Rozbité sny: Drama Hany
Hana pochmurně přešlapovala v obýváku svého bytu v Olomouci, nervózně pohlédla na telefon. Muž se znovu zpozdil, a její trpělivost praskala jako přepjatá struna.
„Kam ho ty čerti nosí?“ zamumlala a sevřela telefon, až jí zbělely klouby.
Zaklapl zámek u dveří a v chodbě se objevil Jakub, unavený, ale s provinilým úsměvem. V ruce svíral malou kytici sedmikrásek.
„Tohle je pro tebe,“ podal jí květiny. „Promiň, zdržel jsem se u mámy, pomáhal jsem jí.“
„Zdržel ses?“ Hana vzplanula, její hlas se chvěl rozhořčením. „Nemohl jsi zavolat? Jsem z tebe už úplně nervózní!“
„Zapomněl jsem, měl jsem plné ruce práce,“ Jakub sklopil oči a nervózně popotahoval lem bundy. „Poslouchej, s mámou jsme si promluvili a něco jsme vymysleli.“
„Co jste vymysleli?“ ztuhla Hana a cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
Jakub se zhluboka nadechl a začal mluvit. Hana poslouchala a s každým jeho slovem jí tuhla tvář v hněvu a nevěře.
Už ani nevěděla, kdy naposledy viděla manžela doma déle než hodinu. Odcházel za svítání, vracel se po půlnoci, když už dávno spala. Když se vůbec vrátil. Jaro vtrhlo do města a Jakub byl najednou jako vyměněný. V zimě spěchal domů, zabalil se do deky, bručel na její návrhy na procházku. Teď ale zmizel na celé dny a noci.
Jakubova matka, Věra Josefovna, v ní od prvního pohledu vzbudila odpor. Když se poprvé potkali, Hana ucítila, jak na ni tchyně hledí s ledovým přivřením očí, jako by odhadovala cenu zboží. U stolu hovořila výhradně se synem, snachu ignorovala. Hana litovala jejího muže, Jiřího Pavloviče. Vypadal vyčerpaně, mluvil na ženu ostražitě, jako by se bál jejího hněvu, a škubl se při každém jejím ostrém slovu.
Už tehdy Hana pochopila: žít pod jednou střechou s takovou rodinou by byl hotový horor. Naštěstí měla vlastní byt, a Jakub se k ní po svatbě přestěhoval. Věra Josefovna neprotestovala, dokonce mu pomohla sbalit věci, jako by byla ráda, že se ho zbaví.
K nastěhování přijela jen na chvíli: projela byt kritickým pohledem, vypila čaj a odjela. Uplynul rok manželství a Hana neměla ani co chválit, ani na co si stěžovat. Žili, jako všichni: dům, práce, občas nějaký svátek. Její rodiče zůstali v jiném městě, zvali ji k sobě, ale ona si zvykla na nezávislost. Tady měla práci, přátele, střechu nad hlavou a muže. Zdálo se jí, že manželství jí docela jde. Jakub byl nenáročný, žili skromně, ale na život to stačilo.
Občas pomáhali tchyni, když požádala syna. Jednou za čas šli do hospody, plánovali, snili o budoucnosti. Hana toužila po dětech, ale Jakub mlčel. Chápala: snění je snadné, ale vychovávat dítě je něco úplně jiného. Jakub snil o autě. Hana souhlasila, že auto je užitečné, ale drahé. Půjčku nechtěla, žádat příbuzné ještě méně. Museli by šetřit na všem, dát stranou většinu výplaty, a i to by stačilo jen na ojetý vůz.
Jakub své dlouhé nepřítomnosti vysvětloval prostě:
„Pomáhám mámě. Začala zahrádkářská sezona, každý den tam jezdí, a já s ní. Musím jí pomoct.“
„A mně nepomáháš!“ vybuchla Hana. „Kolikrát jsem tě prosila, aby jsi spravil kohoutek v koupelně? Dveře na balkon drží jen tak tak!“
„Hani, vždyť to přece není to samé! To je moje máma!“ mávl rukou.
Tyhle hádky se opakovaly stále častěji. Hana už byla unavená z toho, že je manželkou jen na víkend, a ani to ne vždy. I v sobtou Jakub odjížděl za rodiči. Radovala se, že ji nevolá pomoct na zahradu, ale někdy se zamyslela: proč?
Jednou u tchyně ochutnala nakládaný cuketový salát. Byl tak dobrý, že nepozorovaně snědla půl sklenice.
„To jste dělali sami?“ podivila se.
„Samozřejmě,“ odpověděla Věra Josefovna hrdě. „Celé jaro a léto dřu, aby jsme měli přes zimu vlastní.“
„Moje máma nic takového nedělá, už jsem ten chuť skoro zapomněla,“ řekla Hana, doufajíc, že tchyně něco přidá.
Ale Věra Josefovna její náznak přešla.
„Zvláštní rodina. Jak to, že nic nezavařujete? Já každý rok dělám okurky, rajčata, zavařeniny. Je to dřina, ale v zimě máme co jíst. Líným lidem zůstává prázdný stůl,“ podívala se na Hany s výčitkou.
Hana téma už nevracela. Cestou domů koupila sklenici cuket, usmažila brambory a vše snědla sama.
Ten večer Jakub opět přišel pozdě. Hana, vřeštící vztekem, přecházela po pokoji a drtila telefon v ruce. Už jí bylo líto jíst večeři o samotě, už jí bylo líto čekat na muže jako věrný pes. Dveře se otevřely a ona se napřímila, připravená vychrlit všechno. Jakub vešel s kyticí sedmikrásek, usmívaje se vinně.
„Promiň, Hani,“ řekl a podal jí květiny.
Hana mlčky dala kytici do vázy, doufajíc, že večer bude romantický. Ale Jakub se posadil do křesla, mazaně se na ni podíval a začal:
„S mámou jsme se poradili a rozhodli: proč bychom měli tenhle byt? Prodáme ho a koupíme něco levnějšího.“
Hana ztuhla. Jakub, nevnímaje její reakci, pokračoval:
„Pořád se zlobíš, že s tebou trávím málo času. Když prodáme byt, koupíme menší na okraji, rozdíl dáme na auto. A budeme blíž k mámě na zahradě, bude to lepší než tahat se vlakem a pak tři kilometry pěšky.“
Hana se na něj dívala a v hrudi se jí hnulo. JakHana se otočila ke dveřím, klíče zabřinkly v její kapse, a v tu chvíli si uvědomila, že už nikdy nebude muset poslouchat výmluvy o zahrádce, o máminých okurkách, nebo o autě, které jí stejně nikdy nepojede na výlet.