Zůstala sama
Za oknem už se smráká a maminka pořád není doma. Anička, točíc kolečka na své invalidní vozíku, zajela ke stolu, vzala telefon a vytočila mamčin číslo.
Účastník je nedostupný nebo se nachází mimo dosah sítě, ozval se cizí hlas z reproduktoru.
Dívka zmateně hleděla na displej a pak, vzpomněvši si, že má na telefonu málo kreditu, ho vypnula.
Maminka odešla do obchodu a stále se nevracela. To se nikdy předtím nestalo, nikdy neodcházela na dlouho, protože dcera je tělesně postižená od narození a sama se nepostaví na nohy. Pohybovala se jen na vozíku a kromě maminky neměla žádné jiné příbuzné.
Aničce už je sedm a nebojí se být sama doma, ale maminka jí vždycky řekla, kam jde a kdy se vrátí. Teď nedokázala pochopit, co se stalo:
Dneska šla do vzdálenějšího obchodu pro potraviny, protože tam je to levnější. Chodíme tam s mamkou často. Je sice dál, ale dá se tam dojít za hodinu i zpět, ohlédla se na hodiny. Už jsou čtyři hodiny pryč. Mám hlad.
Namířila vozík do kuchyně. Ohřála si vodu, vytáhla z lednice karbanátek. Najedla se, napila se čaje.
Maminka stále nikde. Neodolala, opět vzala telefon a vytočila číslo:
Účastník je nedostupný nebo se nachází mimo dosah sítě, zněl znovu cizí hlas.
Přesunula se na svou postel, telefon uložila pod polštář. Ani světlo nevypnula bez maminky je to děsivé.
Dlouho ležela a nakonec usnula.
***
Probudila se, když ji zalilo slunce z okna. Mamčina postel byla ustlaná.
Mami! vykřikla směrem ke dveřím.
Odpovědělo jí ticho. Vzala telefon, zavolala. Zase ten cizí, kovový hlas.
Zachvátila ji panika, z očí se spustily slzy.
***
Karel se vracel z kavárny. Každé ráno tam prodávali čerstvé pečivo. On a jeho maminka si bez tohoto rituálu nedokázali představit začátek dne. Karel už má třicet, ale ženatý není. Ženy o něj zájem nemají: není pohledný, je hubený a často nemocný. Nemoci ho pronásledovaly celý život, vyžadoval drahou léčbu. Maminka ho vychovávala sama. Teprve v dospělosti mu lékaři řekli, že nikdy nebude mít děti. Smířil se už s tím, že se neožení.
V trávě si všiml rozbitého, starého telefonu. Mobily a počítače byly jeho koníček i práce byl programátor a bloger. Sám měl ty nejlepší přístroje, ale profesní zvědavost mu nedala a telefon zvedl. Telefon byl totálně rozbitý, jako by po něm přejelo auto a odhodilo stranou.
Možná se něco stalo? blesklo mu hlavou a vrazil ho do kapsy. Doma se na to podívám.
***
Po snídani vytáhl ze zničeného mobilu SIM kartu a vložil ji do svého. Na kartě byly většinou kontakty na nemocnici, úřady a jiné instituce, ale hned první byl uložen jako dcera.
Zavolal to číslo:
Mami! ozval se radostný dětský hlas.
Nejsem maminka, zarazil se Karel.
Kde je moje mamka?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, přendal SIMku a volám.
Moje maminka zmizela, ozval se pláč. Včera šla na nákup a nevrátila se.
A tvůj tatínek, babička?
Nemám tatínka ani babičku. Mám jen mamku.
Jak se jmenuješ? Karlovi došlo, že musí pomoct.
Anička.
Já jsem strejda Karel. Aničko, můžeš z bytu vyjít za sousedy a říct, že jsi tam sama?
Nemůžu vyjít, moje nožky nechodí. V bytě vedle nikdo nebydlí.
Počkej, jak nemůžou nohy chodit? Karel byl zmatený.
Narodila jsem se tak. Mamka říká, že musíme našetřit peníze a pak mi udělají operaci.
A pohybuješ se jak?
Na vozíčku.
Aničko, znáš svou adresu? Karel začal jednat.
Ano. Ulice Palackého, dům sedm, byt osmnáct.
Okamžitě tam jedu a pomůžu ti najít maminku.
Položil telefon.
Paní Jana přišla do synova pokoje:
Karle, co se děje?
Mami, našel jsem rozbitý mobil. Dal jsem SIMku do svého a zavolal. Je tam malá holčička, je sama doma a je na vozíku. Žádné příbuzné. Zjistil jsem adresu. Pojedu to zjistit.
Pojedeme spolu, řekla rozhodně Jana a začala se oblékat.
Paní Jana svého syna vychovávala sama, dobře věděla, jak to má těžké matka s nemocným dítětem. Teď je v důchodu, ale syn vydělává dost.
Objednali si taxi a vyrazili pomoci dítěti.
***
Zazvonili na domovní zvonek.
Kdo je tam? ozval se smutný dětský hlas.
Aničko, to jsem já, Karel.
Pojďte dál!
Vešli do domu. Dveře k bytu byly pootevřené.
Vešli dovnitř. Hubená holčička na invalidním vozíku se na ně dívala smutnýma očima:
Najdete moji mamku?
Jak se tvoje maminka jmenuje? zeptal se ihned Karel.
Eva.
A příjmení?
Novotná.
Počkej, Karle zarazila ho maminka a obrátila se k děvčeti. Aničko, máš hlad?
Ano. V lednici byla karbanátka, tu jsem snědla včera.
Karle, běž do našeho obchodu pro nákup, jak jsme zvyklí.
Jasně! a už byl venku.
***
Když se vrátil, maminka už na kuchyni vařila. Rychle rozbalila nákup, prostřela stůl.
Po jídle si Karel sedl k počítači, aby hledal zmizelou maminku.
Otevřel městský web, začal procházet zprávy z předchozího dne.
Tak co tu máme… Na Masarykově ulici srazilo žigulí auto ženu. Zraněná v těžkém stavu převezena do nemocnice.
Vzal telefon a volal nemocnici. Třetí pokus a někdo vzal sluchátko:
Ano, včera sem přivezli ženu z Masarykovy ulice. Stav je vážný. Ještě se neprobrala.
Jaké má jméno?
Neměla u sebe doklady ani telefon. Jste příbuzný?
No zatím nevím
Přijeďte na adresu
Znám, přijedu hned.
Vypnul telefon a stočil se k Aničce:
Máš fotku mamky?
Ano, ukázala na stolek a podala album. Tady jsme s mamkou nedávno fotily.
Máš krásnou maminku!
Karel ji vyfotil na telefon a usmál se na dívku.
Jdu ji najít.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Pomalu se vracelo vědomí. V mysli se jí vynořilo auto
Zkusila se pohnout, ale okamžitě ji zaplavila bolest. Přišla sestra a tiše zašeptala:
Už jste vzhůru?
Najednou se Evin pohled plný hrůzy rozšířil:
Jak dlouho tu jsem?
Dva dny.
Doma mám dceru samotnou
Evo, klid! sestra ji jemně pohladila po ruce. Včera tu byl mladý muž. Nechal vám svůj telefon. Říkal, že vás auto přejelo.
Mohu zavolat…
Teď hned! Zmáčkla kontakt: dcera, a podala telefon nemocné.
Mami!
Aničko, zlatíčko, jak se máš!
Všechno je v pořádku, se mnou je babička Jana a strejda Karel chodí.
Jaký strejda Karel?
Prosím, nebuďte nervózní! vešel lékař. Jinak telefon vezmu. Prohlédnu vás!
Dceruško, zavolám ti později, vyhrkla Eva a vypnula telefon.
Lékař ji vyšetřil. Něco přikázal sestře a ta hned zavedla infuzi.
Když lékař odešel, sestra vzala telefon a strčila ho do kapsy.
Mohla bych si s dcerou ještě minutku popovídat? zašeptala Eva.
Doktor zakázal, abyste se stresovala, ale i tak jí telefon podala.
Dceruško
Evo, já jsem Jana Novotná, zazněl neznámý ženský hlas. Poslyšte mě! Můj syn našel váš rozbitý telefon. Pomocí SIM karty našel vaši dceru i vás. Já jsem důchodkyně. Než se vrátíte z nemocnice, postarám se o vaši dceru. Nebojte se! Předávám telefon Aničce.
Mami, neplač a brzy se uzdrav! ozval se dceřin hlas.
Poslouchej babičku! chytla se Eva poslední naděje jako tonoucí stébla.
Telefon teď vypněte! promluvila sestra.
***
Druhý den Evu převezli na standardní pokoj. Večer, když byly návštěvy, přišla sestřička:
Novotná, máte návštěvu.
Eva se nestačila divit. Přisel mladý, nepříliš pohledný muž, hubený:
Dobrý den, Evo. Jmenuji se Karel, usmál se. Omlouváš se, že hned tykám?
Ne.
Položil na stolek velkou tašku:
Támhle vám máma něco připravila.
Karle, vlastně ani nevím, kdo jsi, zmateně pronesla Eva.
Našel jsem váš rozbitý telefon. SIMka byla v pořádku. Zavolal jsem vaší dceři. Pak jsem vás začal hledat.
A co Anička?
Teď vám ji ukážu.
Vzal ze stolku telefon, který předtím sám přinesl. Trochu si s ním pohrál.
Prosím!
Eva se podívala na displej a spatřila dceru.
Mami! zavolala ta. Bolí to?
Už ne, zlatíčko. Jak se máš?
Chodí za mnou babička Jana.
Eva s dcerou dlouho rozmlouvala, Karel trpělivě počkal. Když dořekla, Eva sklopila hlavu:
Jsem vám tolik vděčná.
Ale prosím tě, Evo! usmál se. A klidně tykej!
Děkuji ti, Karle.
Ukážu ti, jak se s tím telefonem pracuje.
***
Uplynuly dva týdny.
Pachatel nehody přinesl Evě do nemocnice dvě stě tisíc korun a přišel s právníkem.
Druhý den ji propustili z nemocnice. Karel pro ni přijel a vzal ji domů.
Mami! zakřičela Anička radostí.
Zdálo se, že každou chvíli vyskočí z vozíku. Eva si sedla k dceři, objala ji a rozplakala se štěstím.
Pak přistoupila k Janě:
Paní Jano, moc vám děkuju!
Ale Evo, vždyť mi Anička připadá skoro jako vnučka.
Paní Jano, viník nehody mi dal odškodnění, vytáhla z kabelky peníze. Vezměte si, jinak vám nemám jak poděkovat.
Ulož si to, Evo, řekla důrazně stará paní. My s Karlem nouzi nemáme a tobě ty peníze budou na Aničku. Karel už domluvil kliniku.
Mami! nadšeně zvolala dcera Strejda Karel říkal, že pojedeme k doktorům a udělají, abych mohla chodit.
***
Dva týdny Eva s Aničkou strávily na klinice. Nasadili jí tyče do nohou. Za tři měsíce musí přijít znovu, pak za rok a ještě jednou. Po třech operacích státem a rehabilitaci slíbili, že bude chodit.
Prozatím jezdila na vozíčku a tyče jí překážely.
Jenže osud měl ještě další zkoušky. Paní Jana dostala náhlý infarkt a skončila v nemocnici ve vážném stavu.
Tři noci Eva spala v nemocnici u ní, domů se vracela jen na chvíli, aby uvařila a chvilku si odpočinula. V noci s Aničkou zůstával Karel.
Čtvrtého dne se Jana konečně probrala. Dlouze hleděla na Evu, pak tiše pronesla:
Evo, už asi dlouho nebudu. Vezmi si Karla. Je spolehlivý a společně pomůžete Aničce na nohy.
Paní Jano, myslíte, že by mě chtěl?
Určitě ano, na tváři jí zablikal úsměv.
***
Starší žena držela za ruku dívku se školní brašnou a kyticí. Kdyby nebyla už docela vysoká, člověk by si myslel, že jde do školy poprvé.
A přitom skutečně kráčela do školy poprvé, i když do čtvrté třídy. První tři roky se učila doma. Vše zvládla na jedničky a dvojky a dnes šla poprvé do školy po svých.
Babičko, trochu se bojím.
Co to povídáš, Aničko? Vždyť ti je deset! Podívej, tamhle jdou tvůj táta a máma!
Dcerko, proč jsi tak smutná? přišla Eva.
Bojí se jít do školy, řekla Jana a zavrtěla hlavou.
Podej mi ruku! Karel napřáhl dlaně. Jdeme!
S tebou, tati, se už nebojím, usmála se Anička.
A oni, vesele povídajíce, zamířili ke škole těsně za nimi máma s babičkou stejně šťastné.