Rozbité sny: cena lásky
Roky snili Jana a Petr o dítěti, ale osud byl krutý – těhotenství nepřicházelo. Rozhodli se adoptovat, jako by to byla jediná cesta. Cesta k tomu však nebyla lehká: nekonečné kontroly, papírování, čekání. Jana dodnes pamatuje jejich první návštěvu dětského domova v nedalekém Kolíně. Dětské oči plné naděje a strahu se na ně dívaly, jako by prosily, aby je odtud vzali. Mezi nimi byla Anežka – dvanáctiletá dívka s tmavými copy a hlubokýma modrýma očima, tak podobná Janině zesnulé sestře. Srdce se Janě sevřelo dojetím. Petr snil o synovi, ale Anežka je oba okamžitě získala. Těšila se na každou jejich návštěvu, chovala se k nim, jako by byli její rodina.
Když se od ředitele dozvěděli, že Anežku už pětkrát adoptovali a vždy ji vrátili, Jana sotva zadržela slzy. „Věčný domovečák“, tak jí říkali. Důvody návratů byly nejasné, ale Jana je nechtěla znát. Její dobré srdce nedokázalo snést myšlenku, že dítě tolikrát zradili ti, které milovala. Spolu s Petrem se rozhodli: Anežka bude jejich dcerou a nikdo ji už neopustí.
Zatímco čekali na schválení dokumentů, brali Anežku častěji k sobě. Ve svém třípokojovém bytě jí připravili vlastní pokoj – sen každého dítěte z domova, které nikdy nemělo svůj vlastní prostor. Anežka byla nadšená a Jana s Petrem ji zahrnovali láskou, aby zahojili její rány. A pak se stalo něco nečekaného: Jana zjistila, že je těhotná. Bylo to jako požehnání – takové věci se často stávají těm, kdo adoptují. Manželé jásali, ale o adopci nechtěli ustoupit. Anežka se stala součástí jejich života, jejich rodinou.
Úřady konečně daly souhlas a Anežka navždy opustila dětský domov – aspoň si to mysleli. Psycholog jim doporučil, aby dívce řekli o miminku, aby se připravila. Jana s Petrem se rozhodli promluvit. Vysvětlovali jí, že brzy bude mít mladší sestřičku, že ji budou milovat stejně, že navždy zůstane jejich dcerou. Ale když zmínili, že pokoj bude muset časem sdílet, Anežčin výraz se změnil. Její pohled na okamžik zchladl, skoro až nepřátelský. Mlčky vstala a odešla, aniž by je nechala domluvit.
Od té doby se Anežka chovala divně. Když rodiče přišli domů, vrhala se jim do náruče a svírala je tak pevně, jako by se bála, že zmizí. Někdy přiběhla zezadu a objala Janu kolem krku tak silně, že se jí málem zastavil dech. „Miluju tě, mami,“ šeptala, ale její oči zůstávaly prázdné a zuby skřípaly napětím. Jana ji hladila po vlasech, ale Petr byl čím dál více znepokojený. Psycholog, ke kterému šli, měl s Anežkou několik sezení a ujistil je, že dívka se jen bojí ztráty pozornosti. „Není to nic vážného, věnujte jí víc času,“ řekl.
Peklo začalo, když se narodila Eliška. Miminko přišlo předčasně, často plakalo a vyžadovalo neustálou péči. Aby Anežku nerušili, postýlku dali do ložnice. Jana se dělila mezi obě dcery a byla vyčerpaná. Petr pomáhal – vodil Anežku do školy, četl jí před spaním. Ze začátku to vypadalo normálně. Pak si ale Jana všimla, že když nechá Elišku samotnou s Anežkou, miminko začne hystericky křičet. Vždycky přiběhla a našla Anežku, jak se „stará“ o sestřičku. Až jednou vešla právě ve chvíli, kdy Anežka svírala Elišce nos, držela ji za obličej. Když uviděla Janu, pustila ji a dítě se rozkřičelo. Jana se třásla, vzala Elišku do náruče a snažila se pochopit, co se stalo. Anežka mlčela, jen na ni civěla svýma velkýma modrýma očima – prázdnýma, bez náznaku lítosti.
Večer se Petr pokusil s Anežkou promluvit. Po dlouhém přemlouvání zamumlala, že „Elišce jen utírala nos“. Vysvětlení znělo směšně, ale psycholog je znovu uklidnil: „Chybí jí láska.“ Pak se ale stalo něco horšího – Jana přistihla Anežku u postýlky s lahvičkou vařící vody, kterou chtěla dát Elišce. Znovu jen mlčela a čekala na jejich reakci. Tentokrát Janě došlo, že se nedívá na dítě, ale na chladnou, děsivou prázdnotu.
Čas plynul, Eliška rostla a byla klidnější. Anežka si na ni zřejmě zvykla, ale Jana je už nenechávala samotné. V létě plánovali dovolenou k moři – Anežčinu první. Ale s malou Eliškou by to bylo riskantní, a tak to Janě něžně vysvětlila. Anežka vybuchla. Nejen že plakala – řvala jako zraněné zvíře, válela se po zemi, kopala a mlátila kolem sebe, neslyšela žádné uklidňování. Jana byla vyděšená, nevěděla, co dělat. Psycholog, překvapivě, problém znovu neviděl a pochválil Anežku za „adekvátní reakci“. Manželé se na sebe podívali – bylo jasné, že potřebují jiného odborníka.
Ten večer, když Petr odjel služebně, Jana sama ukládala Anežku. Dvě hodiny jí četla, mluvila s ní, snažila se pochopit, co se jí honí hlavou. Dokonce jí přišlo, že je k Anežce nespravedlivá, že to je jen zraněné dítě trpící žárlivostí. Pak ale Anežka jakoby nic položila otázku: „Kdyby Eliška zmizela, měli byste mě radši? Měli byste další děti? Jeli byste se mnou k moři?“ Jana, opatrně odpovídajíc, ztuhla – Anežka nepotřebovala psychologa, ale psychiatra.
Když dceru uložila, Jana padla vyčerpaná do postele. V noci ji probudil podivný zvuk – jako by se někdo hýbal poblíž. Podívala se na postýlku a ztuhla: Anežka se nakláněla nad Eliškou a tiskla jí polštář na obličej. Jana se vrhla k miminku a odstrčila Anežku. Eliška, bledá, s promodralými rty, sotva dýchala. Jana chtěla křičet, udeřit ji, ale AnežčAnežka se na ni jen dívala, a v jejích očích nebylo nic než temnota a slib pomsty.