Zradila jsem památku otce.
Vzpomínám si, jak jsem se toho večera vláčela přes brněnské dvorky, ačkoli od našeho domu na Křenové k pekárně na rohu to byla pěší záležitost na pět minut. Jenže ten podvečer byl zvlášť šedivý a tíživý. Vůbec se mi nechtělo vracet do bytu, kde na mě čekala jen studená konvice, nevytřená podlaha a obtloustlý kocour Bedřich, který se stal v posledních letech mým jediným posluchačem, pokud jsem nepočítala televizi, kterou jsem zapínala od úsvitu a vypínala až před spaním. Hlasatelé mi alespoň navozovali iluzi života a společnosti.
Nohy mě bolely, koleno otravně píchalo, venku mrholilo, ale stejně jsem zabočila na dětské hřiště. Houpačky i lavičky byly zmáčené, sedla jsem si na kraj lavičky pod rezavým hřibem, ruce zašoupla hluboko do kapes vlněného kabátu, co mi sloužil už snad sedmý rok. Nový jsem stejně nepotřebovala.
Kdysi, ještě s manželem Adamem, byl svět úplně jiný. Hlučný, plný, občas dokonce příliš těsný paneláková dvougarsonka, dva sourozenci starší Radek a mladší Světlana. Ale časy se změnily. Radek i Světlana se rozlétli, Adama jsme pochovali už před patnácti lety a ze mě, ženy, co dětem věnovala celé srdce a ruce, zůstala prázdná skořápka v cizím tichu. Radek s manželkou a dvěma caparty zakotvili někde v Plzni, Světlana odjela se svým vyvoleným ajťákem do Prahy a odtamtud střídavě létali za prací a dovolenou. Na maminku si občas vzpomněli, hlavně na svátky. Přistála mi zpráva Všechno nejlepší, mami, pusinku, a pár fotek vnoučat, co už byli spíš cizí, vzdálení. K babičce v létě nejezdili měli jazykové tábory, Chorvatsko, soukromé učitele.
Vzdychla jsem a sledovala, jak po mokrém asfaltu poskakuje vrána, pátrající po zbytcích. Vždycky jsem si myslela, že děti budou mou oporou a na stará kolena mě obklopí vnoučata. Že budou volat, přijet, že budou blízko. Realita byla přízemnější: Radek volal jednou za měsíc, když si vzpomněl, a vždycky to vypadalo stejně: Mami, jak se máš? Všechno dobrý? Máme frmol v práci a Danda zase nemocný, promiň, nemám čas. Světlana se tvářila, že když mamince občas pošlou pár stokorun na účet, mají splněno.
A tak šel důchod den za dnem stejně: ráno televize, nakrmit kocoura, uvařit krupicovou kaši nebo míchaná vejce, znova televize, oběd, televize, odpoledne procházka, televize, pak spát. Občas jsem se přistihla, jak nahlas vykládám moderátorům do televizoru nebo se rozčiluji na kuchařku v Receptáři. Bedřich na mě v těch chvílích mžoural jedním okem, líně Třepal ocasem a odešel funět na křeslo.
Ten večer se mi domů nechtělo vůbec. Bylo tam prázdno, těžko se tam dýchalo. Proto jsem ani v dešti nevstala, jen si stáhla čepici víc do čela a zachumlala se do kabátu.
Lído? ozvalo se z boku. Lído, jste to vy?
Trhla jsem sebou a vzhlédla. U lavičky stál vysoký, trochu shrbený pán v hnědém baloňáku a ploché čepici, ze které mu vykukovaly šedé skráně a upřímné šedé oči. Poznala jsem ho hned Josef Novák ze sousedního vchodu, taky důchodce o holi. Občas jsme se potkali v výtahu, u popelnic, pronesli pár slov o počasí. A tím to končilo.
Pepo? podivila jsem se. Co tu děláte v tom dešti? Ještě nastydnete.
A vy snad ne? usmál se a rozložil noviny na lavičku, než si přisedl. Dívám se z okna, už tu posedáváte druhou hodin. Myslel jsem, že odejdete, ale zůstala jste. Raději jsem zašel dolů, kdyby vám nebylo dobře.
To ne, jen se mi nechce domů. Je mi tak nějak smutno, Pepo. Někdy je samota k nesnesení.
Znám to, kývl, vytáhl z kabátu malou placatku. Trocha slivovice, nezlobte se. Někdy je třicet pět stupňů to nejlepší na rozmrzelou duši. Dáte si?
Chtěla jsem odmítnout, ale pak jsem si řekla: stejně to nikdo neuvidí. Vzala jsem, upila malý doušek. Po těle se rozlilo hřejivé teplo.
Děkuji, podala jsem mu placatku zpět. A vy, proč jste sám? Vždyť jste měl manželku.
Měl, povzdechl Josef a taky si přihnul. Už třetí rok je po smrti. Synové v Praze, jeden na Chodově, druhý ve Vršovicích. Vlastní rodiny, práce. Přijedou dvakrát do roka, telefonát jednou týdně. Tak to chodí. U vás?
Děti daleko. Málo se ozývají. Manžel už dávno odešel.
Tak jsme na tom podobně, řekl tiše. Dva staré páry bot.
Seděli jsme spolu mlčky a poslouchali déšť, jak ťuká do louží. Ticho nebylo tíživé, ale spíš blízké, jako bychom se znali odjakživa a všechno podstatné už si řekli.
Víte, Lído, už vás nějakou dobu sleduji, prohodil Josef tiše, trochu rozpaky v hlase. Vždycky tak upravená, ladně po dvoře a vždycky sama. Chtěl jsem se sblížit, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Teď vám tady v tom dešti sedíte jako socha. To je znamení.
Překvapila jsem se.
Sledujete? Proč?
Co jiného mám dělat? pousmál se. Když dlouho nevycházíte na procházku, začnu si dělat starosti.
No to tedy, zalekla jsem se trochu, ale pak mi bylo nezvykle teplo a lehko. Někdo si všímá, čeká na mě, stará se…
Nechce se projít spolu? navrhl Josef. Je to příjemnější, ve dvou, a navíc bezpečnější. I když mám hůl, kdyby bylo nejhůř, ochráním vás.
A kdo nás bude chránit před vránami? zkusila jsem poprvé za dlouhá léta žertovat.
I s vranami si poradím, rozesmál se on. Tak domluveno?
Domluveno, kývla jsem.
Od té chvíle se život proměnil. Každý večer jsme spolu chodili do parku za domem, když nebyla vyloženě fujavice. Josef byl bývalý konstruktér ze strojírenské továrny, celý život rýsoval součástky, a na důchodu psal drobnosti do městských novin a s chutí četl o historii. Já někdejší účetní mu naslouchala, i když jsem historii rozuměla málo. Zato jsem uměla pečlivě a s pochopením naslouchat, což on oceňoval. Josef zas rád slyšel mé vyprávění o dětech, o naší chatě, kterou jsme s Adamem stavěli a nakonec ji prodali hluboko pod cenou, protože dětem byla k ničemu.
Kolikrát jsme propovídali až do tmy, na lavičce u jezírka. Najednou jsem doma vařila večeři nejen pro sebe, a přemýšlela, jak pohostit Josefa. Pekla jsem buchty, a i Bedřich, když zavětřil čerstvé, byl laskavější a otíral se mi o nohy víc než kdy jindy.
Za měsíc Josef poprvé zůstal přes noc. Seděli jsme u čaje, povídali, než si všiml bylo už skoro půl druhé. Chvilku jsem přemýšlela, pak jsem navrhla:
Pepo, zůstaň tu. V obýváku mám rozkládací sedačku, ustelu ti.
Nebudu překážet?
Ale kdeže, místa dost.
Od té doby to bylo čím dál častěji. Jednou týdně, dvakrát, a pak si Josef přinesl domácí bačkory, zubní kartáček a nakonec i kufřík s věcmi. Ráno jsem vstávala, slyšela, jak šustí v kuchyni, a chápala jsem, že žiju znovu. Televizi jsme zapínali jen na zprávy nebo na nějaký starý film povídat jsme si měli dost o čem. Bedřich zpočátku žárlil a prskal, časem si ale zvykl a začal spát Josefovi u nohou.
Pepo, co kdybychom zítra zkusili dělat holubky? navrhla jsem jednou večer u čaje.
Jasně, já koupím mleté maso, ty uvaříš rýži, usmál se na mě.
A opravdu jsme spolu balili holubky v mé malé kuchyni a já měla pocit, že se mi v důchodu dostalo daru, jaký jsem si ani neuměla představit.
Jediný stín nad tou pohádkou vrhaly moje myšlenky na děti. Neměla jsem odvahu říct jim o Josefovi. Vím, že Radek a Světlana svého otce zbožňovali a měl v jejich očích svatozář. Báli by se, že nový muž v mámině bytě je zrada na otce. Uplynulo patnáct let, Radek dodnes připomínal tátu při každé příležitosti: Tata by to vyřešil jinak, tata by to schválil. Josef mou úzkost cítil, ale nenaléhal.
Dělej to podle sebe, Lído, říkával, až budeš připravená.
Nastal den, kdy mi napsal Radek, že mě s celou rodinou přijedou navštívit na narozeniny. Mami, přijedeme i se Světlou, řekni, co chceš za dárek.
Nejdřív jsem byla šťastná, vzápětí mě zachvátila panika. Chodila jsem okolo dokola, hrbila ramena. Nakonec jsem večer usedla naproti Josefovi u večeře:
Pepo, přijedou děti a vnoučata, na tři dny. Co budeme dělat?
Jednoduše mě poznají, řekl klidně. Stejně bych se před nimi neschovával.
Ze začátku bych tě poprosila, abys byl zatím doma, váhala jsem. Chci nejdřív s nimi promluvit, připravit je. Pak přijdeš na návštěvu.
Zůstal ztišený.
To mě máš schovat jako milence před dětmi? Jsme spolu půl roku, Lído.
Rozplakala jsem se:
Jen na pár dní, Pepo. Vysvětlím jim to, jen mi dopřej čas.
Dobře. Ale pamatuj, že to nedělám rád.
Druhý den Josef odešel s kufříkem zpět do svého bytu. Byt byl najednou studený a prázdný. Bedřich mi za ním neustále hledal.
Radek s ženou Alenou a kluky přijeli hned ráno autem z Plzně, Světlana s mužem Ondřejem a malou Martou hned odpoledne z Prahy. Byt byl narvaný k prasknutí, všude smích, vůně, cinkání talířů. Já ale stále pokukovala po skříni, kde byly schované Josefovy bačkory.
Večer, když všichni poseděli a mladší šli spát, jsem si vzala Radka se Světlou ke stolu do kuchyně. Třásly se mi ruce, srdce mi bušilo jako před zkouškou.
Děti, začala jsem, musím vám něco říct. Už nějaký čas žiju s někým. Jmenuje se Josef Novák. Je to hodný člověk. Bydlíme spolu už půl roku.
V kuchyni se rozhostilo mrtvé ticho. Radek se zasekl u hrníčku, Světlana s manikúrovanými nehty zírala do stolu.
Ty s někým žiješ? zvedla k mně oči Světlana. Mami, není ti už dost let?
Je mi šedesát pět. Ale nejsem mrtvá, Světlano.
To snad nemyslíš vážně! práskl Radek hrnkem. V tomhle bytě, co koupil otec, kde jsme vyrůstali, se teď promenáduje cizí chlap?
Není to žádný cizák, bránila jsem se. Je slušný člověk, inženýr…
Je mi fuk, co byl! zaburácel Radek. Zradilas památku otce! On se pro nás dřel, a tys ho tímhle vším vyměnila za prvního, kdo byl po ruce!
Radku, nekřič, vzbudíš děti, vložila se Světlana, ale sama byla bledá vzteky. Mami, tobě nestačí, že jsi babičkou? Chceš ještě takhle žít? Jsi stará žena, máš myslet na vnoučata, ne na nějaké muže!
Já snad nemám právo na vlastní život? Na trochu štěstí? padl mi hlas.
Ty máš osobní život? Ve tvém věku? zahřměl Radek. Buď my, nebo on. Jestli s tím člověkem zůstaneš, přestaneme se s tebou vídat. Ani my, ani děti.
Správně, přizvukovala Světlana. Vyber si.
Seděla jsem, hlavu sklopenou, slzy mi padaly na ubrus. Chtěla jsem říct, že miluji je i Josefa, že nemůžu volit, ale slova se mi zadrhla v hrdle. Radek a Světlana vstali a mlčky odešli z kuchyně.
Tu noc jsem nespala. Myslela na Josefa, jak mi nosíval kytky, jak jsme se smáli starým vtipům, jak hladil Bedřicha. Pak jsem viděla tváře svých dětí rozzuřené, nemilosrdné.
Ráno jsem vstala s bolavou hlavou. Musela jsem vařit snídani pro všechny, ale neměla jsem sílu. Natvrdle jsem seděla u čaje, když Radek prohlásil:
Mami, rozhodli jsme se. Dnes odjíždíme, domů.
Vždyť jste přijeli včera, vydechla jsem.
Já nechci, aby mé děti viděly takovou babičku, řekl tvrdě Radek a odešel do předsíně.
Do hodiny byli pryč. Alena na mě pohlédla soucitně, ale nešla proti muži. Stála jsem v poloprázdné předsíni s dárky a cítila se, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce.
Celý den jsem proseděla v křesle, televize byla vypnutá, Bedřich ležel na klíně.
K večeru jsem vzala telefon a vytočila Josefovo číslo. Když zvedl mobil, mluvila jsem sotva slyšitelně:
Pepo, už nechoď. Musíme skončit.
Co se děje, Lído? Děti jsou proti?
Hodně. Řekli, že pokud budu s tebou, nechtějí se mnou už nikdy mluvit. Ani děti, ani vnoučata.
A ty sis vybrala je?
Jsou to pořád mé děti… Promiň.
Josef dlouho mlčel, pak se jeho hlas zachvěl:
Lído, oni tebou jen vydírají. Ale chápu tě. Jestli je tohle tvé rozhodnutí… měj se hezky.
Vypnula jsem hovor a dlouho, dlouho plakala do Bedřichova kožichu. Jak jsem plakala tehdy po smrti Adama, ale dřív tu byly děti. Teď nezůstalo nikdo.
Utekly dva měsíce. Znovu jsem žila v tichu televize, krmila samotného kocoura, Bedřich zasedal k dveřím a čekal. Občas jsem chtěla zavolat Josefovi, ale držela jsem slib dětem. Ty se ozývaly sporadicky. Radek napsal vždy krátce: Jak je, mami? Vše v pořádku?. Světlana jen poslala fotku Marty. Nikdo se neptal, jak žiju, nic.
Jednou večer, když jsem se vracela z Alberta, jsem potkala v domovním výtahu sousedku z čtvrtého, babičku Andrlovou, známou povídalku.
Lído, kde máš Pepu? Už ho dlouho nikdo neviděl. Vy jste se pohádali?
Rozešli, paní Andrlová, zašeptala jsem.
To je škoda, hodil se k vám. Ale vypadá zle, samý stín, sotva chodí, syn k němu přijel a byl hned pryč.
Je nemocný?
Kdo ví, ale nevypadá dobře.
Jela jsem výtahem nahoru a v hlavě mi bušilo: On je sám, nemocný, a já tu čekám na děti, které na mě zapomněly…
Odhodlaně jsem vzala mobil a vytočila jeho číslo. Dlouho to zvonilo, nakonec se ozval vyčerpaný hlas.
Ano?
Pepo, to jsem já… Jak se vede?
Lído? Copak děti dovolily?
Nech toho, cukal mi hlas. Jsi nemocný? Proč jsi neřekl?
Proč bych obtěžoval? Vybrala sis svoji cestu.
Hlupáku jeden, otřela jsem si slzy. Čekej na mě. Hned přijdu.
Vytáhla jsem kabát, popadla nákupku a běžela do sousedního vchodu. Když otevřel, bylo vidět, že zhubnul, ale usmíval se a oči mu svítily.
Proč jsi přišla?
Protože patříme k sobě, Pepo. Odpusť, potřebuju tě. Děti mě stejně opustily, ale ty jsi můj člověk.
Objali jsme se, stáli dlouho beze slov. Pak jsem ho vedla do kuchyně, ohřívala jídlo, povídali jsme si dlouho do večera.
Zítra ráno zavolám Radkovi, zavázala jsem se při vaření čaje. Řeknu jasně: buď přijmou i tebe, nebo ať se mě vzdají. Už nebudu nikoho prosit o povolení být šťastná.
Nechci, abys kvůli mně ztratila děti, zašeptal Josef.
Ale já už nechci žít pro cizí očekávání. Roky jsem obětovala jim, a pořád jim to nevoní. Teď jim řeknu pravdu.
A tak jsem ráno zvolila číslo na Radka.
Radku, rozhodla jsem se, řekla jsem pevně. Budu žít s Pepou Novákem. Pokud to neakceptujete, je mi to líto. Ale už nenechám nikoho rozhodovat za mě. Mám na štěstí právo.
V telefonu bylo dusno. Po chvíli řekl:
Mami, ty jsi snad zešílela.
Možná. Ale budu konečně sama sebou. Jste vítáni, když budete chtít. Ale napříště chci žít svobodně.
Oddechla jsem si, jako by ze mě někdo sebral celý balvan.
O týden později přišla od Světlany stručná SMS: Mami, s Radkem jsme si to rozmysleli. Nelíbí se nám to, ale pokud jsi šťastná Přijeď za vnoučaty, kdy budeš chtít. O Pepovi nám nevykládej, to je pro nás citlivé.
Přečetla jsem, usmála se na Pepu, který zrovna drbal Bedřicha za uchem, a najednou světlo rozzářilo i ten starý panelák. Televizi už jsme nezapínali, radši jsme povídali jeden druhému o všem možném.
Pepo, co kdybychom zítra udělali ty holubky? Kapustu mám!
Domluveno, a já koupím maso, usmál se na mě a v očích zas jiskřilo.