Zůstala jsem sama
Za oknem se smráká a maminka stále není doma. Evička, točíc kolečky na svém vozíčku, přijela ke stolu, vzala mobil a vytočila mámin číslo.
Volané číslo je nedostupné nebo mimo dosah sítě, ozval se cizí hlas automatu.
Dívka zmateně pohlédla na telefon, pak si vzpomněla, že na něm má málo kreditu, a vypnula ho.
Maminka odešla do obchodu a pořád se nevracela. To se nikdy nestalo, nikdy neodcházela na dlouho, zvlášť když byla Evička od narození invalidní a nemohla chodit. Pohybovala se jen na vozíku a kromě maminky už nikoho z rodiny neměla.
Evičce je už sedm a nebála se být doma sama, máma ji ale vždycky řekla, kam jde a kdy se vrátí. Dívka nechápala, co se mohlo stát:
Dneska šla do vzdálenějšího obchodu, tam jsou potraviny levnější. Často jsme tam spolu chodily. Sice je nazývají vzdáleným, ale dá se tam a zpět za hodinu. Podívala se na hodiny. Už je to čtyři hodiny. Mám hlad.”
Nasmerovala vozík do kuchyně, ohřála si čaj, vytáhla z lednice karbanátek. Snědla ho a zapila čajem.
Maminka stále nikde. Vydržela to chvíli a pak znovu zavolala na její číslo.
Volané číslo je nedostupné nebo mimo dosah sítě, opět odpověděl automat.
Přesunula se na postel, schovala telefon pod polštář. Světlo nechala rozsvícené, bez mámy se bojí. Dlouho ležela, než usnula.
***
Probudilo ji ranní sluníčko. Maminčina postel byla ustlaná.
Mami! zvolala směrem ke dveřím.
Ale odpovědělo jí jen ticho. Vzala telefon, zavolala opět ten stejný hlas.
Začala mít strach, slzy jí vyhrkly do očí.
***
Jan se vracel z kavárny. Každé ráno tam prodávali čerstvé pečivo. S maminkou vždy začínali den buchtou, ona chystala snídani a on zaběhl pro čerstvé rohlíky.
Janu bylo už třicet, stále svobodný. Ženy a dívky si ho nevšímaly byl nevýrazný, hubený a měl neustále zdravotní problémy. Odjakživa potřeboval drahou léčbu, ale maminka ho vychovávala sama. Když mu v dospělosti sdělili, že nemůže mít děti, dávno se smířil s tím, že nikdy nebude mít vlastní rodinu.
V trávě zahlédl rozbitý mobil. Mobily a počítače byly jeho koníčkem i prací, byl programátorem a blogerem. Samozřejmě měl vlastní moderní telefon, ale z profesní zvědavosti ten rozbitý sebral. Byl úplně rozdrcený, jako by ho přejelo auto.
Možná se něco stalo? blesklo mu hlavou, strčil mobil do kapsy a šel domů.
***
Po snídani vzal SIM kartu z nalezeného telefonu a zasunul ji do svého. V seznamu byly hlavně čísla na doktory, úřady a podobně, ale na prvním místě stálo jméno dcera.
Chvíli přemýšlel, pak zavolal.
Mami! odpověděl radostný dětský hlas.
Já nejsem maminka, vypravil ze sebe Jan.
Kde je maminka?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, vložil do něj SIM kartu a volal.
Moje maminka zmizela, rozplakala se dívka. Odešla včera do obchodu a nevrátila se.
Máš ještě tátu, babičku?
Nemám tátu, ani babičku. Mám jen maminku.
Jak ti říkají? Jan pochopil, že musí děvčeti pomoci.
Evička.
Já jsem strejda Jan. Evi, můžeš vyjít z bytu a poprosit sousedy?
Nemůžu, nohy mi nechodí. Navíc v sousedním bytě nikdo nebydlí.
Počkat, jak to, že nechodí?
Tak jsem se narodila. Mamka říká, že když našetříme, udělají mi operaci.
A jak se dostáváš po bytě?
Na vozíku.
Evi, znáš svoji adresu?
Ano, ulice Na Sadech 7, byt 18.
Přijedu za tebou a pomůžeme ti najít maminku.
Zavěsil.
Do pokoje vešla jeho maminka, paní Marie:
Honzo, co se děje?
Našel jsem rozbitý telefon, našel čísla a zavolal. Nějaká holčička zůstala sama v bytě a je invalidní, nemá nikoho. Zjistil jsem adresu, jedu za ní.
Pojedeme spolu, odpověděla rázně paní Marie.
Vychovala syna sama a moc dobře věděla, jaké to je, starat se o nemocné dítě. Sama už byla v důchodu, ale Jan slušně vydělával. Objednali taxi a vyrazili na pomoc.
***
Zazvonili na domovní zvonek.
Kdo je tam? ozval se smutný dětský hlas.
Evi, to jsem já, Jan.
Pojďte dál!
Vešli do vchodu. Dveře od správného bytu už byly pootevřené.
Vešli. Hubená holčička na vozíku na ně upřela smutné oči:
Najdete moji maminku?
Jak se maminka jmenuje? zeptal se Honza.
Lucie.
A příjmení?
Melicharová.
Počkej, Honzo, zadržela ho matka a obrátila se na dívku: Evi, máš hlad?
Ano. V ledničce byl karbanátek, ten jsem včera snědla.
Honzo, zajdi do našeho obchodu a nakup, jak jsme zvyklí.
Rozumím! a už běžel pryč.
***
Po návratu už maminka připravovala v kuchyni jídlo. Vybalila nákup, prostřela na stůl. Po večeři se Honza pustil do hledání Eviččiny maminky.
Otevřel místní internetové zprávy a procházel události předchozího dne.
Na ulici Palackého došlo k nehodě auto srazilo ženu. Žena převezena v těžkém stavu do nemocnice.
Vzal telefon a volal do nemocnice. Po třetím zazvonění někdo zvedl.
Ano, včera k nám přijali ženu z ulice Palackého, stav vážný, ještě se neprobrala.
Jaké má jméno?
Bez dokladů i bez telefonu. Jste příbuzný?
Zatím nevím
Přijeďte osobně
Znám adresu, přijedu.
Přistoupil k Evičce:
Máš fotku maminky?
Ano, přisunula se k nočnímu stolku a vytáhla album. Tady jsme s mámou nedávno.
Máš krásnou maminku!
Honza ji vyfotil na mobil a usmál se na dívku:
Jdu hledat tvou maminku.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Pomalu se jí vrátilo vědomí. Před očima rychlý obraz auta
Zkusila se pohnout, prudká bolest zasáhla celé tělo. Přišla sestra:
Už jste vzhůru?
Luciin pohled se roztáhl hrůzou:
Jak dlouho tu ležím?
Dva dny.
Moje dcera je sama doma…
Paní Lucie, klid! lehce položila ruku na její hruď sestra. Včera tu byl mladý muž, nechal vám číslo. Prý vám auto přejelo telefon.
Mohla bych si zavolat
Moment! dotkla se tlačítka s nápisem dcera a přiložila přístroj ke sluchu.
Ozvalo se:
Mami!
Evičko, jak se máš?!
Dobře! Pomáhá mi babička Marie a strejda Honza chodí na návštěvy.
Kdo je strejda Honza?
Neplašte se! vešel lékař. Nebudu-li s klidem, vezmu vám telefon. Teď vás vyšetřím.
Dcerko, zavolám později, stihla ještě Lucie.
Doktor ji vyšetřil, něco sestra zařídila, připojila kapačku.
Když doktor odešel, sestra schovala telefon do kapsy.
Mohu ještě krátce mluvit s dcerou? zašeptala Lucie.
Pan doktor vám zakázal rozčilování, ale stejně vytočila číslo.
Dcerko
Lucie, mluvím Marie Nováková, ozval se cizí ženský hlas. Můj syn našel váš rozbitý telefon, podle SIM karty si našel vaši dcerku Zatímco jste v nemocnici, postarám se o ni. Nebojte! Dávám vám Evičku.
Mami, netrap se a uzdrav se co nejdřív! zazněl dívčin hlas.
Dcerko, poslouchej babičku! vzlykla Lucie.
Pacientko, vypněte telefon! ozvala se sestra.
***
Druhý den převezli Lucii na běžný pokoj. Večer, v návštěvní hodiny, přišla sestra:
Melicharová, přišel za vámi návštěvník.
Do pokoje vstoupil nenápadný, hubený chlapec.
Dobrý den, Lucie! Říkám si Honza, usmál se. Přišel jsem vás navštívit. Snad vám nebude vadit tykání?
Ne,
Položil na stolek velkou tašku:
Tady je od maminky pár věcí.
Honzo, ani nevím, kdo jste, zmateně řekla Lucie.
Váš rozbitý telefon jsem našel náhodou. Vložil do něj SIM a zavolal vaší dceři, pak i vám.
A co Evička?
Chvilku…
Honza vzal telefon, který nechal u první návštěvy, něco na něm nastavil.
Tady máte.
Lucie pohlédla na obrazovku na druhém konci byla její dcera.
Mami! Bolí tě něco?
Už ne, dcerko. A jak se máš ty?
Je tu babička Marie!
Dlouze spolu hovořily. Honza trpělivě čekal. Po hovoru Lucie sklopila hlavu:
Dlužím vám oběma.
Prosím tě, Lucie! usmál se. A říkej mi taky ty!
Děkuju, Honzo!
Naučím tě používat ten mobil.
***
Uběhly dvě týdny.
Viník nehody donesl Lucii odškodné dvě stě tisíc korun přímo do nemocnice a doprovodil ho právník.
Druhý den ji propustili. Pro Lucii přijel Honza a dovezl ji domů.
Mami! zvolala radostně Evička.
Ještě vypadalo, že snad vyskočí z vozíčku. Lucie se k ní posadila, objala ji a rozplakala se štěstím.
Pak přistoupila k paní Marii:
Paní Marie, moc vám děkuju!
To nic, Lucie. Evička je mi skoro jako vnučka.
Viník nehody mi donesl peníze vytáhla Lucie obálku. Vezměte si! Nemám jak jinak vám poděkovat.
Schovej to! řekla rázně starší žena. Nepotřebujeme to. Tobě je potřebnější Honza už domluvil kliniku.
Maminko! zaradovala se Evička. Strejda Honza říkal, že nás vezme do nemocnice a udělají mi operaci, abych mohla chodit.
***
S maminkou pobyla Evička dva týdny v klinice. Dostala dráty do nohou a léčbu. Za tři měsíce měli zpět do nemocnice a pak znovu za rok a znovu za další rok. Slíbili, že za tři roky, po třech operacích a rehabilitacích, bude Evička chodit.
Zatím byla stále na vozíku s nepříjemnými dráty v nohách.
Jenže osud chtěl celou rodinu ještě vyzkoušet. Paní Marii selhalo srdce a byla hospitalizována v těžkém stavu.
Lucie strávila tři noci u nemocniční postele této jí blízké ženy, domů chodila jen uvařit a vyspat se. V noci zůstával u Evičky Honza.
Na čtvrtý den paní Marie přišla k sobě. Dívala se na Lucii a tichým hlasem řekla:
Dceruško, asi už tu dlouho nebudu. Vezmi si mého Honzu. Je spolehlivý a spolu Evičku postavíte na nohy.
Ale paní Marie, on by mě chtěl?
Chtěl! na tváři se jí objevil úsměv. Určitě ano.
***
Starší žena držela dívku s batohem a kyticí za ruku. Kdybyste ji neznali, mysleli byste, že jde poprvé do školy, přestože Evičce je už deset let a je vysoká.
Byl to její první den v běžné škole, do čtvrté třídy první tři roky se učila doma a zvládla je na jedničky a dvojky. Dnes mířila do školy po vlastních nohou.
Babi, mám trochu trému.
Neboj, Evi! Je ti už deset! A podívej, tady jdou tvoji rodiče!
Copak jsi, Evičko, taková smutná? přicházela Lucie.
Bojí se do školy, zavrtěla paní Marie hlavou.
Podej mi ruku! Honza jí podal svou dlaň. Jdeme!
S tebou, tati, se už vůbec nebojím, usmála se Evička.
A tak vesele povídali a šli do školy a za nimi šla maminka s babičkou, stejně šťastné jako oni.
