vřeštíc, že muži dali svým těžením něco dát někde zasáhnout, že si pamatovala ptáka otce, jak házel granáty do tanků. V ten moment Věra Procházková zvedla jeden z pytlů s krupami, probodla ho prstem, aby krupa padala, a hodila ho na sklo drahého vozidla. Poté další sáček.
Mladík troubil, ale vystoupit se bál. Věra házela a házela, když došly krupky, vzala sáček mouky a hodila ho na střechu auta. Prasklý sáček se rozletěl a pokryl bíle auto. Když byly všechny “nálože” vyčerpány, zvedla plechovky a držela jednu v ruce s úmyslem někam ji hodit, náhle spatřila v očích řidiče strach.
Připomínal pohled nacistů na naše vojáky. Plechovky uložila do tašky, oprášila ruce a odešla domů. Dýchalo se jí lehce a cítila klid. Ty krupy stejně nejedí a džus má svůj a lepší než z obchodu. A toho darebáka potrestala. Táta by byl hrdý.
Už dávno svítila zelená a velké krásné auto všichni objížděli a smáli se. Mladík z auta nevystoupil, jen někam pořád volal. Stírače únavně roztíraly bělavou hmotu po skle.
Večer překvapivě přijel vnuk. Přivezl dort a šampaňské. „Babi, myslel jsem, že umíš jen skvěle péct, ale ty zvládáš toho o dost víc! Na YouTube tě ukazovali!“
Věra Procházková je teď místní celebrita.
Ach, kdo ví, co “staré gardy” dokážou ve chvílích zoufalství. Raději to nikdo nezjistěte.
