Poslyš, hele, já ti to řeknu takhle – u nás v ulici to bylo s tím Petrem. Branka se mu od loňského léta nezavírala. Závora se utrhla, když do ní vrazil ramenem, protože měl plné ruce kbelíků. Od tý doby se vrátka pohupovala na jednom pantu a vítr s ní v noci třískal, jako by někdo přicházel a odcházel a neodvažoval se vejít.
Petr si zvyknul. On si zvykal na všechno rychle. Na to, že mu před třema rokama umřela žena. Na to, že syn volá jednou měsíčně, v neděli, a hovor se vejde do čtyř minut. Na to, že zahrada zarůstá kopřivama, protože záda nedovolí se sehnout, a najmout si pomoc – to by znamenalo uznat, že to nezvládá.
Kočka přišla v září. Šedá, s bílou náprsenkou a utrženým uchem. Sedla si na zápraží a koukala na dveře. Nemňoukala. Netřela se o nohy. Jen seděla, jako by přišla na věc a čekala, až ji přijme.
Petr vyšel ven, podíval se na ni a řekl: “Já sám nemám co jíst.”
Kočka neodešla.
Vrátil se do domu, vytáhl z lednice kus vařené tresky, položil na noviny a vynesl na zápraží. Kočka rybu snědla, olízla se a zase si sedla na stejný místo.
“No tak seď,” řekl Petr.
Do října bydlela v domě. Ne proto, že by ji Petr pozval, ale protože jednoho rána otevřel dveře a objevil, že kočka spí na rohožce v předsíni. Jak se dostala dovnitř – nepochopil. Dveře byly zavřený. Pak si všiml, že se větrací okýnko v kuchyni nezacvakává pořádně, a došlo mu to.
Neopravil ho.
Sousedův kluk Tomáš chodil kolem Petrova domu každý den. Bylo mu devět, chodil do třetí třídy a vracel se ze školy uličkou, protože to bylo kratší. Vrátka s utrženou závorou stála přesně na jeho trase. Tomáš vždycky koukal do dvora – ne ze zvědavosti, ale protože za kůlnou u Petra rostla stará jabloň a na podzim pod ní ležela jablka – žlutý, drobný, kyselý – ale Tomáš je stejně sbíral a jedl.
Teď jablka nebyla. Ale zvyk koukat zůstal.
Ten čtvrtek šel Tomáš ze školy a viděl, jak Petr stojí na zápraží s plátěným pytlem v rukou. Pytlem se to hýbalo.
Tomáš se zastavil u vrátka. Pytel v rukou Petra sebou škubal a něco uvnitř škrábalo – dutě, jako nehtama po desce.
Petr chlapce neviděl. Sešel ze zápraží, prošel dvorem k autu – staré Škodě, co stála u plotu, celá od bláta. Otevřel zadní dveře, položil pytel na sedadlo a vrátil se do domu.
Tomáš stál a nehnul se. Srdce mu tlouklo, jako by běžel, i když stál na místě. U Petrova domu vídával tu kočku. Šedou, s bílou náprsenkou. Občas sedávala na parapetu a koukala na ulici. Tomáš jí kdysi zamával, a kočka naklonila hlavu, jako by nechápala.
Pytel. Kočka v pytli. Tomáš věděl, co to znamená. Babička vyprávěla, že dřív na vesnici topili koťata v řece. Ne ze zlosti, ale protože je neměl kdo krmit. Babička to říkala klidně, jako o počasí, a Tomáš tenkrát nemohl usnout do půlnoci, protože si představoval pytel, co klesá do černé vody.
Petr vyšel znovu. Teď měl v rukou kartonovou krabici. Postavil ji na zadní sedadlo vedle pytle, sedl za volant a nastartoval. Škoda zakašlala, odfrkla a vyjela ze dvora otevřenou brankou.
Tomáš se přitiskl k plotu, aby ho auto neškrtlo. Petr projel kolem a neotočil hlavu.
Kluk běžel domů.
Matka Olga stála v kuchyni a krájela cibuli. Oči měla rudé, ale ne od pláče, od cibule. Tomáš vletěl do předsíně, nezul se a z práhu vyhrkl: “Mami, Petr dal kočku do pytle a odvezl ji!”
Olga odložila nůž. “Jakou kočku?”
“Šedou, s bílou náprsenkou! Bydlela u něj! Dal ji do pytle a do auta!”
“Tomáši, zuj se. Máš celej…”
“Mami! On ji jel utopit! Nebo vyhodit do lesa!”
Olga si utřela ruce o utěrku. Podívala se na syna. Stál v rozepnuté bundě, s aktovkou na jednom rameni, a dolní ret se mu třásl. Neplakal, ale byl na krajíčku.
“Tomáši, sedni si. Nevíme, kam ji odvezl. Možná k veterináři.”
“K veterináři se nevozí v pytli! V přepravce!”
A Olga nenašla, co by odpověděla. Protože syn měl pravdu. K veterináři se v pytli nevozí.
“Dobře,” řekla. “Promluvím s Petrem, až se vrátí.”
“A jestli bude pozdě?”
“Tomáši.”
“A jestli bude pozdě, mami?”
Olga sundala zástěru. “Oblíkej se. Jedeme.”
Nevěděla, proč to dělá. Petr byl soused dvacet let. Tichý, nemluvný chlap, co dřív dělal mechanika v továrně a teď byl v důchodu a opravoval sousedům drobnosti za symbolický peníz. Nepil. Nedělal scény. Po smrti ženy ztichl ještě víc, jako by mu ubrali hlasitost o pár stupňů. Olga mu nosila na Nový rok sklenice s marmeládou a on vždycky říkal to samý: “No dyť nemusíš, Olo, nemuselo to bejt.” Vzal si to. A příště zase říkal “nemuselo to bejt”.
Nevypadal na člověka, co topí kočky.
Ale pytlem se to hýbalo. Tomáš to viděl.
Olga vyjela autem z garáže. Tomáš si sedl vedle, připoutal se a koukal z okna, jako by kočka mohla být někde na silnici. Neměli kam jet – nevěděli, kterým směrem Petr odbočil. K řece? Do lesa? K hlavní?
“K řece,” řekl Tomáš s jistotou.
“Proč k řece?”
“Protože babička říkala, že vždycky k řece.”
Olga zabočila k řece. Ne proto, že by věřila babiččiným historkám. Ale protože neměla žádnej jinej plán a Tomáš se na ni díval tak, jak se děti dívají, když čekají, že dospělý všechno spraví.
Cesta k řece vedla polem, pak březovým hájem, pak prudce dolů k mostu. Most starej, dřevěnej, jezdilo se po něm jen v létě. Teď se radši jezdilo přes Lhotku, oklikou osm kilometrů, ale zato po asfaltu.
Petrova Škoda u mostu nebyla.
“Tady není,” řekla Olga.
Tomáš neodpověděl. Díval se na řeku. Nezamrzla, protože únor byl mírnej, a voda tekla kalná, šedohnědá, s tmavými fleky u břehů.
“Jedeme zpátky,” řekla Olga jemně.
“Přes Lhotku,” poprosil Tomáš.
Jeli přes Lhotku.
Petrovu Škodu uviděli na zpáteční cestě. Stála u krajnice na výjezdu ze Lhotky, před dlouhou jednopatrovou budovou s cedulí “Veterinární stanice”. Cedule byla stará, písmena vybledlá, a “stanice” vypadalo jako “tanice”. U dveří viselo oznámení na papíru A4, ale z dálky nebylo přečíst.
Olga zastavila.
“Tomáši, počkej v autě.”
“Ne.”
“Půjdu s tebou.”
Nehádala se.
Uvnitř to páchlo chlórem a něčím sladkým, jako v lékárně. Za pultem seděla žena v modrém plášti a psala něco do sešitu. Na chodbě na židlích nikdo. Ze zavřených dveří s cedulkou “Přijímací místnost” se ozýval hlas. Olga ho poznala hned.
Petr.
Přistoupila ke dveřím a zastavila se. Tomáš stál vedle, držel se její ruky.
Dveře byly pootevřené.
Petr seděl na stoličce před kovovým stolem. Na stole, na čistém prostěradle, ležela kočka. Šedá, s bílou náprsenkou. Živá. Veterinář, mladej muž v brýlích, jí osahával břicho. Kočka ležela klidně, jen ocas škubal.
“Kdy jste si toho všimnul?” zeptal se veterinář.
“Před třema dny. Přestala žrát. Pak se začala schovávat. Zalezla pod necky a nechtěla ven. Já jí leda tak dostal.”
“V čem jste ji přivezl?”
“V pytli. Nemám přepravku. Koupil bych, ale v našem krámě jí nemaj, a do města jet… Udělal jsem do pytle dírky, aby dýchala. A dal jí podložku.”
Veterinář kývl. Stlačil kočce břicho a podržel ruku.
“Petře, vaše kočka není nemocná. Vaše kočka má koťata. Za tejden, možná deset dní.”
Petr si sundal čepici. Otřel si čelo. Nandal ji zpátky.
“Koťata?”
“Tři nebo čtyři, podle pocitu. Není stará, je zdravá, porod by měl proběhnout normálně.”
“Já myslel, že umírá,” řekl Petr tiše. “Nežere. Schovává se. V noci mňouká, tak potichu, jako by si stěžovala. Já myslel, že je konec.”
Veterinář se usmál. “Není konec. Naopak. Začátek.”
Petr se podíval na kočku. Otočila hlavu a přimhouřila na něj oči, jako by říkala: “Tak už to víš?”
Natáhl ruku a pohladil ji mezi ušima. Jednou. Podruhé. Kočka přitiskla uši a zamňoukala, a ten zvuk šel po kovovém stole jako vibrace.
Tomáš za dveřmi přestal dýchat. Všechno slyšel. Olga mu položila ruku na rameno a ucítila, jak kluk povolil, jako by z něj vypadla tyč, na který se držel poslední hodinu.
Otevřela dveře.
Petr se otočil. Uviděl Olgu. Uviděl Tomáše. Podivil se.
“Olo? Co ty tady?”
Otevřela pusu a zase zavřela. Protože říct “mysleli jsme, že jsi jel kočku utopit” bylo trapný, hloupý a nemožný. Ale Tomáš ji předběhl.
“Petře, já viděl, jak jste dal kočku do pytle. Já myslel, že jste ji… no.”
Nedokončil. Petr koukal na chlapce a na jeho tváři probíhalo něco pomalého a složitého, jako by skládal z jednotlivejch slov celej obraz.
“Tys myslel, že jsem ji chtěl utopit?”
Tomáš kývl.
Petr mlčel. Pak vstal, přišel k chlapcovi a dřepl si na bobek. Kolena mu křuply a Petr se zašklebil, ale nenarovnal se.
“Tomáši. Já bych to neudělal. Slyšíš? V životě bych to neudělal.”
“Já vím. Teď už vím.”
“Pytel, protože nemám přepravku. Ona nerada, když ji někdo drží. Škrábe se. A v pytli je jí tma a klid. Dal jsem tam starej svetr, aby měkko.”
“Já viděl, že pytlem se hýbe. A bál jsem se.”
Petr položil chlapci ruku na rameno. Dlaň byla velká, těžká, se žlutýma mozolama.
“To je dobře, žes měl strach,” řekl Petr vážně. “Dobře, žes běžel. Kdyby to bylo doopravdy, stihnul bys to.”
Kočka na stole přestala mňoukat a koukala na ně, jako by rozuměla. Veterinář mlčky zapisoval do karty.
Olga se otočila k oknu. Za oknem začal padat první sníh, drobný, suchý, a lampa u zápraží veterinární stanice vypadala jako matný slunce v bílém mraku.
Kartonová krabice, kterou Petr dal do auta po pytli, stála na podlaze u stolu. Otevřená. Uvnitř ležela stará utěrka, miska s vodou přikrytá igelitem, aby se nerozlila, a sáček krmení. Kočičího. Který v jejich vsi prodávali jen v jednom krámě, u tety Lídy, a stál draho. Petr ho koupil předem.
Domů jeli za tmy. Tomáš seděl na zadním sedadle a mlčel. Nespal, jen mlčel, jako dospělej, kterému došly slova, ale myšlenky ještě ne.
“Mami,” řekl až na příjezdu k domu, “můžu jít k Petrovi? Až se narodí koťata?”
“Můžeš. Jestli nebude proti.”
“On nebude proti.”
Olga se nezeptala, odkud ta jistota. Protože viděla, jak se Petr díval na chlapce v ordinaci veterináře, a v tom pohledu bylo něco, čeho si u souseda dávno nevšimla. Ne vděčnost. Něco prostšího a důležitějšího. Jako by ho poprvý za tři roky neviděli jen přes plot, ale zblízka.
Koťata se narodila za devět dní. Čtyři. Tři šedá a jedno bílý, s tmavou skvrnou na hřbetě, podobnou kaňce.
Tomáš přišel ten večer. Petr otevřel dveře a vpustil ho beze slova. Kluk si sedl na zem u krabice, kde kočka ležela s koťaty, a seděl tak půl hodiny, ani se nehnul.
“Tenhle je jako ty,” řekl Petr a ukázal na bílýho. “Taky takovej uličník.”
“Vždyť leží.”
“Počkej.”
Vrátka Petr opravil. Tomáš mu pomáhal, držel pant, zatímco Petr utahoval šrouby. Novou závoru koupila Olga. Přinesla ji v igelitce spolu se sklenicí marmelády. Petr řekl: “No dyť nemusíš, Olo, nemuselo to bejt.” Ale závoru přidělal ten samej den.
Teď se vrátka zavírala pevně a vítr s ní v noci netřískal. Ale Tomáš jimi přesto chodil každý den po škole. Otevřel, vstoupil, zavřel za sebou. Závora cvakla přesně a krátce, jako tečka na konci věty.
Bílý kotě si Tomáš vzal k sobě, když trochu povyrostlo. Pojmenoval ho Bílek. Petr to jméno slyšel, odfrkl si a nic neřekl. Jen pohladil kočku, která seděla na parapetu a koukala, jak kluk odnáší jejího syna přes dvůr.
Kočka je sledovala pohledem až k vrátkům. Pak se otočila a stočila se na parapetu.
