V naší kanceláři pracoval jeden chlapík. No, jak říct chlapík… dospělý muž, 36 let. Avšak byl neobyčejný.
Řeknu to na rovinu – od přírody nebyl moc chytrý. Jinými slovy, opravdu nebyl inteligentní. Přesto jsem ho před šesti lety přijal do práce a nikdy jsem toho nelitoval. Zajímavé bylo, že sám věděl o své prostoduchosti a neskrýval to. Navíc, když přišel žádat o práci, řekl mi hned na úvod:
“Dobrý den! Nejsem chytrý a nesnažím se to skrývat. Ale potřebuji práci, abych mohl kupovat léky pro mámu, která už nemůže pracovat.”
Byl jsem tím trochu šokován, pochopil jsem ale, že je to opravdu srdečný člověk. A přitom ne natolik, aby nezvládal nějaké méně náročné úkoly. Připomněl mi postavu Dustina Hoffmana ve filmu, který mám moc rád, “Rain Man”. Hned jsem postřehl, koho mám před sebou a nechtěl jsem ho urazit…
“Jste mnohem chytřejší než většina lidí, kteří se snaží zakrýt svou hloupost jakýmkoli způsobem, ale marně. Dobře, od zítřka začnete pracovat.”
Od toho dne byl u nás jako syn oddílu. A tak uplynulo šest let, během kterých ten chlap pracoval s námi. Ano, nebyl jako ostatní, ale byl poctivý, čestný, dochvilný a podle mého názoru je nejlepší pracovník z těch, kdo u mě pracují. Postavil mámu po mrtvici na nohy, ačkoli jsem mu musel trochu pomoci s léky a maséry, ale zvládl to a nikdy si neztěžoval, že je to těžké! Celý kancelářský tým ho měl rád a přilnul k němu jako k rodině! Tak moc jsme si ho oblíbili, že jsme ho vykrmili ze 75 kg na 100! I já jsem s ním začal být podobný.
Ale na to zpátky… Předevčírem, když jsem po dlouhé nepřítomnosti zavítal do kanceláře, mi asistentka hned řekla:
“Oleg odchází! Můžete ho přesvědčit, aby zůstal??? Jak to bez něj zvládneme?!”
Byl jsem v šoku! Jak odchází? Kam? Proč? Požádal jsem, aby ho zavolali do kanceláře. Přišel za deset minut, hlavu tak skloněnou, že se mu brada téměř dotýkala břicha. Stál tam, nechtěl se dívat do očí…
“Olegu! Co se stalo??? Co tě trápí? Někdo tě urazil? Jen ukaž prstem, vyhodím polovinu kanceláře!”
“Ne-ne, prosím vás, není třeba, mám je všechny rád. Ale… já… no… víte…”
“No netrap mě, řekni, co potřebuješ? Jsou problémy s mámou?”
“Ne, s mámou je v pořádku, díky… Chci se oženit!”
A v tu chvíli jsem ztuhl… Jak to, oženit se? Ale kdo jsem, abych se takové věci ptal?? Je to člověk, jako já, a nic lidské mu není cizí… Přesto mě to trochu znepokojilo.
“Je to důležitý krok, doufám, že to chce nejen ty, ale také budoucí nevěsta, pokud už ji máš na obzoru?”
“Ano, samozřejmě!!! Už rok mě zve k sobě do Švédska! Spolu s mámou. Miluje mě i moji mámu!”
Nějak se mi to přestalo líbit… Vzít s sebou nemocného člověka… do Švédska…, …a mámu… To je něco!
“Musí to být dobré děvče, když se chystáš jít s mámou!”
“Je krásná, zrzavá a chytřejší než já! Teď vám ukážu její fotku.”
Vytáhl z kapsy iPhone 7! Hmm, pomyslel jsem si, to je něco! Celé ty roky měl starý telefon, který jsme se mu snažili vyměnit za nový, ale marně. Nový měl Samsung, který dostal k narozeninám, a já mu taky dal svůj starý. Ale nikdy nechtěl přesedlat na nový telefon. Jenže teď… iPhone 7! Než jsem stačil položit otázku, už mi odpovídal…
“Dala mi ho Karolína a natáhla tam spoustu svých fotek, abych se necítil samotný…”
V té chvíli se mi v hlavě mísily různé myšlenky. A očekával jsem, že na fotce najdu nějakou podobu Pamely Anderson z plakátů. To, co jsem uviděl, mě ale ohromilo! Na fotce byla zrzka s výraznými rysy lidí s jedním známým syndromem. Říkám jim “Světlí lidé”.
Nemůžou za to, že mají jednu chromozomu navíc. Ve všech ohledech jsou jako my, a v některých nás dokonce převyšují! Rozhodně nás nepovažují za blbce, jen proto, že máme o jednu chromozomu méně! Kdyby si to ale pomysleli, nedivil bych se. Ale jsou to ve skutečnosti příjemní a neškodní lidé. A co na nich mám obzvlášť rád, je jejich úsměv! Pro mě je úsměv “Slunečních lidí” mnohem příjemnější než umělé úsměvy, které na nás lidé kolem natahují, zatímco za našimi zády nás proklínají!
“Opravdu krásná! Měl jsi obrovské štěstí! Pokud je to tak, jak říkáš, s obrovskou radostí tě jako člověk pustím k tvé krásce! Pokud ti to nevadí, zavolám tvé mámě, ujasním si některé detaily a koupím vám oběma letenky. Souhlas?”
Oleg byl vždy usměvavý, veselý…, ale takového štěstí jsem na jeho tváři ještě neviděl! Rád bych ho poslal kamkoli za jakékoliv peníze, jen abych viděl ten výraz! Tleskal jako dítě a sám vyťukal na iPhonu číslo své mámy a podal mi telefon. A co je nejdůležitější, proč autisty považuji za mnohem chytřejší než nás, blbce, je to, že mi telefon dal a vyšel za dveře! Přitom věděl, že rozhovor se bude týkat jeho, ale chápal, že nebudu moci pořádně mluvit o něm ve třetí osobě! Kdo jiný by to takto udělal?! Nikdo, právě naopak, stál by u dveří a snažil se slyšet! Jsou to unikátní lidé! Chytrí! Taktní!
Proč by nemohli být šťastní, jako ostatní??? Řeknu vám víc, takoví lidé jsou mnohem šťastnější ve svých rodinách, než my s vámi, protože neumí lhát, nekřičí na sebe, ale umí milovat a být věrní!
A kdo z nás je chytřejší, a kdo hloupější??? Doufám, že odpověď je zřejmá!)) A ano, s jeho mámou jsme mluvili, ukázalo se, že už onu dívku dávno zná a není důvod pochybovat… A zítra, vlastně už dnes v 8 ráno odvážím svého bývalého zaměstnance a jeho mámu na letiště, v 11:25 odlétají do Stockholmu. Budou šťastni všichni spolu, a já tu budu šťastný za ně! Ale v březnu, pokud se nic nezmění, poletím taky do Stockholmu, abych oddal svého nejlepšího a nejpozitivnějšího zaměstnance k jeho nevěstě!
Když se na takové lidi podíváte, nestojí za to nic lít, žádný čas, žádné peníze, žádné úsilí, jen abychom jim nějak lépe zpříjemnili život! A pak se podíváte kolem a vidíte ty, kteří vaši laskavost považují za slabost a snaží se vám nasrat do duše, podíváte se na ně a už je nevidíte, protože jsou pro vás nulou, prázdnotou, neexistují pro vás! Ale, dobrých lidí je víc. Právě proto se ten mizerný zemský kotouč stále točí… Půjdu si uvařit hrnek kávy, abych neusnul a neprospal letiště!
