Veronika a Jakub byli na svatbě její nejlepší kamarádky. Slavnost se chýlila ke konci, když oznámil moderátor: teď bude nevěsta házet kytici. Veronika se nechtěla zúčastnit, stála stranou, když najednou uviděla – květiny letí přímo k ní. Instinktivně zvedla ruce – a kytice přistála v jejích dlaních. Hosté zatleskali, zatímco Jakub se divadelně chytil za hlavu. Typická scéna – chlapi většinou předvádějí takové divadlo, když jejich přítelkyně chytí „tu osudovou“ kytici.
Veronika už se vracela ke svému stolu, když zaslechla rozhovor za pootevřenými dveřmi. Poznala Jakubův hlas.
„Tak teď se drž!“ řehtal se někdo. „Veronika už si v duchu vybírá svatební šaty. Chytla kytici!“
„Když se přilepí, tak i odlepí,“ odsekl Jakub. „Já se rozhodně ještě pět let ženit nebudu. A takhle mi aspoň někdo uvaří.“
„Vsadíme se, že za půl roku ji sám odvedeš na úřad? A když ne, najde si někoho úspěšnějšího. A ty zůstaneš s hrnci a ponožkama.“
„Klidně se vsaď! Už jsme spolu rok – ona nikam neuteče. Bude mi vařit svíčkovou a prát prádlo.“
Veronika ztuhla. Uvnitř ji přejel mráz. Nedělala scény – nechtěla kamarádce pokazit svatbu. Vzala kabát, vyhodila kytici do koše u východu a zavolala si taxík.
S Jakubem sdíleli byt, všechno půl na půl: nájem, účty, jídlo. Zkoušel jí naložit veškerou domácí práci, ale ona jasně řekla: jestli je ona hospodyně, on musí být sponzor. To se mu nelíbilo. A tak neochotně začal mýt nádobí i uklízet.
Jenomže kamarádům hrál „macháče“, který má ženu šťastnou, že může třídit jeho ponožky.
Když se vrátila do bytu, mlčky vytáhla kufry. Většinu věcí měla u rodičů, takže sbalení jí zabralo půl hodiny. V kuchyni vysypala odpadkový koš, vyprázdnila ledničku a zalila to kyselou polévkou. Napadlo ji namočit jeho trička – ale nakonec si to rozmyslela.
A odjela.
Za týden se jí život otočil naruby. Nabídli jí přeřazení do pražské centrály – pořádný kariérní skok. A pak… těhotenský test ukázal dvě čárky.
Rozhodnout se musela rychle: kariéra, nebo mateřství? Lékař potvrdil – je brzy, má čas. Veronika si vybrala kariéru. Zařídila si potřebné věci, vzala si pár dní volna a šla spát. Prostě jen spát. Bez něčího prádla na žehlení.
Kamarádka Tereza, čerstvě po svatební cestě, za ní přišla na návštěvu:
„Vždyť jste byli ideální pár! Myslela jsem, že už vybíráš prstýnek.“
„Utekla jsem. On není můj člověk. A ten ‚ideální pár‘ – to bylo jen na oko. A vlastně…“ Veronika zaváhala, ale nakonec všechno řekla. I o těhotenství, i o rozhodnutí.
Tereza přikyvovala. Slíbila mlčení. Ale jak to tak bývá, řekla manželovi. A ten – Jakubovi.
Ten pak přišel před dům Veroničiných rodičů:
„Jak jsi to mohla udělat? Bylo to i mé dítě!“
„A kdo jsi ty mně? Muž? My jsme spolu byli jen na tvé pohovce a ve tvé hlavě.“
„Já bych ti pomáhal! Finančně! S výchovou!“
„A ptal ses mě, jestli chci žít z almužny? Jestli chci být sama na dítě? Já si vybrala sebe. Ty jsi moc malý člověk na to, aby byl otcem.“
„A proč jsi mi nalila odpadky do ledničky?“
„No promiň, zrovna jsem měla náladu. Měj se, Jakube.“
Díval se za ní. Za dva dny měl platit večeři pro celou partu – sázka je sázka.
A ano. Lidé si opravdu kopou jámy vlastními jazyky.