Zlom za šálkem čaje: Příběh Aleny
Alena kráčela domů z práce, v duši jí vládla lehkost – dnes je pustili dřív. Ulice středočeského Mělníka dýchaly jarním teplem a ona přemýšlela, jak strávit nečekaně volný večer.
„Možná k Jitce?“ problesklo jí hlavou. „Dávno jsme se neviděly.“
Rozhodnutí přišlo okamžitě. Alena nakoukla do cukrárny pro třešňový koláč a za půl hodiny už zvonila u dveří kamarádky.
„Ahoj!“ Jitka otevřela dveře a v jejích očích se mihl chytrý lesk.
„Přišla jsem na návštěvu!“ usmála se Alena a podala jí krabici s koláčem.
„Pojď dál, mám pro tebe překvapení,“ náhle řekla Jitka a v jejím hlase zazněl podivný tón.
„Jaké překvapení?“ Alena se zarazila, ale bez čekání na odpověď vešla do kuchyně. A tam ztuhla jako zasažená bleskem, když spatřila to, co Jitka nazvala „překvapením“.
„Svobodné kamarádky nemají v domě vdané ženy co dělat,“ ráda opakovala Aleně její babička. „Drž je od sebe, nesvěřuj se, nebo budeš plakat hořké slzy.“
Alena babiččině moudrosti naslouchala, a tak blízkých přítelkyň měla málo. Některé zmizely v běhu času, jiné se vzdálily po hádkách, jen Jitka zůstala věrnou družkou. Jejich přátelství, započaté už v první třídě, trvalo skoro čtyřicet let. Společně sdílely radosti i starosti: Alena s manželem Milanem vychovali dva syny, které poslali studovat do Prahy, zatímco Jitka se těšila z úspěchů dcery Terezy a snila o jejím šťastném budoucnu.
„Mé vlastní štěstí nevydrželo, ale Tereze ať se vede,“ povzdechla si jednou Jitka.
„Nevymýšlej si,“ utěšovala ji Alena. „Tereza je chytrá holka, všechno bude dobré. Ani ty na sebe nemáš právo naříkat: dcera skvělá, byt útulný. No, s manželem to nevyšlo – to je těžké.“
„Těžké je, že jsem jeho výstřelky snášela léta, všechno mu odpustila,“ hořce odpověděla Jitka. „Myslela jsem, že se uklidní, ale on se jen zhoršoval.“
Alena znala Jitčin příběh jako svůj vlastní. Její muž, Roman, celý život chodil za jinými ženami. Zatímco ona sama táhla dceru, pomáhala rodičům a dřela ve dvou zaměstnáních, on si užíval pozornosti jiných. Někdy vztahy utajil, ale častěji končily hádkami. Roman přísahal, že se kvůli rodině změní, a Jitka mu znovu věřila. Tak to šlo dvacet let, než před třemi lety odešel k mladé milence.
„Tereza je dospělá, pochopí, a my spolu už cizí lidé, tak proč to protahovat?“ odsekl tehdy.
Zatímco se Jitka snažila vzpamatovat, Roman odešel a vzal všechny jejich úspory. Byt patřil jejím rodičům, takže na něj neměl nárok. Peníze ale označil za „spravedlivou náhradu“ za prožité roky. V těch temných dnech byla Alena jediná, kdo Jitku podporoval, pomáhal jí držet se nad vodou.
„Mami, vždyť jsi nám samá říkala, co babička radila o svobodných kamarádkách,“ připomínala Aleně starší dcera Hana.
„Nevymýšlej,“ mávla nad tím Alena rukou. „My jsme s Jitkou jako sestry, nemůžu jí nechat ve štychu.“
„Ale no tak, mami, jen žertujeme,“ přidal se mladší syn Jakub. „Jenže ty nás těmi babiččinými průpovídkami mučíš, a přitom k nám Jitku taháš skoro každý den.“
„Co je to za nesmysl?“ rozhořčila se Alena. „Vážně si myslíte, že by Jitka odlákala vašeho otce nebo rozbila naši rodinu? My s ní a s Terezou jsme jako jedna rodina, přestaňte s těmi pitomostmi!“
„Ale my jen žertujeme,“ smála se Hana. „Teta Jitka je jako rodina, copak by vás věku mohly napadnout nějaké intriky?“
Alena nedbala na dceřiny a synovy narážky. V mládí skutečně babiččiny rady dodržovala, ale Milan jí nikdy nedal důvod k žárlivosti. Klidný, spolehlivý, celý život pracoval pro rodinu a víkendy trávil doma s novinami nebo opravami kolem domu. Kdysi se přátelil s Romanem, ale po jejich rozvodu se stýkat přestali. Alena a Milan zůstali na Jitčině straně, zatímco Roman všechny vazby přerušil a začal nový život.
„Jitce je těžko sama, musíme ji zvát na svátky,“ často říkala Alena a Milan jen přikývl.
„Jitce teče kohoutek, podívej se na to,“ žádala manžela a on bez odmlouvání šel opravit.
„V sobotu potřebuje Jitka pomoct s autem,“ pokračovala Alena. „Potřebuje převézt nábytek z chaty, ale nechce najmout cizího řidiče.“
Milan mlčky všechny její prosby plnil: opravoval, vozil, pomáhal. Jitka mu za to nosila zeleninu ze zahrádky, pekla koláče a všechno připadalo tak přirozené.
„Ty jsi odvážná,“ kroutila hlavou kolegyně Lenka, když se o jejich přátelství dozvěděla. „Vážně máš tak slepou důvěru v Jitku i v manžela, že je necháváš o samotě?“
„Nekecej,“ zasmála se Alena. „My jsme s Jitkou jako sestry, ona byla na naší svatbě. S Milanem jsme spolu skoro třicet let a nikdy nebyl důvod k podezření. To je v mládí, že se člověk zblázní, ale v našem věku už na románky není čas.“
„No, jen opatrně, život je nevyzpytatelný,“ pochybovala Lenka.
Alena opravdu nepochybovala o těch nejbližších. Myšlenka, že by mezi nimi mohlo něco být, jí připadala absurdní. Ale ten den, kdy neohlášeně přišla za Jitkou, se její svět zhroutil. V kuchyni, v pohodlném županu, nad talířem svíčkové seděl Milan.
„Co to je?“ Alenin hlas se třásl. „Vždyť máš být na výletě! Jitce zase něco nefunguje?“
Jitka postoupila dopředu, její tvář byla rozhodná.
„Poslyš, Aleno, pojďme si to vyříkat narovinu. Možná je dobře, žeMožná je dobře, že jsi to viděla, protože už jsme se nechtěli dál schovávat.