Drahý deníčku,
dnes jsem připravovala večeři, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Jste Natálka? zeptala se žena, kterou jsem neznala.
Ano, a vy jste? odpověděla jsem, snažila se zachytit její výraz.
Jsem milenka vašeho manžela, prohlásila hned, aniž jsem stačila zareagovat.
Oldřicha? zopakovala jsem nejistě.
Oldřik, opravil ji host, a pak pokračovala: A vy se s ním milujete navzájem? Já vám stojím v cestě ke štěstí? řekla s posměškem.
Počala jsem se ptát: Co vám pověděl? Že děti jsou malé a nemůže je opustit?
Ne řekl mi, že musíme počkat, až až váš otec zemře, vydechla neznámá.
Srdce mi zamrzlo jak mohl mluvit o mém otci, když on ještě žije?
Zůstala jsem stát v prázdnotě, zatímco se kolem rozléhaly šepoty.
Zvykl jsem si, že ho lidé oslovují takhle láskyplně, pomyslela jsem si, a přesto mi připadalo, že tohle už není nic neobvyklého.
Jmenuji se Gábina, představila se žena nakonec, a já cítila, jak se mi v hlavě točí otázky.
Nejste první, kdo mi takové hlášky řekne, odpověděla jsem, ale přesto jsem věděla, že na tom není nic pravdivého. Mohu ho dneska vzít domů, pokud chcete.
Co vám řekl? Že děti jsou už dospělé, studenti? zeptala se natolik, že jsem i já začala pochybovat.
Ano, jenť, začala, ale přerušila se.
A co když když váš otec zemře? znovu se ozval ten podivný výrok.
Můj otec, Anatolij Fedorovič, má ještě téměř sedmdesát let, je zdráv a rozhodně neplánuje odjet do neznáma.
To si pletete, protestovala jsem.
Oldřich řekl, že až tatínek odejde k těm, kdo jsou už před námi, tak on odejde i od vás, přikývl neznámý.
Snažila jsem se zachovat klid, i když se mi v hlavě točila myšlenka, že se stará o mě jako o vlastní dceru.
Mohu vám věřit? Vezmete Oldřicha k sobě? zeptala se Gábina.
Vezmu ho jenom, když mi dovolíte odejít, odpověděla jsem tiše.
Rozumím, řekla, a přikývla. Zítra podám návrh na rozvod a majetek rozdělím spravedlivě, jak soud určí. Byt vám však nevrátím patřil mi po babičce a opravy zaplatili rodiče.
Když mě Gábina odešla, zůstala jsem sbírat jeho věci. Nechtěla jsem se s ním hádat, jen jsem chtěla, aby sám odešel.
Musím mu dát najevo, že už mu toto místo nepatří, mrkla jsem na prázdný pokoj.
Oldřich přišel z práce, nepoznal žádný neobvyklý projev mého chování, jen mi řekl, že jde na večerní procházku.
Díky za večeři, miláčku, půjdu na procházku, řekl a odešel.
Stála jsem u dveří a pozorovala, jak mizí do temnoty.
Jdi, jdi! pomyslela jsem si, zatímco jsem se snažila neplakat.
Když se vrátil, začal se hádat: Máš už padesát, už nejsi mladá!
Já jsem ještě mladá, protestoval.
Vidíš, jak se starám o naše děti, jak mi místo v autobuse dáváš? odpověděl s úsměvem.
Zavřel jsem dveře a odešel, a já jsem zůstala stát s prázdným pohledem na stůl.
Možná tenhle rozvod bude pro mě novým začátkem, uslyšela jsem v sobě tiše šeptat.
Zítra jsem podala žádost o rozvod; soud mi přiznal auto, garáž a chalupu, zatímco Oldřich si ponechal byt.
Prodala jsem chalupu, vzala jsem otce na výlet do Prahy, pak jsme se vydali do Brna, dál do Plzně a nakonec do Olomouce.
Anatolij Fedorovič se stále cítí dobře a neplánuje odjet do neznáma.
O půl roku Gábina zjistila, že Oldřich často chodí odpoledními procházkami, a rozhodla se ho sledovat. Přinesla mu jen jeho věci k dveřím a odešla.
Oldřich se vrátil, ale místo Gábiny našel prázdnou chatu. Pak zamířil k mému domu, kde už jsem nebyla.
Sousedky mi řekly, že jsem se s otcem podívala pryč a že už jsem pryč. Oldřich přemýšlel, kam má jít do garáže? Do sklepa? Všude bylo stále jaro a léto teprve před námi.
A tak se všechno rozplynulo jako dým nad Vltavou.
S pozdravem,
Natálka.