Zrada pod rouškou přátelství
Zima v Praze letos rozprostřela své bílé království s nebývalou velkolepostí. Sněhu napadlo tolik, že dvorky na Malé Straně i široké bulváry u Václavského náměstí připomínaly pohádkové scenérie z Ladových ilustrací. Bílá nadělení se sypalo bez ustání, pokrývalo střechy historických domů, staré chodníky i dlažbu náměstí. Čerstvý mráz ostřil vzduch tak, že každý nádech byl jako doušek ledové vody čistý, průzračný, opíjející klidem.
V bytě Elišky a Radka vládla jiná, hřejivá nálada. Za velkým oknem vrhla se zima v plné síle, ale mezi čtyřmi stěnami, pod klasickou lampou s textilním stínidlem a zpod huňatých dek voněl horký čaj a domov. Světlo lampičky vytvářelo útulný ostrov, kam venkovní chlad neměl přístup.
Radek a Eliška seděli na starožitné pohovce, zachumlaní do deky, jakou kdysi háčkovala babička. Na televizi běžela další nová česká pohádka radostná a bez přílišných hlubokých myšlenek. Smáli se lehce a nenuceně, Eliška tu a tam klopila oči, ponořená do svého světa, Radek jakoby jedním okem sledoval film, druhým pohyb sněhových vloček za oknem tiché tance sněhu byly pro něj jako malý zázrak.
Ten poklid narušilo až známé melodické zacinkání Radkův mobil. Nehnul se hned, chvíli váhal, ale druhé zazvonění jej už přimělo sáhnout do kapsy a zvednout displej, z nějž se na něj dívalo jméno jeho dávného kamaráda:
Zase Michal, povzdechl a otočil se k Elišce. Dnes už potřetí.
Eliška dál sledovala obrazovku, jen lhostejně mrkla.
Zas tě zve na jeho nový domek na Berounce, viď? Kupoval ho nedávno, pořád se chce chlubit Ten tvůj kamarád nikdy neslyší ne.
Radek přijal hovor a zkusil působit vesele:
Ahoj, Míšo, no co se děje?
Ty, Radku! Kdy už dorazíš? Říkal jsem slavíme chalupu! Všechno připravený, sauna hřeje, stůl plný jídla, parta se těší! Vem Elišku, nebuď suchar. Přijeďte, bude sranda!
Radek chvíli mlčel a mrkl na Elišku, která jen nepatrně zavrtěla hlavou. Nepotřebovala nic říkat, úplně přesně věděl, co znamená ten pohyb: další večer s partou, hlasitá muzika, tučná zábava to vše jim teď bylo cizí. Chtěli si užít vlastní klid, neřešit čas a nehrát společenské role.
Rozhodl se pohotově zalhat:
Hele, Míšo, Eliška je teď u mamky v Brně a já sám přijet nechci. Fakt víš, jak to je, ani by mě nebavilo tam bez ní. Tak snad příště, domluvíme se.
Chvilka mlčení. Potom lehce podezíravý tón:
Jak u mamky? Kdy se vrací?
Zítra večer, povzdechl unaveným hlasem Radek. Padlo to na poslední chvíli měli jsme v plánu do kina, na brusle na Letnou, prostě spolu žít. Ale nevyšlo. Tak příští týden, jo?
Tak dobře, ale dej hned vědět, až bude doma! naléhal Michal, v jeho hlase byla neodbytná radost.
Jasně, hned jak bude šance zavěsel Radek s úsměvem a položil mobil. S úlevou zavrněl.
No, stěží jsem se vykroutil Proč on pořád musí tlačit? Jasně jsem řekl, že o opilecké veselení nemám zájem! S tebou je mi nejlíp.
Objal Elišku a cpal se víc do rohu sedačky. Ticho, teplo, tanec sněhu za oknem a veselí na obrazovce, klid v duši protékající jejich domácností to Radek cenil mnohem víc, než všechny večírky.
Eliška se k němu přitulila, naslouchala jeho klidnému dechu a vybavila si, proč je s Radkem ráda právě v těchto prostých chvílích. Kolem nich vládl příjemný pološerý pokoj zalitý slabou září lampy. Hodiny v obýváku ťukaly pravidelně jako spokojené srdce.
I já to tak chci, zašeptala a zvedla k Radkovi zrak, v očích jí tanul stín spokojeného úsměvu. Dneska prostě kino a postel, co říkáš?
Radek se ušklíbl a přitáhl ji blíž. Zhluboka se nadechl, už v duchu si představoval, jak za chvíli zhasnou, zalezou pod peřinu a nechají se kolébat šuměním sněhu. Ale vtom se znovu ozval telefon. A zase Michal.
Neochotně zvedl sluchátko s očima v sloup:
Míšo, vždyť jsem říkal v hlase šlo slyšet napětí.
Radku, počkej, teď je to vážný. Sedím teď v klubu Krystal, byli jsme se pár lidmi před saunou rozveselit, a hádej, kdo tu je? Eliška! S nějakým chlapem, objímá se s ním, popíjí Nechtěl jsem se míchat, ale musíš to vědět. Mně jsi tvrdil, že je v Brně! Takže ti lhala
Radek zůstal oněmělý. Úkosem pohlédl na Elišku vedle sebe a tvář mu ztuhla, v hlavě vířily otázky.
Cože? Opravdu si myslíš, že je to ona? To se ti muselo splést, Michale! Já přece sedím vedle Elišky!
Stoprocentně, nedal se vyvést Michal. Je opilá, směje se, vypadá nevhodně. Ještě mě odbyla! Chceš s ní mluvit?
Radek na vteřinu zavřel oči, rozechvěný zvědavostí i nedůvěrou.
Přepoj mi ji, zasykl a přepnul hovor na hlasitý odposlech.
V telefonu hučela klubová hudba, hromadný smích i hlasy. Pak ženský hlas neuvěřitelně podobný Eliščinu, až Radkovi naskočila husí kůže:
Halo? Kdo volá? zakoktal hlas, jasně podroušený.
Radek upřeně zíral na Elišku, jež ztuhla vedle něj s očima dokořán.
Eliško? vydechl chraplavě. To jsem já. Co to má znamenat?
V odpovědi zazněl krátký smích, pak hlas žoviálně povídá:
Ale Radku, s tebou je nuda! Chci se bavit, užívat života, rozumíš? Už mě nebaví ta tvoje šeď. Jdu za tím, co mě dovede rozparádit!
Eliška vyskočila, celá pobledlá. Sevřela si dlaň na hrudi, srdce jí bušilo jako splašené. Zašeptala zoufale:
To je nesmysl! Jak mě mohl někdo zaměnit? A odkud ta cizí žena ví moje jméno a tvé také? Co se to děje?
Hlas z telefonu byl drzý:
Kde jsem? Proč bych se ti zodpovídala? Nejsem tvoje dítě, dělám si, co chci!
Vykřikl smích, cinkot sklenic a Michal znovu:
Teď už věříš?
V Radkovi to vřelo, zlost a zmatení se mísily v těžkotonážní tíhu.
To stačí, řekl pevně a rukou zavěsil. Hodil mobil na kraj gauče a upřel pohled do stropu; kdyby Eliška neseděla přímo vedle něj, možná by se nechal oblbnout
Eliška spadla zpět na pohovku, v očích šok a nevěřícnost.
Ten hlas byl fakt jako můj! Ale někdo to musel nacvičit dopředu Kdo je za tím?
Radek vrtěl hlavou, rukou si pročísil už tak rozcuchané vlasy.
Nemám tušení, ale je to moc přesné na náhodu. To nebyla chyba, někdo to pečlivě vymyslel.
A Michal si byl tak jistý, že jsem to já, třásl se jí hlas. Kdybych opravdu nebyla doma, už si myslíš, že mám někoho jiného.
Radek se otočil k Elišce, oči mu zjihly. Opatrně ji objal kolem ramen a přitiskl k sobě.
Věřil bych ti, ujistil ji tiše. Znám tě, vím, jak myslíš, tohle bys mi neudělala. Zjistím, kdo v tom klubu byl, i kdyby to mělo stát deset tisíc korun. Pokud bude třeba, zjistím si záznamy z kamer.
Eliška se konečně uvolnila, opřela si čelo o jeho rameno.
To jsem nebyla já, souhlasila slabě, ale proč by někdo něco takového dělal?
Radek pokrčil rameny, teď už v očích rozhodnutí a hněv někdo jim chtěl ublížit a on to nenechá být.
***
Druhý den dopoledne seděla Eliška v kuchyni, pila zelený čaj z hrnečku s modrými puntíky a pročítala pracovní e-maily. Mobil se rozezvonil se jménem Michal Novotný. Lákalo ji to nebrat, ale zvědavost zvítězila.
Ahoj, ozval se Michal tichým, opatrným hlasem. Mluvila jsi s Radkem po včerejšku?
Eliška sevřela mobil v ruce.
Rozhodla se předstírat zmatení a vyptat se, co skutečně viděl a proč tak sebejistě tvrdil, že včera byla v klubu. Pomalu, jako by hledala slova, řekla:
Ano. Pohádali jsme se. Říkal, že mu lžu, nechtěl nic slyšet. Už nevěřím, že náš vztah má cenu.
Michal se zhluboka nadechl a v jeho hlase se mihl záblesk zadostiučinění.
Vidíš to Já ti říkal, že Radek tě neumí ocenit. Nikdy tě nechápal.
Eliška zachovala ledový klid, bylo jí jasné, kam tím Michal míří.
Co tím myslíš? vydechla klidně.
Michal ztlumil hlas skoro do šeptání a jeho tón byl až příliš důvěrný:
Že by sis zasloužila víc Eliško, už dlouho ti chci říct miluju tě! Udělám pro tebe první poslední. Pokud se rozhodneš Radka opustit budu tu pro tebe. Navždy.
Elišku zachvátila horkost, ale udržovala se na uzdě. To, co tušila, bylo čím dál jasnější byla obětí podrazu.
To je dost odvážné, Michale. Miluju Radka a tu záhadu s klubem společně vyřešíme. Nemusíš nám do toho zasahovat.
Promiň, jestli jsem tě zaskočil, polevil Michal, v hlase už chyběla dřívější sebedůvěra. Ale Radek tě podrazil, měl jsem dojem, že ti chce ublížit, nebo tě opustit Jen jsem chtěl, abys byla v bezpečí.
Eliška sevřela telefon tak silně, až jí klouby zbělely. Nakonec ledovým, klidným hlasem pronesla:
Víš, Michale, za prvé: včera večer jsem byla doma. Za druhé: s Radkem jsme se vůbec nepohádali a za třetí: vím, že jsi to všechno zosnoval ty. Dosadil jsi někoho s mým hlasem a proč? Teď už je mi to jasné.
Na druhém konci bylo ticho. Cítila, jak Michal horečně hledá slova.
Cože? zkusil. Ale ona pokračovala bez zaváhání:
Najal jsi holku podobného hlasu, instruoval ji, jak mi má být nevěrná. Chtěl jsi nás rozeštvat. Přiznej to!
Zase chvíle ticha, pak Michal ztrácí sebekontrolu:
Ano, udělal jsem to! Protože tě miluju, Eliško! Protože vím, že Radek pro tebe není jako já. Chtěl jsem, abys to poznala!
Elišku zaplavil studený, neochvějný hněv. Mluvila chladně, s každým slovem jako s úderem:
Myslíš, že mě tím získáš? Nechci tě. Kamarádství je fuč. Už mi nikdy nevolej a zapomeň i Radkovo číslo. Tenhle rozhovor si Radek poslechne!
Stiskla tlačítko “konec” a mobil odložila. Chvíli se jí ještě třásly prsty, ale zhluboka se nadechla a pohleděla ven do sněhu tiše klesal, jako kdyby svět spánek neztratil.
O chvíli později vešel Radek. Na první pohled poznal, že se odehrálo něco důležitého.
Tak co? optal se vážně.
Všechno je jasné, odvětila Eliška s hořkým úsměvem. Přiznal, že to celé zosnoval. Prý mě miluje, sliboval hory doly. Je to podrazák.
Radek si sedl vedle ní, pevně sevřel její ruku.
Takže nikdy nebyl opravdový přítel, řekl tiše. Aspoň se s ním nemusíme dál stýkat. Mně byl podezřelý už dlouho, jen jsem tomu nechtěl věřit.
Eliška se opřela o jeho rameno.
Teď máme jasno, komu můžeme věřit.
A opravdu po těch slovech se oběma ulevilo. Zavřela oči a zhluboka dýchala vůni horkého čaje, dřeva a domova.
No, alespoň máme důvod nejít na ty jeho večírky. A když nás někdo pozve, můžu říct, že se tam necítím kvůli jednomu člověku. Viď?
Řekla to polovážně, polovyčítavě, a Radek se s ní smál poprvé od začátku celé té záhady opravdu od srdce.
Přesně tak. Budeme koukat na pohádky tady a vařit čaj, zažertoval a ona ještě víc přitáhla deku kolem sebe.
A mezitímco za oknem tiše padal sníh a domem se šířilo teplo, jejich malý svět byl zase celý, bezpečný a klidný. V tomhle prostoru nebylo místo pro lež nebo zradu. Byli tu jen oni a to nejdůležitější důvěra a vzájemné teplo.
***
Michal seděl sám nad hrnkem dávno vychladlého čaje v kuchyni panelákového bytu v Hostivaři. Slova Už nikdy mi nevolej mu zněla v hlavě pořád dokola.
Namísto lítosti cítil tupý, dusivý hněv. Zaťaté pěsti, zadržený dech.
Proč to nevyšlo? vykřikl, rozmetaje drobky po stole.
Před očima se mu znovu vybavoval plán jak oslovil Marcelu, dívku z kavárny, jejíž hlas i rysy byly Elišce podobné. Když ji poprosil o malou roli, smála se a řekla: To bude hračka, miluju vtípky!
Viděl ji, jak v klubu navečer předstírá, že je Eliška: popíjí, vesele se směje, opakuje hlášky, které jí Michal vsugeroval. Cítil tehdy vítězný adrenalin: Eliška konečně prohlédne! Pozná, že s Radkem má jen stereotyp a že já pro ni cítím víc!
Ale místo triumfu chutnal už jen pád. Ztratil všechno Elišku i nejlepšího přítele.
To není moje vina, zlobil se v duchu, oni nejsou schopní pochopit, co bych jí mohl nabídnout!
Zíral z okna na tichý pražský večer, na sníh, jenž pokrýval střechy i větve stromů v zeleni mezi paneláky.
Proč má všechno Radek a já nic? Proč získal Elišku právě on?
Věděl, že už nikdy nepošle ani SMS. Neponíží se, neproběhne promiň. Ale hořký pocit v duši mu šeptal, že jednou Eliška pozná, co Radek nedokáže ocenit a pak už bude pozdě.
Otočil se do místnosti, kde v koši ležel roztrhaný papír s instrukcemi pro Marcelu. Zlostně ho rozcupoval na ještě menší kousky.
Za oknem tiše padal sníh, bílý a studený. Michal si představil Elišku doma v teple, s Radkem, v bezpečí. Nenávist, nepochopení, žal to všechno v sobě dusil, místo aby jim přál štěstí.
Ve tmě si odpověděl sám pro sebe: “Tohle mělo být moje. To všechno mělo patřit mně.”
