Zrada nad šálkem čaje: Příběh Olgy
Olga kráčela domů z práce a v duši jí hřála příjemná lehkost – dnes je pustili dřív. Ulice středočeského Kolína dýchaly jarním teplem a ona přemýšlela, jak využít nečekaně volný večer.
„Co takhle zajít za Janou?“ napadlo ji. „Dávno jsme se neviděly.“
Rozhodnutí bylo rychlé. Olga skočila do cukrárny pro višňový koláč a za půl hodiny už zvonila u dveří své přítelkyně.
„Ahoj!“ Jana otevřela a v jejích očích se mihl chytrý lesk.
„Přišla jsem na návštěvu!“ usmála se Olga a podala jí krabici s koláčem.
„Pojď dál, mám pro tebe překvapení,“ řekla najednou Jana a v jejím hlase zazněl podivný tón.
„Jaké překvapení?“ Olga se zarazila, ale nečekala na odpověď a prošla do kuchyně. Tam zůstala jako opařená, když uviděla, co Jana nazvala „překvapením“.
„Svobodné kamarádky nemají co dělat v domě vdané ženy,“ říkávala Olze její babička. „Drž je od sebe dál, neotvírej jim duši, nebo budeš plakat hořké slzy.“
Olga vždycky babiččiny rady respektovala, a přítelkyň moc neměla. Některé zmizely v běhu času, s jinými se rozešly po hádkách, ale Jana zůstala věrná. Jejich přátelství, započaté v první třídě, trvalo téměř čtyřicet let. Spolu sdílely radosti i starosti: Olga s manželem Martinem vychovali dva syny, kteří odešli studovat do Prahy, zatímco Jana se těšila z úspěchů dcery Terezy a snila o jejím šťastném budoucnu.
„Mé štěstí se nevyplnilo, ale ať už má aspoň Tereza štěstí,“ povzdychla si jednou Jana.
„Nevymýšlej si,“ těšila ji Olga. „Tereza je chytrá holka, všechno bude dobré. A ty si taky nemáš na co stěžovat – skvělá dcera, pěkný byt. No, s manželem to nevyšlo, to je těžké.“
„Těžké je, že jsem ty jeho výstřednosti roky snášela, všechno odpouštěla,“ hořce odpověděla Jana. „Myslela jsem, že se uklidní, ale on byl čím dál horší.“
Olga znala Janin příběh jako svůj vlastní. Její manžel, Jakub, celý život coural za ženskými. Zatímco ona sama táhla dceru, pomáhala rodičům a lámala si záda ve dvou zaměstnáních, on si užíval pozornost jiných žen. Někdy jeho avantýry utajil, ale častěji to skončilo hádkami. Jakub přísahal, že se kvůli rodině změní, a Jana mu znovu věřila. Tak to šlo dvacet let, dokud před třemi lety neodešel k mladší milence.
„Tereza je dospělá, pochopí to, a my spolu už cizí lidé, tak proč to protahovat,“ odsekl tenkrát.
Zatímco Jana se snažila vzpamatovat, Jakub zmizel i s jejich úsporami. Byt patřil jejím rodičům, takže na něj nárok neměl. Peníze ale považoval za „spravedlivou náhradu“ za prožité roky. V těch temných dnech byla Olga jediná, kdo Janu podporoval, držel ji nad vodou.
„Mami, vždyť jsi nám sama říkala ty babiččiny řeči o tom, že svobodné kamarádky nemají co dělat v domě vdané ženy,“ připomínala Olze starší dcera Petra.
„Nevymýšlej si,“ mávla rukou Olga. „S Janou jsme jako sestry, nemůžu ti ji nechat ve štychu.“
„No tak, mami, vždyť žertujeme,“ přidal se mladší syn Honza. „Ale ty nás těmi babiččinými moudry už týráš léta, a přitom Janu k nám taháš skoro každý den.“
„Co je to za nesmysl?“ rozhořčila se Olga. „To si myslíte, že by Jana chtěla ukrást vašeho otce nebo rozbít naši rodinu? Jsme s ní a s Terezou jako jedna rodina, nepleťte mi do hlavy hlouposti!“
„No tak, vždyť žertujeme,“ zasmála se Petra. „Jana je pro nás jako teta, copak v tomhle věku ještě někdo řeší milostné intriky?“
Olga nedbala na děti a jejich vtípky. V mládí sice babiččiny rady dodržovala, ale Martin jí nikdy nedal důvod k žárlivosti. Klidný, spolehlivý, celý život pracoval pro rodinu a víkendy trávil doma, s novinami nebo opravami kolem domu. Kdysi se přátelil s Jakubem, ale po Janině rozvodu se jejich cesty rozešly. Olga a Martin zůstali na straně přítelkyně, zatímco Jakub všechny kontakty přerušil a začal nový život.
„Janě je těžko sama, musíme ji zvát na svátky,“ říkala často Olga a Martin jen přikývl.
„Jance teče kohoutek, podívej se na to,“ prosila manžela a on bez odmlouvání šel opravit.
„V sobotu Jana potřebuje pomoct s autem,“ pokračovala Olga. „Musí převézt nábytek z chaty a nechce si najímat cizího řidiče.“
Martin mlčky vyhověl všem prosbám: opravoval, vozil, pomáhal. Jana mu vděčně posílala zeleninu ze zahrádky, pekla buchty a všechno vypadalo tak přirozeně.
„Ty jsi ale riskantka,“ kroutila hlavou kolegyně Hana, když se dozvěděla o jejich přátelství. „To vážně slepě věříš jak Janě, tak manželovi, že je necháváš o samotě?“
„Nekecej blbosti,“ zasmála se Olga. „S Janou jsme jako sestry, byla svědkem na naší svatbě. S Martinem je to skoro třicet let a nikdy nebyl důvod k podezření. V mládí jsou sice vášně, ale v našem věku už na romance není čas.“
„No, koukni, život je nepředvídatelná věc,“ pochybovala Hana.
Olga se opravdu neobávala o své nejbližší. Myšlenka, že by mezi nimi něco mohlo být, jí připadala šílená. Ale ten den, kdy bez ohlášení zašla za Janou, se její svět zhroutil. V kuchyni, v pohodlném županu, nad talířem svíčkové seděl Martin.
„Co to je?“ hlas se jí zachvěl. „Vždyť máš být na rybách! Janě zase něco nefunguje?“
Jana postoupila vpřed, v očích rozhodnutí.
„Poslyš, Olgo, pojďme si promluvit na rovinu. Možná je dobře, že jsi to viděla. Už jsme unavení z toho schovávání, ale přiznat se nám chyběla„Martina už neznám a tebe, Jano, jsem nikdy neznala,” řekla Olga a pomalu vyšla ze dveří s prázdným šálkem čaje v ruce.