Zradil nás, a teď se chce vrátit, ale takové štěstí nepotřebuju.
S Jakubem jsem se seznámila na své první práci v jedné z brněnských kanceláří. Byla jsem čerstvě po škole, mladá, naivní, úplně zelená. Jakub mě hned vzal pod svá křídla – pomáhal mi s úkoly, vysvětloval detaily, byl oporou. Byla jsem mu neskutečně vděčná a srdce mi tálou z jeho pozornosti.
Brzy mě začal brát na obědy a vozil mě domů. Starší kolegové si šuškali: „Dávej si bacha, Eliško, Jakub je pořádný sukničkář.“ Ale já to odmítala brát vážně. Připadalo mi, že jen závidí. Pro mě byl dokonalý – laskavý, starostlivý, ten nejlepší muž na světě. Zamilovala jsem se, a podle jeho pohledů to vypadalo, že je to vzájemné. Po roce mi Jakub navrhl, abychom se vzali. Bez váhání jsem řekla „ano“. Vzali jsme se a přestěhovali se do mého bytu, který mi rodiče dali ještě před svatbou.
Nejdřív to bylo jako z pohádky. Pak jsem ale otěhotněla, šla na mateřskou a brzy přišlo druhé dítě. Dvě děti, bezesné noci, nekonečné starosti. Změnila jsem se – přibrala, vyměnila podpatky za bačkory a hezké šaty za pohodlné pyžamo. Kdo mě doma vlastně uvidí? Jakub s dětmi skoro nepomáhal. Nechtěla jsem ho zatěžovat – vždyť pracoval, byl unavený. Zvládala jsem to sama, jak to šlo.
Začal zůstávat v práci déle, o víkendech odjížděl – služební cesty, „naléhavé záležitosti“. Tvrdil, že to dělá pro nás, a já mu věřila. Až do chvíle, kdy mi kamarádka řekla, že ho viděla v restauraci s mladou brunetkou – jeho novou kolegyní. Dcera nějakého boháče, s luxusním bytem v centru a drahým autem. Jakub se ani nebránil. Přiznal, že spolu chodí už půl roku a že odchází za ní. „Ty si za to můžeš sama,“ hodil na mě. „Přestala jsi být ženou. Všechno tvé jsou plínky, kaše a drby od sousedky. Ona je opravdová.“
Byla jsem v troskách. „A co to, že jsem matkou tvých dětí? Že tahám domácnost, nespím, když jsou nemocné?“ křičela jsem. Ale on to nebral. Ona nerodila, nekazila si postavu, spala s pleťovou maskou, zatímco já kolébala kočárek. Jakub si sbalil věci a odešel. Nechal mě s dvěma dětmi a zlomeným srdcem.
Byla to zrada, která mě málem zničila. Nejedly, nespala, nechtěla jsem žít. Díky mámě, která vzala děti, jsem se kousek po kousku dala dohromady. Došlo mi – kvůli synům se musím postavit na nohy. Jakub nestojí za moje slzy.
Čas plynul. Dala jsem děti do školky, našla si novou práci – vrátit se do staré kanceláře, kde všechno připomínalo jeho, jsem nedokázala. Zhubla jsem, vypadala lépe, začala žít znovu. A najednou, jako blesk z čistého nebe, se objeví Jakub.
Celou dobu nevolal, nezeptal se na děti. Posílal jen pár korun na výživné – a to bylo vše. Jeho matka, Alena, taky moc vnoučata nevyhledávala, jen sem tam zavolala. Moji rodiče byli mojí jedinou oporou. Bez nich bych to nezvládla. A teď, když se můj život konečně dal do pořádku, se ukázal.
Řekla jsem si – pokud chce přijít kvůli dětem, ať přijde. Je jejich otec. Ale hned při první návštěvě bylo jasné, že děti ho nezajímají. Vyptával se na mě – jestli jsem s někým, jak se mám. A pak začal flirtovat, spustil veškeré šarmy. Byla jsem v šoku. „Pokud chceš, choď za dětmi,“ utnula jsem ho. „Ale tvoje ‚štěstí‘ nepotřebuju.“ Zalhala jsem, že mám muže a že je život skvělý. A hádejte co? Jakub zmizel, jako by nikdy nebyl. Děti mu zase byly ukradené.
Teď mi volá jeho matka. Každý den mi čte morálky: „Vzchopil se, chtěl zachránit rodinu, a tys všechno zničila, připravila děti o otce!“ Pravda vyšla najevo – jeho „láska“ ho vyhodila, našla si někoho bohatšího. Nemá kam jít. Alena nechce, aby se k ní vracel – má „svůj život“. Tak se rozhodli „zachránit rodinu“ a vzpomněli si na nás.
Ale já nejsem blázen. Takové „štěstí“ nepotřebuju. Už jsem na ty hrábě šlápla a podruhé to neudělám. Moje děti si zaslouží víc než otce-zrádce. Co byste udělali vy? Odpustili byste kvůli dětem? Nebo si taky myslíte, že lepší žádný otec než takový?.