Byla jednou jedna žena jménem Zuzana, která nemohla najít klid. Přebíhala po bytě jako zvíře v kleci. Jejího muže Karla něco změnilo. Poslední dny byl najednou neobyčejně pozorný – uklízel, vařil večeře, nosil květiny. Všechny tyto projevy lásky ji znepokojovaly. „Určitě má něco za lubem,“ přemýšlela Zuzana, když přistoupila k oknu. Její pohled náhodou sklouzl dolů – a srdce jí usedlo. Odskočila jako uštknutá. „Copak je toho schopen?“ zašeptala, nemohouc uvěřit vlastním očím.
V tu chvíli za ní promluvil ženský hlas. Byla to jeho žena – Alena.
Karel stál u okna a pozoroval, jak jejich sousedka Zuzana venčí svého malého pejska. Alena se přiblížila, také se podívala ven a v mžiku ztuhla.
„Na co myslíš?“ zeptala se chladně.
„Na práci,“ vydechl a vyhnul se jejímu pohledu. „Jeden kolega všechno pokazil, musím to napravovat.“
Dívala se na něj bedlivě. V hlase i tváři cosi prozrazovalo lež. Jen pokývla hlavou a odešla do kuchyně.
Karel cítil, jak v něm narůstá zlost. Alena mu poslední dobou lezla na nervy – stala se výbušnou, přehnaně kritickou. Začal hledat útěchu jinde. A našel ji – v Zuzaně. Byla tichá, usměvavá, bydlela o patro výš.
Ten večer vypadl v práci proud, tak šel domů dřív. Chvíli poležel, pak se rozhodl pro procházku. Zuzana zrovna stála na dvorku. Nevydržel – přišel za ní, dali se do řeči. Skončilo to v kavárně. A potom – v jejím bytě.
Ráno se probudil s tíhou viny. Na stěně visela jejich svatební fotka, on a Alena mladí, zamilovaní. Vzpomněl si, jak jí sliboval věrnost. „Navždy“ – to slovo teď znělo jako výsměh.
Uvařil večeři – zapékané brambory, Aleniny oblíbené. Když přišla z práce unavená, ale spokojená, pochválila ho, dokonce ho políbila. A on jen stál s nalepeným úsměvem a v hlavě se mu honily vzpomínky na poslední dny.
O pár dní později měl volno. Vyhýbal se Zuzaně, cítil se špinavě. Ale táhlo ho to jako magnet. Když Alena odešla do práce, zase skončil v sousedčině bytě.
Alena si změn všimla. Karel byl až přehnaně ochotný, ale zároveň vzdálený. Tušila, že něco tají. A pak jednoho dne, když ho viděla, jak z okna pokradmu sleduje Zuzanu, všechno do sebe zapadlo.
Hádka vypukla v kuchyni.
„Ty s ní spíš?“ vyjela na něj a ukázala prstem do okna.
Karel ztuhl. Pak začal koktat trapné výmluvy, ale bylo pozdě. Vyhodila ho bez váhání.
„Běž za ní! Má to pohodlné, hned nad námi. Nastěhuj se k ní!“
Snažil se něco vysvětlit, ale Alena už neposlouchala. Odešel, sbíral věci, a brzy se jeho hlas ozval na chodbě:
„Zuzanko… Pusíš mě dál? Vyhodila mě…“
Zuzana zřejmě nečekala takový obrat, ale po chvíli dveře otevřela.
A Aleně stékaly po tvářích slzy. Ne z bolesti – ze zklamání. Čekala, že se alespoň pokusí bojovat, ale on odešel hned. Beze slov. Bez pokusu zachránit cokoli. Bez hanby.
A rozhodla se: „Radši budu sama než s někým, kdo tak snadno zradí.“ A zítra… pořídí si kočku. Nebo psa. Ti jsou aspoň věrnější než většina lidí.