Ultimáta po česku
Hele, Lenko, já fakt nemám čas ani chuť poslouchat tvoje věčný stížnosti. Buď vypneš ten režim ublížené oběti a pojedeme dál jako normální lidi, nebo si zítra balím kufr a sama vysvětlíš Terezce, proč taťka odešel. Sama! Jasný?
Normální… to je jako co, Romane? šeptla tiše. Jakože se nic nestalo? Jakože jsem ty zprávy neviděla?
Jakože ti Pepa Pneumatiky ve dvě ráno nepíše, jak se mu stýská po tvých rukách?
Roman hlasitě vydechl a začal si tahat tenisky bez rozvázání, padal na ně patou jako sběhlý voják.
Zase je to furt dokola. Říkal jsem ti česky: je to pryč, skončilo to. Jsem doma? Jsem. Jsem s tebou? Seš. Dávám ti peníze? Dávám.
Co ti ještě chybí? Mám si snad kleknout na kolena? Tak to ne, to se nedočkáš!
Nemusíš. Stačilo by, kdybys se mnou přestal jednat jak s obtížnou přítěží. Furt se ke mně chováš hnusně, vyrýváš, rýpeš do každý věty…
Protože jsi na nevydržení! skočil jí do řeči. Chodíš tady po bytě jak duše ztratila tělo, pořád ten výraz, že jsi požvýkala citron.
Myslíš, že je mi příjemný sem chodit? Přijdu domů a buď výslech, nebo ticho jak ve studni. Normální ženská by tuhle kauzu už dávno spláchla kvůli rodině. Ale ty potřebuješ všechno rozdrbat do mrtě.
Prošel kolem do kuchyně, ramenem ji odstrčil ze dveří. Lenka se naklonila, ale ustála to.
Vždycky měla pocit, že si vytáhla šťastný los. Roman úspěšný, asertivní, skvělý táta. Měli dceru, pětiletou Terezku, společný byt a oba slušný plat.
Ta jeho aféra před půlrokem nebyla náhoda manžel si žil druhou život za rohem pár měsíců.
Lenka na to přišla náhodou Terezka na mobilu hrála pexeso a najednou upozornění: Pepa Pneumatiky se ptal, jestli Roman už koupil to prádlo, co jí tak sluší.
Když pravda vyplavala, Roman nezapíral. Ze začátku mlčel, pak řval a nakonec prohodil:
Jo, byl jsem blbec. Bylo, nebylo. Nedělej z komára velblouda, jsem tady.
Za ten půlrok se ani jednou neomluvil, nevykazoval žádnou lítost. Vlastně si nikdy nepřipouštěl, že by byl vinen, a to Lenku rozčilovalo nejvíc.
Když přišla do kuchyně, seděl už u stolu a koukal do mobilu. Přede ním talíř s pečeným pstruhem, který mu Lenka pečlivě přikryla dalším talířem, aby jídlo nevystydlo.
Sůl ti došla, nebo ti slzy odrovnaly chuť? rýpnul si, když sundal talíř.
Romane, nech toho. Terezka je v pokoji, slyší to.
Ať poslouchá, ušklíbl se a nacpal si do pusy kus ryby. Aspoň uvidí, jak se maminka snaží vyštípat tatínka z domu. To bys ráda, co? Abys mě vypakovala?
Já bych hlavně chtěla, abys byl člověk. Sliboval jsi, že budeme makat na rodině. Tohle je tvoje představa práce na sobě? Že mě ponižuješ?
Odložil vidličku s elegancí mistra.
Podívej, rodina je projekt. Já do toho investuju. Hraju si s Terezkou, platím jí kroužky, vozím do školky.
Chtěla jsi, aby dítě mělo otce? Má ho. A není moje povinnost se k tobě chovat vřele, když mi tři měsíce omíláš tu pitomou aféru!
Dávám ultimátum: buď je po všem a už to nikdy nevytáhneš, nebo jdu pryč. Jestli odejdu, zbyde ti prd.
Byt půjde půl na půl, budeš mít na krku hypotéku. Najdeš mi někde statisíce? Nemáš. Takže podnájem, jiná čtvrť, jiná školka pro Terezku. O to ti jde?
Lenka mlčela. Roman znal její slabiny líp než ona sama. Představa, že by malá musela měnit kamarády, školku, a bydlet někde v omšelém paneláku, zatímco máma běhá po soudech, jí naháněla husí kůži.
No vidíš, tak mlč. Jez, ať nesmrdíš kůží a kostma.
***
Večer, když Terezka už spala, pevně objímajíc svého plyšového králíčka, Lenka seděla na balkóně a přemýšlela.
Roman, na tuzemské poměry, opravdu splňoval škatulku “hodný táta”: nepil, neremcal, ruce na děti nevztahoval. Terezka ho milovala.
Tatínku, ty jsi můj hrdina, šeptávala mu ráno.
Jak může Lenka tenhle svět rozbořit?
Z obýváku se ozýval Romanův hlas někomu volal. Lenka nastražila uši.
Jo, zejtra platí. Jasně. Hele, říkám ti, vyřešíme to. Zakňourá a uklidní se, kam by šla, když je na jedné lodi se mnou?
Lenka ztuhla. Tak takhle o ní smýšlí Prudce otevřela dveře z balkónu.
Roman rozvalený na gauči, nohy na stole, jakmile ji zahlédl, rychle ukončil hovor.
Komu to voláš? zeptala se.
Kolega z práce. Chceš si seznam hovorů prohlídnout? teatrálně jí podával mobil. Tady, detektivko. Jen bacha: najdu tam něco smazanýho a zítra jedu rovnou k mámě. Pak si to vyčítej sama.
Tobě hrabe, Romane? šla k němu blíž. Fakt si myslíš, že můžeš dávat mně podmínky? Po tom všem?
Můžu, protože jsem chlap a já rozhoduju, jak bude moje rodina žít. Buď šlapeš za mnou, nebo plav!
Přistoupil těsně k ní.
Uvědomuješ si, Leni, že žádnej cizí chlap tvoji Terezku nebude mít nikdy rád jako já? zasyčel jí do ucha. Nechá ji být, dokud budeš žhavá a mladá. A pak už bude na obtíž i ona. To jí chceš do života? Nějakýho otčíma, co na ni kašle?
Seš hajzl, Romane, zašeptala.
Realista, usmál se, odstoupil a zamířil do koupelny. Připrav mi prosím čistou košili na zítra. Tu vínovou. A pořádně ji vyžehli, dneska mě štvala ta skladka u límce.
Zmizel, Lenka zůstala v obýváku a popadla dech.
***
Ráno začalo tradičně: Lenka smažila tvarohové lívanečky, Terezka trucovala, protože nechtěla silonky.
Roman se objevil v té jeho vínové košili Lenka ji nakonec opravdu vyžehlila.
Mamí, půjdeme v sobotu do ZOO?
Jasně, beruško, pokusila se usmát.
Taťko, ty půjdeš taky? Sliboval jsi, že mi ukážeš velkého lva!
Roman pohladil dceru a jeho tvář chytila pohádkový výzor.
Půjdu, sluníčko. Když se maminka bude hezky chovat a nebude kazit tatovi náladu, určitě půjdeme.
Lenku málem upustila obracečka.
Romane, co to plácáš? zasyčela, když Terezka sjela na pohádky.
Ale co? nevinně rozhodil ruce. Učím dítě pochopit, jak funguje rodina.
Nechceš přece, abys kvůli svým hysterákům zničila víkend, ne?
Lenka spolkla připomínky. Stejně by narazila hlavou do zdi zase se kryje dítětem.
***
Celý den v práci byla mimo. Kolegové se ptali, jestli je všechno v pořádku, ale ona jen mávla rukou, že špatně spí.
O pauze proklikala portály na pronájem bytů. Ceny dávaly facku a slušný byty ve čtvrti letěly jak teplé rohlíky.
Něco levnějšího vyšlo až na druhém konci Prahy.
Dvě hodiny do školky. Večerní vyzvedávání zapomeň, povzdechla si a zavřela notebook. Vůbec, kam bych chodila? Jak to celé zvládnout?
Hodinu před koncem šichty volal Roman:
Hele, dneska přijdu pozdě. Nějaký věci. Najíte se beze mě. A hele…
Co je?
Kup nějaký sladší červený, fakt dobrý. Večer bych si chtěl v klidu promluvit, bez těch tvých scén.
Romane, já
Lenko, neptám se, dávám ti šanci zkusit uklidnit domácí ovzduší. Nezahoď to. Tak pa. Malé ahoj.
Hovor skončil. Lenka zírala na displej, dokud nezhasl. Měla by to fakt zkusit? Horší už nebude
***
Terezka usnula raz-dva, Lenka seděla druhou hodinu v kuchyni. Flašinet červeného sladkého postávala na stole nakonec ji koupila a neměla se ráda za slabost.
Roman přišel kolem jedenácté a měl očividně náladu na rozhovory.
To jsi šikulka, plácnul ji do tváře a Lenka cukla. Ale no tak, už toho nech. Dáme si spolu skleničku.
Víš co, napadlo mě… Potřebujeme vypnout. Co dovolená, třeba v Chorvatsku příští měsíc? Ve třech, Terezka miluje moře, hotel mám už omrknutý.
Romane, jaká dovolená? vykuleně koukala. My tu žijeme jak sousedi!
To jsi jen ty protivná, usrkl víno. Já to pořád spravuju. Ale teda: chci, abys slíbila už nikdy ani slovo o tý záležitosti. Konec kontrol mobilu, žádný slzy, žádný výčitky. Jedem dál, jak by se nic nestalo.
A co důvěra? pohlédla mu do očí.
Důvěra je luxus, na který teď nemáš rozpočet, ušklíbl se. Potřebuješ stabilitu, dítě potřebuje tátu, tenhle byt potřebuje chlapa.
To všechno máš. Cenu tvoje mlčení. Férová nabídka.
A když na to neskočím?
Roman postavil skleničku na stůl.
Tak si zítra balíš věci. Nelžu, Lenko. Unavuje mě to furt dokola.
Jsem chlap a potřebuji doma klid, ne věčně našponovanou ženskou.
Nechceš odpustit a dělat, že se nic nestalo? Pak jdeme každej po svým.
Pamatuj: vezmu s sebou všechno, co uchytím. A můžeš za to jenom svý ego!
Odešel, Lenka seděla v přítmí poslouchající proud vody ve sprše. Věděla, že to je sprostý, až křiklavý vydírání.
Každá silná žena by mu dávno tu sklenku práskla do ksichtu a s grácií šla do západu slunce. Ale ona… silná nebyla.
Byla především máma. Musí myslet na dceru. Každý má právo chybovat, ne?
Muž ujede jednou a zaslouží si druhou šanci. Minimálně kvůli Terezce by měla na minulost zapomenout…
Mami? ozval se tichý, rozespalý hlásek z chodby.
Lenka si hbitě setřela slzy a otočila se ve dveřích stála Terezka.
Mami, měla jsem zlý sen. Kde je taťka?
Táta je doma, beruško, zvedla ji do náruče a přitiskla k sobě. Táta je ve sprše, nikam neodešel. Pojď ke mně, všechno je v pořádku. Jsme doma.
Fakt? Terezka zabořila nos do jejího krku. Budeme vždycky spolu?
Lenka zavřela oči a cítila, jak se jí srdce tříští na kusy.
Vždycky, zlatíčko. Vždycky.
Když Terezku odnášela do pokojíku, rozhodla se: rodinu udrží. Od zítřka udělá všechno pro to, aby zapomněla na tu nevěru. Ale to bude až zítra…