Zrada u šálku čaje: Příběh Olgy
Olga kráčela domů z práce, v duši jí vládla lehkost – dnes je pustili dřív. Ulice středočeského Kolína dýchaly jarním teplem, a tak přemýšlela, jak strávit nečekaně volný večer.
*Co kdybych zašla za Janou?* problesklo jí hlavou. *Dávno jsme se neviděly.* Rozhodnutí přišlo rychle. Olga skočila do cukrárny pro višňový koláč a za půl hodiny už zvonila u dveří své přítelkyně.
„Ahoj!“ Jana otevřela dveře dokořán, v očích jí pohrával lstivý záblesk.
„Přišla jsem na návštěvu!“ usmála se Olga a podala jí krabici s koláčem.
„Pojď dál, mám pro tebe překvapení,“ řekla najednou Jana a v jejím hlase se mihl podivný tón.
„Jaké překvapení?“ Olga se zarazila, ale bez odpovědi vešla do kuchyně. Tam ztuhla jako přibitá, když uviděla to, co Jana nazvala „překvapením“.
„Svobodné přítelkyně nemají co dělat v domě vdané ženy,“ opakovala jí často babička. „Drž je od sebe, neotvírej jim duši, jinak budeš ronit hořké slzy.“
Olga vždy dávala na moudrá slova babičky, a tak měla přítelkyněk jen pár. Některé zmizely v běhu let, s jinými se rozešla po hádkách, a jen Jana zůstala věrnou družkou. Jejich přátelství, započaté v první třídě, trvalo téměř čtyřicet let. Společně prožívaly radosti i starosti: Olga s manželem Josefem vychovali dva syny, které poslali studovat do Prahy, zatímco Jana se radovala z úspěchů dcery Aleny a snila o jejím štěstí.
„Mně osobní štěstí nevyšlo, ale ať se aspoň Aleně povede,“ povzdechla si Jana smutně.
„Nevymýšlej si,“ utěšovala ji Olga. „Alena je chytrá holka, všechno bude dobrý. A ty si taky nemáš na co stěžovat: dcera skvělá, byt útulnej. No, s manželem to nevyšlo – to je samozřejmě těžký.“
„Těžký je, že jsem ty jeho výstřednosti roky snášela, všechno odpouštěla,“ hořce odpověděla Jana. „Myslela jsem, že se vzpamatuje, ale on byl jen horší.“
Olga znala příběh své přítelkyně jako svůj vlastní. Janin muž, Karel, celý život chodil za jinými ženami. Zatímco ona sama tahala dceru, pomáhala rodičům a lopotila se ve dvou zaměstnáních, on si užíval pozornost konkurentek. Někdy se mu podařilo románky tajit, ale častěji to skončilo hádkami. Karel přísahal, že se kvůli rodině změní, a Jana mu znovu věřila. Tak to šlo dvacet let, dokud před třemi lety neodešel za mladou milenkou.
„Alena je dospělá, pochopí to, a my spolu už stejně cizí lidi, tak proč to dál tahat,“ prohlásil tehdy.
Zatímco se Jana vzpamatovávala, Karel odešel a vzal jim všechny úspory. Byt patřil jejím rodičům, takže na něj neměl nárok. Peníze však považoval za „spravedlivou kompenzaci“ za prožité roky. V těch temných dnech byla Olga jediná, kdo Janu podržel, pomáhal jí zůstat na nohou.
„Mami, vždyť jsi nám sama říkala babiččiny rady, že svobodné kamarádky nemají co dělat u vdané ženy,“ připomínala Olze starší dcera Tereza.
„Nevymýšlej si,“ mávla nad tím Olga rukou. „My s Janou jsme jako sestry, a já ji nemůžu nechat v nouzi.“
„Ale no tak, mami, my jen žertujeme,“ přidal se mladší syn Honza. „Akorát že nás těmi babiččinými průpovídkami mučíš, a sama Janu k nám taháš skoro každý den.“
„Co je to za nesmysl?“ rozhořčila se Olga. „Copak si myslíte, že Jana bude odloudávat vašeho otce nebo rozbíjet naši rodinu? My s ní a s Alenou jsme jako jedna rodina, nechte těch keců!“
„Ale my jen žertujeme,“ zasmála se Tereza. „Jana je nám jako teta, co byste v tomhle věku ještě vymýšleli?“
Olga nedbala na dětské narážky. V mládí skutečně babiččiny rady dodržovala, ale Josef jí nikdy nedal důvod žárlit. Klidný, spolehlivý, celý život pracoval pro rodinu a víkendy trávil doma s novinami nebo opravami kolem domu. Kdysi se přátelil s Karlem, ale po Janině rozvodu se jejich kontakt vytratil. Olga a Josef zůstali na straně přítelkyně, zatímco Karel sám přerušil všechny vazby a začal nový život.
„Janě je samotné těžko, musíme ji zvát na svátky,“ říkala často Olga, a Josef pokyvoval.
„Janě teče kohoutek, podívej se na to,“ žádala manžela, a on bez odmlouvání šel opravit.
„V sobotu Jana prosila o pomoc s autem,“ pokračovala Olga. „Musí převézt nábytek ze zahrádky a nechce najmout cizího.“
Josef mlčky plnil všechny prosby: opravoval, vozil, pomáhal. Jana na oplátku posílala zeleninu ze zahrádky, pekla buchty a vše vypadalo přirozeně.
„Ty jsi pořádná riskantka,“ kroutila hlavou kolegyně Eva, když se o tomto přátelství dozvěděla. „Ty tak slepě věříš přítelkyni i manželovi, že je necháváš samotné?“
„Neříkej blbosti,“ smála se Olga. „My s Janou jsme jako sestry, byla svědkyní na naší svatbě. S Josefem je to skoro třicet let a nikdy jsem neměla důvod žárlit. V mládí jsou ty vášně, ale v našem věku už na románky není čas.“
„No, koukej, život je nevyzpytatelná věc,“ reagovala Eva nedůvěřivě.
Olga skutečně nepochybovala o těch nejbližších. Myšlenka, že by mezi nimi mohlo něco být, jí přišla šílená. Ale ten den, kdy bez ohlášení zašla za Janou, se její svět zhroutil. V kuchyni, v pohodlném županu, nad talířem guláše seděl Josef.
„Co je tohle?“ Olze se třásl hlas. „Ty přece máš být na rybách! Jana zase potřebovala pomoc?“
Jana postoupila vpřed, její tvář byla rozhodná.
„Poslyš, Olgo, promluvme si na rovinu. Možná je dobře, žes to viděla. Už jsme se unavili tajením, ale přiznat se nám chyběOlga zůstala stát jako opařená, zatímco slova její bývalé nejlepší přítelkyně pronikala do jejího srdce jako led.