Ztracené zavazadlo
Kufr vážil jinak, než měl.
Sára si toho všimla už u pásu. Očekávaných dvanáct kilo bylo najednou něco jiného těžší, hutnější, posunuté těžiště. Na pohled byl stejný: šedý plast, čtyři kolečka, škrábanec na levém rohu. Uchopila madlo a zamířila k východu.
Letiště v Brně vonělo kávou a mokrým linoleem. Za sklem drobně mrholil březnový déšť, a Sára si v duchu připomínala, že konference o městské zeleni je sice dobrý důvod cestovat z Olomouce do Brna, ale žádný důvod k radosti.
Bylo jí třicet jedna. Asistentka výzkumu v Ústavu urbanistiky, podnájem jedna plus kk o dvaceti osmi metrech, knihy srovnané ve sloupcích pod oknem. Matka z Jihlavy volala každou neděli a vždy se zeptala: Tak co nového? Pořád sama? A vždy slyšela odpověď: Mami, mám hodně práce. Jako by tím bylo řečeno vše.
Jízda taxíkem do hotelu trvala dvacet minut. Řidič se zeptal, zda přijela za odpočinkem. Sára odvětila: Služebně. Kývl, jako by jinou odpověď ani nečekal.
Pokoj byl malý, ale čistý, s výhledem na šedý pruh Svratky. Na parapetu stála plastová pelargonie nikdy neviděla skutečný květ. Sára položila kufr na postel, cvakla zámky a otevřela víko.
Zůstala strnule stát.
Uvnitř byly pánské věci.
Hrubě pletený svetr tmavozelený, vonící trávou, ne parfémem. Rozměr rozhodně ne její: ramena o polovinu širší. Džíny. Tenisky zavřené v igelitce, velikost čtyřicet tři. Nabíječka od telefonu, jakou nikdy nevlastnila. Sáček se semeny, popsaný cizím jazykem očividně botanický artefakt. A zápisník. Silný, v kožené vazbě, převázaný gumou.
To nebyl její kufr. Sára si sedla na kraj postele a dívala se na cizí věci. Šedý povrch, čtyři kolečka, škrábanec na stejném rohu. Ale ten obsah patřil někomu jinému. Někdo na letišti si vzal její věci knihy, šaty na prezentaci, notebook s prezentací, fotku mámy v rámečku. A ona odešla s jeho kufrem.
Prvních pět minut jen seděla a nevěděla, co dělat dál. Pak zavolala na letiště. Automat ji vyzval, ať čeká. Jedenáct minut napětí, než se dovolala živé kolegyni. Ta poznamenala číslo letu, štítek a požádala o strpení. Ozvou se. Určitě.
Odložila mobil a znovu zírala na rozbalený kufr. Navrchu ležel zápisník, snad položený jako poslední. Kožené desky ošoupané na hraně, guma vytahaná.
Věděla, že to není správné. Cizí věci, cizí život, cizí myšlenky. Jako poslouchat otevřené cizí okno po setmění. Nevhodné. Prošla se po pokoji, napustila si ze džbánu vodu a zhluboka se napila. Znovu sklouzla pohledem k zápisníku.
Levé rameno, vždy o dva centimetry sesunuté díky každodennímu nošení notebooku, samovolně pokleslo. Bříška ukazováčku a prostředníčku, ohlazená touchpadem, přešla po deskách. Kůže byla měkká a mírně teplá.
Otevřela zápisník.
***
Písmo bylo zvláštní. Písmena se nakláněla doleva, kulatá, s dlouhými ocásky u “y” a “r”. Neuspěchané, vyznející se v myšlenkách. Člověk, co by takto psal, asi i mluví zvolna.
První zápis neměl datum.
Opava. Ráno jsem vyšplhal na Svatý Kopeček pěšky. Město pode mnou vypadalo jako obrovská zahrada, na kterou někdo zapomněl vzít sekačku. Stromy mezi domy, keře na balkonech. Nakreslil jsem platan u vstupu ke kostelu. Kmen jak mapa neznámého kraje: světlé ostrůvky, tmavé skvrny. Tři hodiny tam seděl, dokud mi nezkřehly ruce.
Sára otočila stránku.
Praha. Kreslil jsem v Botanické zahradě fíkus. Samozřejmě ne pravý strom bonsaj. Ale ty kořeny, jako by se zoufale draly z květináče ven. Vážný strom v nepatřičné velikosti. Možná jsem takový i já.
Usmála se. Poprvé za celý den.
Pak otočila další list. A další jeden. A ještě jeden.
Zápisy šly za sebou: Kutná Hora, Jihlava, Ostrava, Zlín. Každý o místě a rostlinách. Dotyčný cestoval, kreslil stromy, přemýšlel nahlas na papíře. Ani slovo o hotelech, restauracích, památkách. Jen zeleň. Keře, kmeny, koruny, kořeny. Mezi řádky rychlé, výstižné náčrtky. Větev se třemi listy. Kořen vystupující ze země a objímající kámen.
Kutná Hora. Na trhu jsem zahlédl jabloň přímo mezi stánky. Prodavači na větve pověsili sáčky a cenovky. Ale strom jen stojí. Minimálně dvě stě let. Přežil všechny trhy i prodejce. Zkusil jsem ho nakreslit. Moc mi to nešlo ruce se mi třásly vedrem.
Zlín. Wisterie na náměstí splývají tak nízko, že šimrají po hlavách. Zlíňáci se jim vyhýbají. Turisté fotí. Já tam stál a myslel na to, jaký je to strom, který si hranic nevšímá. Roste, kam chce. Taky bych to chtěl umět.
Sára si všimla, že už čte přes čtyřicet minut. Venku se mezitím setmělo. Déšť bubnoval jemně na parapet.
Prolistovala dál.
Ostrava. Vešel jsem do opuštěného parku na okraji. Lípy objal bych třikrát kořeny rozervaly asfalt. Kdysi tu chodili lidé. Dnes jen stromy. A já. Kreslil jsem jednu lípu. Stála tu jako strážce rovná, pevná, ani jeden list se netřásl. Napadlo mě: takhle vypadá věrnost. Zůstaneš a čekáš, až někdo přijde zpět.
V každém záznamu mluvil autor se stromy tak, jak jiný mluví s přáteli. Bez ostychu, bez filtrů. Stromy byly jeho společníky. A Sáru začalo zajímat proč.
Nakonec se dostala ke stránce, po které jen strnule zírala do zdi.
Jihlava. Dva roky po rozvodu. S Hanou čtrnáct let od vysoké po poslední večer. Řekla: ,Máš radši stromy než lidi. Možná měla pravdu. Možná jsem jen neuměl mít lidi rád tak, aby to cítili. Už nevěřím, že najdu. Ne strom člověka. Který pochopí, proč kreslím kořeny.
Sára zápisník zaklapla. Položila ho na stolek. Zvedla se a přešla k oknu.
Déšť neustával. Řeka za ním byla tmavá a rovná, beze světla. Kdesi dole bouchly dveře, smáli se dva mladí cizí, veselí hlasy.
Třicet jedna. Podnájem. Knihy ve sloupcích. Tak co nového? Pořád sama? Poslední vztah skončil před rokem a půl, a Sára si ani neuvědomila, kdy přestala hledat. Jednou přišla domů, sedla ke kuchyňskému stolu a pochopila, že jí samota nevadí. Nebo ne že by byla šťastná ale zvykla si. A zvyk nahradí štěstí, pokud se neptáš moc často.
Vrátila se ke kufru a začala pečlivě skládat cizí věci zpět. Až pak si vzpomněla.
Dopis.
Ten, co si psala v letadle z nudy. Let měl zpoždění dvě hodiny, vytáhla list papíru a pero jen aby zabavila ruce. Ne deník, ani poznámka. Hloupůstka, kterou dospělá ženská nepíše. Milý neznámý, přeji si potkat… Nedopsala to. Strčila list do postranní kapsy kufru před přistáním a zapomněla.
A teď je ten list v jejím kufru. V kufru, který teď má někdo jiný. Muž, jehož cestovní deník leží Sáře na nočním stolku.
Sára se posadila. Tváře jí planuly.
***
Ráno zkoušela letiště znovu.
Oddělení nalezených zavazadel, tady Jitka, hlas unavený, v pozadí šustil koláček.
Včera jsem zadávala reklamaci. Let Olomouc Praha Brno, štítek číslo…
Chvilku, šustění ustalo. Ano, vaše žádost je v řešení. Ozveme se vám.
Kdy?
Jak bude na řadě. Obvykle tři až deset pracovních dní.
Deset?
Pracovních. Občas i dřív. Buďte na příjmu.
Sára položila mobil a zadívala se na cizí kufr. Potřebovala oblečení. Konference začínala pozítří. Jediné slušné šaty, notebook s prezentací, lodičky to vše má někdo jiný neznámý.
Vyrazila do města. Obchodní centrum stálo čtvrt hodiny chůze. Koupila kalhoty, halenku, spodní prádlo, nabíječku. U pokladny prodavačka poznamenala:
Ztratila jste kufr?
Zaměnila.
V Brně se to stává. Kufry tu mají všichni stejné. Šedé.
Sára přikývla. Takže není jediná. Podivně uklidňující.
V lékárně koupila kartáček a pastu, v kavárně na rohu rychle vypila cappuccino všechny stolky obsazené páry. Po cestě zpět zavolala mámě.
Doletěla jsi? Jaké je počasí?
Prší.
Máš deštník?
Mami, ztratila jsem kufr.
Ježiš. Ukradli ti ho?
Zaměnila jsem ho na letišti. Ten můj vzal někdo jiný.
Máma chvíli mlčela. Pak řekla:
To někdo teď chodí s tvýma věcma. Zajímalo by mě, co říká na tvoje knihy.
Mami…
Cože? Myslím to vážně. Ale ty taháš s sebou pořád malou knihovnu.
O zápisníku se stromy, o písmu nakloněném doleva, o jihlavském záznamu neřekla nic. Jen: Bude to v pořádku, mami. A položila to.
Vrátila se na pokoj a opět otevřela kufr.
Ne kvůli zápisníku. Hledala jakoukoli stopu jméno, kontakt, cokoliv. Prohledala kapsy. Našla vizitku v přihrádce na zip.
Filip Smolka. Zahradní architekt. Projekce, realizace, poradenství.
A telefonní číslo.
Sára vyťukala číslo do aplikace na zprávy. Napsala:
Dobrý den. Zdá se, že jsme si na letišti v Brně omylem vyměnili kufry. Mám ten váš, šedý se škrábancem. Uvnitř je zápisník a vizitka, našla jsem váš kontakt.
Odpověď přišla za devět minut.
Dobrý den. Dnes jsem poprvé otevřel kufr a je mi jasné, že není můj. Knihy, zápisník, šaty. Moc mě to mrzí. Jsem také v Brně. Můžeme se sejít a vyměnit si kufry?
Sára četla zprávu znovu. Knihy. Zápisník. Šaty. On otevřel její kufr. Viděl její věci. Možná si prohlédl zápisník, kam si zapisuje náměty na články. Možná fotku mámy v rámečku, kterou vozí všude.
Možná četl i dopis.
Sára zavřela oči. Představila si ho, jak sedí v hotelu nebo na terase někoho známého, nebo v kavárně a drží ten její list. Papír z bloku s neuspořádaným písmem. Čte něco, co nikdy nemělo spatřit světlo.
Otevřela oči. Vzala zápisník a ještě jednou si přečetla zápisky z Jihlavy.
Už nevěřím, že najdu.
A ona napsala milý neznámý, přeji si potkat… Ten list je teď v rukou někoho, kdo kreslí stromy a hledá někoho, kdo porozumí.
Náhoda. Bláznivá, nepravděpodobná náhoda identických šedých kufrů.
Anebo něco víc.
Sára se posadila ke stolu a otevřela zápisník na poslední stránce. Po záznamu z Jihlavy následovalo ještě několik zápisků.
Plzeň. Jaro. Balkon zarostl tak hustě, že si sousedka stěžuje. Sto čtrnáct rostlin počítal jsem. Hana by řekla: ,Jsi blázen. Ale Hana tu není. A stěžovat si není komu. Snad jen fíkusu. A ten mlčí. Ideální společník.
A poslední záznam:
Jedu do Brna. Botanická zahrada. Chci vidět tulipánovník, prý mu je přes sto let. Dovolená. Poprvé za dva roky ne pracovně, ale jen tak. Je zvláštní jet jen tak. Jako bych potřeboval výmluvu.
Sára zápisník zavřela. Uložila zpět do kufru. Zavřela zip.
Cestoval do Brna kvůli stromu. Ona na konferenci o městské zeleni. On kreslil rostliny v cizích městech. Ona psala články, jak vracet zeleň českým městům. A mezi nimi dva šedé kufry, co se náhodou zaměnily.
Sára si lehla, ale spát nemohla. Přemýšlela, jak zvláštně je život zařízený. Žiješ, pracuješ, jezdíš na konference, balíš kufry, zavíráš zámky. A pak náhoda drobná, nepravděpodobná odkryje neznámému člověku takové části tvého života, jaké by neukázal ani po roce známosti.
***
Kavárna Maják stála přímo na nábřeží, mezi břízami a lampou. Skleněné stěny, dřevěné stolečky, vůně čerstvého chleba a skořice. Servírka v zástěře s kotvou roznášela šálky.
Sára přišla s dvacetiminutovým předstihem. Ne proto, že by spěchala prostě nevydržela v hotelu. Vybrala místo u okna, kufr opřela vedle židle, objednala čaj. Ruce se jí lehce chvěly, když otáčela stránku menu. Hloupé. Vždyť jen vrací věci. Prostý výměnný obchod. Nic víc.
Jenže uvnitř nebylo nic víc. Uvnitř byl přečtený zápisník o cizím životě, a ten najednou připadal bližší než řada známých tváří.
Znamenala ho hned.
Muž přišel přesně v deset, s kufrem na kolečkách. Vysoký, tmavozelená bunda právě v tom odstínu, jako svetr ze zavazadla. Přes nos a lícní kosti pás opálení o tři tóny tmavší než čelo stopy po brýlích, které asi vždycky nosil. Zastavil se, rozhlédl, uviděl její kufr. Přistoupil.
Sára? hlas tichý, s krátkou pauzou před jménem, jako by si je v duchu ověřoval.
Ano. Filipe?
Přikývl a posadil se naproti. Položil její kufr vedle svého. Dva identické šedé bratry vedle sebe.
Zvláštní, poznamenal. Kontroloval jsem štítek.
Já taky.
Asi štítky vyměnili. Nebo my byli nepozorní.
Nebo kufry měly vlastní plán.
Usmál se. Neširoce, jedním koutkem. Sára si pomyslela, že se směje stejně, jako píše zdrženlivě, ale vřele.
Měl bych se omluvit, řekl Filip.
Za co?
Otevřel jsem váš kufr. Myslel jsem, že je můj. Pak jsem uviděl knihy a došlo mi to.
Já zase otevřela váš. Taky mi to chvíli trvalo.
Následovalo ticho. V ruce otáčel lžičku. Velké ruce, s půdou pod nehty ne špína, spíš zvyk.
Přečetl jsem váš zápisník na články, řekl tiše. Zaujalo mě to odborně i jinak. Neměla jsem, ale…
Já jsem četla váš deník, řekla Sára.
Zvedl hlavu.
Celý?
Celý.
Bylo ticho. Za oknem vlnky narážely na beton a vzdalovaly se zpět. Malý kluk házel labutím zbytek rohlíku.
Tak vy víte o Opavě, řekl Filip.
O Praze. I o bonsajovém fíkusu.
O Ostravě.
O lípě, co znamená věrnost.
Sklopil oči.
A o Jihlavě.
Sára přikývla. Nebylo třeba vysvětlovat. Rozuměl.
Víte o mně víc, než obvykle někomu řeknu, pousmál se Filip.
Vy o mně taky?
Chvíli mlčel. Pak z kapsy vyndal přeložený papírový list. Sára ho poznala hned. Linkovaný, s ohnutým rohem. Ten dopis.
Našel jsem tenhle papír v kapse kufru, řekl. Přečetl jsem ho. Neměl bych, ale četl jsem.
Sára se dívala na papír. Zase jí hořely tváře, jako včera večer.
Blbost, zamumlala. Psala jsem to jen v letadle z nudy.
Milý neznámý, přečetl Filip zpaměti, přeji si potkat někoho, s kým můžu mlčet. Ne proto, že není co říct, ale že to není potřeba. Unavuje mě vysvětlovat, kdo jsem. Unavuje mě hledat správná slova. Chci, aby někdo pohledem na moji knihovnu pochopil všechno. Chci, aby někdo…
To stačí, šeptla Sára.
Tam jste skončila, řekl. Chci, aby někdo… Nedopsala jste.
Nevím, co bych dodala.
Já to vím, řekl Filip. Napsal bych to samé. Jen o stromech místo knih.
Sára se dívala na jeho pás opálení přes nos, ruce s hlínou pod nehty a oči klidné, nesměřující ke spěchu.
Víte o mojí mámě v Jihlavě, řekla.
Fotka v rámečku. Je moc hezká. Jste si podobné.
Víte o mojí práci.
Poznámky o městské zeleni. Jsem zahradní architekt. Zpočátku mě to zajímalo profesně, teď i osobně.
Víte, že jsem sama.
Vím, že vám v kufru na konferenci leží jediné šaty. Že si berete na čtyři dny pět knih. Že fotku mámy vozíte v kufru, ne v mobilu, protože chcete vidět skutečný obrázek, ne displej. Že píšete rukou, i když pracujete na počítači. A že jste napsala dopis neznámému, který vlastně neexistuje.
Sára mlčela.
Já zase kreslím stromy do deníku, rozvedl jsem se před dvěma lety a mám na balkoně sto čtrnáct rostlin. Nikdy jsem neuměl mluvit s lidmi tak, aby zůstali. To už víte.
Vím.
Tak jsme si oba přečetli život toho druhého podle věcí. A teď jsme se potkali, s tím vším už v sobě. Jakoby jsme přeskočili první dvě schůzky a rovnou byli na třetí.
Sára se zasmála krátce, až překvapeně. I Filip se pousmál široce.
Znám vás líp, než bych chtěl, pokrčil rameny. A vy mě taky. Možná poprvé v životě je seznámení upřímné.
Protože si člověk nevybírá, co ukázat?
Přesně. Kufr je výřez života. Na to se nedá připravit. Prostě sbalíš, co potřebuješ a všechno je vidět.
Sára se zadívala na dva kufry vedle sebe. Šedé, stejné, s identickým škrábancem na rohu.
Nechcete se projít? navrhl Filip. Nedaleko je Botanická zahrada. Přijel jsem kvůli tulipánovníku.
Vím, pousmála se Sára. Poslední zápisek v deníku.
Přikývl. Dopil kávu a povstal.
Kufry necháme tady? ukázala na židle.
Ať se domluví. Mají si co povědět.
Vyšli ven. Déšť ustal, dlažba na nábřeží se matně leskla. Břízy stály nehnuté, ani lísteček se nezachvěl, a Sáru napadla lípa z ostravského zápisku. O věrnosti. O čekání.
Řekněte mi něco, co jste nenapsal do deníku, požádala.
Mám hrůzu z holubů, pronesl s vážností.
Holubů?
Jako kluk mi jeden vletěl do okna a posadil se přímo na hlavu. Od té doby se jim vyhýbám.
Sára se uchechtla. On se na ni zadíval a také usmál.
A vy? Něco, co není v kufru.
Mluvím si nahlas s knihami. Když autor píše nesmysly, hádám se s ním.
A kdo vyhrává?
Obvykle autor. Ale já se nevzdávám.
Kráčeli po nábřeží a Sára si poprvé po roce uvědomila, jak zvláštní je jít vedle někoho, koho zná podle rukopisu, poznámek a skic stromů, ale poprvé ho vidí. Jako číst knihu a potkat autora.
Napsal jste, že už nevěříte, že najdete, připomněla mu.
Pamatuju si.
Našla jsem váš kufr.
A vy můj.
Padla pauza. Bylo to však mlčení, o němž Sára kdysi psala v dopise. Mlčení, kde je vše jasné.
Botanická zahrada se zjevila za rohem Sára zahlédla kovanou bránu a koruny stromů tyčící se nad domy.
Tulipánovník je támhle, ukázal Filip. Vidíte? Kmen jak sloup. Má sto dvacet let. Zažil tři režimy a dvě povodně.
A pořád stojí.
A každý květen kvete. I letos.
Vytáhl zápisník z kapsy ne ten z kufru, menší. Tužka. Začal kreslit.
Sára sledovala jeho ruku jistý pohyb, rychlé čáry. Kmen, větve, obrys listu. Na nose mu slunce zvýraznilo opálenou čáru, mhouřil oči, když se díval nahoru.
Můžu se zeptat? oslovila ho.
Povídejte.
Když jste četl můj dopis, co jste si pomyslel?
Nepřestal kreslit.
Že bych chtěl vědět, jak to skončí.
Ale já přece nevím, co bych dopsala.
Snad dnes už ano?
Sára neodpověděla. Ale ani neuhnula pohledem. Slunce prošlo větvovím a na její tvář nakreslilo pohybující se stíny jako pihy.
Trávili v zahradě tři hodiny. Procházeli se, zastavovali u každého pozoruhodného kmene. Filip povídal ne jako průvodce, spíš jako někdo, kdo stromy dobře zná a chce je představit příteli. Kreslil, Sára mu vyprávěla o své práci o dvorech, které lze proměnit z betonových ploch v oázy, o zápasu s magistrátem, o jednom paličatém dědovi, co vlastnoručně zasadil dvacet tři jabloní podél chodníku a soudil se kvůli tomu s družstvem.
Dvacet tři jabloní? zvedl obočí Filip.
Každou pojmenoval ženským jménem. Prý jsou jeho lepší sousedky.
Chci ho poznat. Filip se zasmál. Já mám fíkus na balkoně, říkám mu Honza. Přežil rozvod i stěhování.
Honza?
Tvrdohlavý, trošku křivý, ale drží se.
Sára se rozesmála a uvědomila si, že takhle v Olomouci celý rok s nikým nemluvila. Bez snahy zaujmout, bez her na lepšího člověka. Prostě dva lidé mluví o stromech s lidskými jmény.
Seděli na lavičce pod tulipánovníkem. Mezi nimi půl metru vzduchu. Ani jeden se nepřiblížil.
Zítra máte konferenci, připomněl Filip.
Jo. Prezentace v poledne.
O čem?
O psychologickém přínosu zeleně obyvatelům. Nudné téma.
Pro někoho nudné. Pro mě ne.
Sára na něj pohlédla.
Chcete přijít?
Na konferenci?
Na nudnou odbornou akci o stromech.
V podstatě to žiji celý život.
Zasmáli se současně. Bylo to jako správná věta v zápisníku. Upřímné. Bez přikrášlení.
Cestou zpět Filip vyprávěl o Plzni jak jeho balkon zarostl pralesem, jak sousedka chodí zalévat, když není doma, a pak zůstane na čaj. O tom, jak po rozvodu dva měsíce nevyšel, a pak koupil jízdenku do Opavy jen proto, že byla levná.
A začal jste kreslit?
Kreslil jsem vždy. Ale v Opavě poprvé psal deník. Nejen čáry i slova.
Sára přikývla. I ona věděla, že jsou chvíle, kdy slova musí ven, nestačí jen čáry.
U Majáku se zastavili. Kufry stály vedle židlí, kde je nechali. Dva šedé bratry. Filip vzal svůj, Sára svůj. Už byly správně doma.
***
Večer Sára seděla v hotelu nad šálkem vystydlého čaje. Kufr stál u zdi konečně ten pravý, s knihami, zápisníkem, šaty na prezentaci. Otevřela vše na místě. Notebook. Nabíječka. Fotka mámy. Pět knih. Zápisník ke článku. Vše, až na jediný list.
Na židli vedle ležel obrázek.
Filip jí ho podal, než se rozloučili. Papír z bloku, opatrně vytržený. Na něm strom. Ne tulipánovník, ani fíkus. Něco neznámého, s bohatou korunou a robustními kořeny rozbíhajícími se jako slunce.
Co to je? zeptala se Sára.
Strom pro město bez zeleně. Vymyslel jsem ho. Ještě neexistuje, ale vy děláte urbanismus. Můžete ho vysadit.
A odešel. Už se neotočil. Jen na rohu zpomalil, jako by se chtěl ohlédnout a přece pokračoval dál.
Sára stála s obrázkem a myslela na to, že někdo, s kým je možné mlčet, je možná ten, se kterým mlčení znamená víc než slova. A ten člověk právě zmizel za rohem. S jejím dopisem v kapse.
Vzala mobil.
Děkuji za strom. Zasadím ho.
Odpověď přišla za minutu.
Myslím to vážně. Pokud nakreslím projekt na dvůr, posoudíte ho jako vědkyně?
Ano.
Tak budu potřebovat vaši adresu v Olomouci. Posílám projekty po staru poštou.
Usmála se. Napsala adresu. Poslala. A pak přidala poznámku:
Ale pozor poštovní schránka je malá. Na velký projekt budete muset přijet osobně.
Odpověď přišla okamžitě:
Zapamatuji si.
Odložila mobil. Za stěnou někdo pustil televizi, tlumené hlasatele bylo sotva slyšet. Obyčejný večer. Obyčejný hotel. Ale něco bylo jiné Sára nemohla rozeznat co, dokud si neuvědomila, že se usmívá. Prostě tak. Bez důvodu. Nebo spíš s důvodem tak nepravděpodobným, že by to mámě vysvětlit nedokázala. Vyměnila jsem si kufr a potkala člověka. Zní to jako návod na špatný film.
Pak otevřela svůj kufr a vytáhla z postranní kapsy čistý papír. Právě ten, kde měl být nedopsaný dopis ten, který teď má Filip. On jí ho nevrátil. Ona to po něm nechtěla.
Sára si sedla ke stolu. Položila papír. Začala psát:
Milý neznámý, přeji si najít někoho, s kým mohu mlčet. Ne proto, že není co říct, ale proto, že i bez slov je vše jasné. Už mě unavuje vysvětlovat, kdo jsem, vybírat správná slova. Chci, aby někdo chápal jen pohledem na mou knihovnu. Chci, aby někdo…
Zastavila se. Podívala se na obrázek stromu, přišpendlený na zdi.
Dopsala jediné slovo.
Filip.
Pak opatrně složila papír a zasunula do kapsy kufru. Do té samé, kde byl včera začarován její vzkaz. Kruh se uzavřel.
Za oknem šuměla řeka. Brněnský březen voněl mokrou hlínou a jarem, které ještě nezačalo, ale už se chystá. Déšť ustal už dávno. Nad obzorem růžový pruh mezi mraky a vodou.
Sára zhasla. Zítra bude prezentovat ve svých šatech, které se toulaly cizím kufrem dva dny, a mluvit o městské zeleni. A ve třetí řadě možná bude sedět člověk, co kreslí stromy do měst, kde žádné nejsou.
Pozítří procházka. Slíbil ukázat jí kaštanovou alej na konci města. Prý tam kaštany rostou tak blízko, že se jejich koruny proplétají, a tvoří zelený tunel. Líbí se vám jako vědkyni, napsal. A určitě i jen tak.
A pak Olomouc. I Plzeň. Dvě města, dva životy. Ale teď mezi nimi papírový náčrt, co dorazí poštou. A adresa napsaná v aplikaci. A konečně dopsaný dopis.
Kufr stál u zdi. Šedý, se škrábancem na rohu. Ten samý. Ale všechno okolo už nebylo jako včera.
Zavazadlo bylo nalezeno.