**Odejít nebo zůstat**
Alena otevřela dveře a překvapeně zírala na svou dceru Terezu a neznámého chlapce, který se na ni přátelsky usmíval.
„Ahoj, mami, seznam se, to je Honza,“ hned začala Tereza rychle vysvětlovat a popostrčila chlapce dopředu. „Pojď dál, Honzo, neboj se, moji rodiče jsou v pohodě.“
„Dobrý den,“ řekl nesměle a vešel do obýváku.
Alena se na něj usmála, aby ho uklidnila, a přikývla.
„Mami, promiň, že jsme se neohlásili, jen si dáme čaj,“ žvatlala Tereza, „a pak jdeme do kina.“
Honza se choval slušně, skromně se usmíval, ale konverzaci udržoval.
„Mami, kde je táta? Chtěla jsem, aby se s Honzou seznámil.“
„No kde by asi byl? V garáži, samozřejmě. Bastlí tam, řekl, že si musí vysát a umýt auto. Víš přece, že to dělá vždycky sám, do myčky nechce…“ odpověděla Alena.
Za chvíli se Tereza s Honzou chystali odejít. Chlapec se slušně rozloučil a poděkoval.
„To je ale zdvořilý a vychovaný mladík,“ pomyslela si Alena, když za nimi zavírala dveře.
Tereza studovala na vysoké, byla už dospělá. Alena si ani nevšimla, kdy vyrostla. Teď jí často kladla otázky o životě, žádala radu: jak se rozhodnout, co dělat v té situaci, čekala od matky nápovědu.
Někdy jí samozřejmě poradila, ale občas odpověděla:
„Terezo, na tohle nemám jednoznačnou odpověď. Nikdy nebudou jen ta správná řešení. Někdy nám život nastraží pasti, jako by chtěl naznačit, že pro všechno je ten správný čas.“
Každý má svůj osud a život si s námi pohrává po svém. Alena, která žila s manželem přes dvacet let, byla neustále na rozcestí. Dodnes si pamatovala, jak ji kamarádka Jitka seznámila s Petrem.
„Alenko, seznam se – to je Petr, kamarád mého Václava,“ přivedla k ní vysokého, trochu neohrabaného chlapce, který vypadal nesměle a zmateně. „Pracuje s mým Václavem, už dlouho chtěl svého kamaráda seznámit s nějakou holkou. No prostě, bavte se tady,“ usmála se a zmizela v tančícím davu k příteli.
Studentská diskotéka byla v plném proudu. Alena s Jitkou studovaly na vysoké, blížil se konec studia. Jitka s Václavem se za dva měsíce chystali na svatbu. Petr vypadal mezi studenty jako cizí, styděl se, necítil se ve své kůži. Hrbil se, jako by se styděl za svou výšku, rozhlížel se kolem a pozoroval veselý studentský dav.
„Petře, studuješ někde?“ zeptala se Alena jako první.
„Ne, už třetím rokem pracuju jako řidič, předtím jsem byl na vojně.“
„Zvláštní, byl na vojně, a přitom vypadá pořád jako kluk,“ pomyslela si Alena, „obvykle chlapi po vojně vypadají jinak.“
„S Václavem jsme spolu sloužili, spřátelili jsme se a po vojně zůstali kamarádi. Společně jsme se i dostali do práce. Já jsem jen střední školu. A vy tady s Jitkou studujete?“
Díval se jí do očí s chlapeckým, okouzlujícím úsměvem. Nechtěla mu dávat falešné naděje, ale nedokázala si pomoct a usmála se. Nelíbil se jí. A takhle začal jejich příběh. Kdyby jí tehdy někdo řekl, že se s ním ožení, asi by se upřímně smála.
Ale jak se říká, osudu neutečeš. Život by byl nudný, kdybychom dopředu věděli, kde a s kým budeme za rok. Pokaždé, když ji Petr pozval na rande, říkala si, že je to naposledy. Jen se projde, pokecají a rozejdou se. Příště odmítne.
Čas plynul, ale Alena se neodhodlala říct ne. Na jednu stranu jí bylo líto toho skromného, milého Petra, na druhou stranu kolem sebe neměla nikoho, koho by brala vážně.
„Alenko, jak to jde s Petrem?“ ptala se Jitka.
„Normálně, sama nevím,“ odpověděla chladně.
Byli i na svatbě Jitky a Václava jako svědci. Veselili se a radovali se s přáteli. Alena dokončila školu a začala pracovat. A stále se scházeli. Postupně si zvykla. Věděla, že Petr je upřímný. Rozhodla se poradit s matkou.
„Mami, seznámila jsem tě s Petrem, a nevím, co dělat. Už mluví o svatbě, ale já nevím, co říct. Jedno vím – je spolehlivý, pracovitý, starostlivý, jen toho moc neví, není moc čtivý.“
„Holka, nehřeš si to. No a co, že nečte knihy, ale je věrný a pořád se na tebe dívá jako zamilovaný kluk,“ říkala matka. „S časem ty rozdíly zmizí.“
Přišel den, kdy Petr, rudý a nervózní, požádal Alenu o ruku. V očích měl nejistotu.
„Alenko, tady máš,“ vytáhl z kapsy krabičku s prstenem. „Chci, abys byla moje žena. Souhlasíš?“
Alena mlčky hleděla na prsten, ale pak se usmála:
„Souhlasím. A kde máš květiny?“ Vzala prsten a nasadila si ho.
„Alenko, to mi úplně vypadlo. Pro mě bylo nejdůležitější prsten a tvoje ano. Slibuju, že ti květiny koupím.“
Před svatbou si Alena říkala:
„Je divné, že se s ním vlastně beru. Je to obyčejný chlapík, kterým jsem si dlouho nebyla jistá.“
Možná za to mohlo i to, že všechny kamarádky už byly vdané, a ona se nechtěla cítit osamělá. Nevěřila si, i když byla hezká, jen trochu při těle – ale to jí nijak neubíralo.
Alena s Petrem vytvořili rodinu. Postupem času, jako každá rodina, získali společný život, příbuzné a problémy, které Petr vždy řešil sám. Čím víc společného měli, tím více Alena cítila propast, která je dělila.
U večeře probírali jen praktické věci. Neměla chuť s ním mluvit o film