Zrada pod maskou přátelství
Letos si zima dala skutečně záležet sněhu napadlo tolik, že pražské ulice vypadaly jako z obrázkové knížky. Vzduchem se líně vznášely bílé vločky a usedaly na střechy starých činžáků, zaplňovaly dvorky a měnily město v jednu tichou pohádku. Mráz štípal do tváře, ale vzduch byl svěží a průzračný.
V bytě Lucie a Viléma však panovala zcela jiná atmosféra teplo, pohoda, domácí klid. Za okny tančila zimní pohádka, ale uvnitř, za silnými skly, vládnul útulný pokoj s měkkým světlem lampy, jehož žlutavý kužel vyháněl chlad za dveře.
Manželé seděli na gauči, zachumlaní do huňaté deky. V televizi běžela další oddechová česká komedie, taková, u které člověk nemusí přemýšlet a může se jen bavit. Lucie sledovala obrazovku se zamyšleným úsměvem, čas od času sklouzla pohledem k Vilémovi. Ten byl opřený, s nohama nataženýma, a přesunoval pozornost mezi filmem a pohledem na padající sníh za oknem. Byl v tom zvláštní klid.
Příjemnou tichou atmosféru narušil až melodický zvuk Vilémovi zvonil telefon. Zhluboka si povzdechl, očividně se mu nechtělo přerušovat domácí pohodu, ale volání se opakovalo. Vytáhl mobil z kapsy, podíval se na displej a znovu si povzdychl:
Zase volá David, řekl směrem k Lucii. Třetí hovor dneska.
Lucie na něj krátce pohlédla, ale dál se dívala na obrazovku.
Zase nás zve na chalupu? řekla klidně. Koupil ji nedávno a potřebuje to pořádně oslavit. Ten člověk prostě neumí slyšet slovo ne.
Vilém přijal hovor a zkusil nasadit veselejší tón.
Davide, čau, řekl, snažil se znít upřímně.
Viléme! Kdy už přijedete? Koupili jsme tu chalupu, všechno je přichystáno! Sauna běží, stůl nachystaný, lidi se schází. Nezůstávej doma, vezmi Lucii, bude sranda!
Vilém na chvíli zmlkl, pokradmu mrkl na Lucii. Ta jen nepatrně zavrtěla hlavou. Nepotřebovala nic říct bylo jasné, že o hlučné mejdany v přetopené chalupě, s přehršlí smíchu a běžícími rozhovory, nestojí. Oba cítili, že potřebují víkend jen sami pro sebe, bez jakéhokoliv stresu či zbytečných slov.
Vilém chvíli mlčel, než přišla spásná myšlenka.
Hele, začal tiše, Lucie odjela za mámou na pár dní. Nechce se mi tam bez ní, víš jak. Je lepší to posunout. Ještě by někdo něco řekl, a měl bych doma dusno. Určitě si to zopakujeme, ale někdy jindy.
Na druhém konci zaznělo překvapené ticho, než se David ozval:
Odjela? A kdy přijede?
Zítra večer, Vilém přehrával lehké zklamání. Rozhodla se narychlo. A přitom jsme toho tolik plánovali! Kino, procházka ve Stromovce, možná i bruslení na Letné… Ale nevyšlo to. Tak příště, viď.
David chvíli otálel, pak jeho hlas zvláštně změkl:
Tak dej pak hned vědět. Fakt se na vás těším!
Jasně, ozvu se. I když, kdoví třeba příští víkend? Uvidíme.
Vilém ukončil hovor a s úlevou se opřel zpět do gauče. Úsměv mu samovolně vystoupil na tváři.
No, to byl těžký zápas, zamumlal směrem k Lucii. On prostě neumí pochopit, že nemám zájem! Copak se chci dívat na jejich opilecké výlevy? On jinak slavit ani neumí! Nechme to plavat. Mně je s tebou stejně nejlíp.
Objal Lucii a cítil, jak napětí pomalu mizí a do pokoje se vrací klid. Venku dál poletovaly vločky, film běžel, a jejich útulný svět byl tak příjemně vzdálený hluku a shonu, kterému se Vilém chtěl vyhnout.
Lucie se k němu přitulila, nasávala teplo jeho těla i uklidňující rytmus jeho dechu. Měkké světlo lampy, černobílé stíny starého filmu na obrazovce, tiché tikání hodin na stěně vše do sebe zapadalo, tvořilo ochranný kokon, jaký v běžném chaosu života tolik chybí.
Já to mám stejně, zašeptala, pohlédla mu do očí. Pojďme prostě dokoukat film a jít spát. To je všechno, co potřebuju.
Vilém se usmál, přitáhl ji pevněji k sobě a v duchu si maloval, jak spolu za pár hodin zhasnou světla a usnou pod teplou peřinou za zvuku zimní vánice venku Jenže jejich klidnarušil další zvonek. Tentokrát zase David.
Vilém se zamračil, s nelibostí sáhl pro mobil.
Davide, vždyť jsem ti už říkal snažil se znít klidně, ale hlas mu znatelně ztvrdnul.
Viléme, David mluvil nezvykle vážně, tón byl přísný. Jsem teď v klubu Radost FX. Zašli jsme sem s klukama před tou chalupou, rozumíš. Jenže tady je Lucie. S nějakým chlapem. Popíjejí a drží se kolem ramen. Fakt, nechtěl jsem se do toho motat, ale musíš to vědět! Tys mi přitom tvrdil, že je u mámy Takže ti lhala!
Vilém ztuhl. Nejistě pohlédl na Lucii, pak zpátky na displej, jestli si z něj náhodou David nestřílí.
To snad není možné, ohradil se Vilém, hlas měl nervózní. Jseš si jistý? Může ses splést, já přesně vím, kde je moje žena!
Jsem si jistý! Je už opilá, hlučně se směje Nepůsobí to moc dobře, upřímně. Je jí jedno, že jsem ji viděl! Chceš, ať ti ji dám k telefonu?
Vilém na chvilku zavřel oči a v hlavě mu kolovalo tisíc otázek. David sice vypadal upřímně, ale je to možné?
Dej ji tam, řekl nakonec a zapnul hlasitý odposlech.
Z reproduktoru se ozvaly dunivé tóny klubové hudby, smích, cinkání skleniček. Mezi tím vším se ozval hlas až podezřele podobný Luciině. Vilémovi sevřelo srdce.
Haló? Kdo je tam? v telefonu to zaznělo zpomaleně, jako by dotyčná jen matně tušila, s kým mluví.
Vilém s námahou polkl, Lucie seděla vedle něj a s šokovaným výrazem tápala, co se to děje.
Lucie? zeptal se s vypětím klidu. Tady Vilém. Co se děje?
V odpovědi se ozval smích, ženský hlas pak vypravil:
Ale prosimtě, Viléme! Dej mi pokoj, chci se bavit! Už mě nudíš s tou svojí šedivou domácností. Budu si užívat, dokud mě to baví, to nechápeš?
Lucie vyskočila na nohy, úplně zbledla. Ruku si přitiskla na hruď, dýchala rychleji a špitla:
Co to je za blbost?! Kdo se za mě vydává? A jak zná moje jméno, tvoje číslo Co to má znamenat?!
Kde jsi?
Tobě do toho nic není, odsekla dotyčná. Jsem tvoje žena, ale nemusím tě informovat. Můžu si dělat, co chci!
V dálce byl opět slyšet dusot hudby a cinkot sklenek, pak se do rozhovoru připletl David:
Slyšel jsi to? Říkal jsem ti to
Vilém ho rázně přerušil, v hrudi měl bouři zlosti, vzdoru, v očích náznak zoufalství.
Dosta! hlas se mu zachvěl. To si vyřídím zítra. Už mi nevolej.
Rázem típl hovor a odhodil telefon na gauč. Zíral na strop, úplně ohromený. Kdyby tady Lucie teď neseděla Opravdu by tomu uvěřil.
Lucie s těžkým pohledem spadla zpátky na gauč.
Ten hlas byl vážně skoro jako můj Ale nejhorší je, že věděla, jak to podat. Musela to mít připravené.
Netuším, kdo to mohl být, poznamenal Vilém, zírající do prázdna. Ale napodobenina to byla dokonalá. Intonace, smích Skoro dokonalá kopie.
A David tvrdil, že mě tam fakt viděl! Luciin hlas se zachvěl. Představ si, kdybych tam doopravdy nebyla Ty bys tomu věřil.
Vilém se k ní otočil, konejšivě ji objal. Po těle jí běžel jemný třes.
Něco bych stejně vycítil, ujistil ji tiše. Znám tě. Nikdy bys tohle neudělala. Musel v tom být záměr, buď žert, nebo něco podlého. Když bude třeba, poprosím klub o záběry z kamer. Zjistíme, kdo tam ve skutečnosti byl.
Lucie se v jeho objetí uklidnila, cítila hřejivou sílu jeho přítomnosti.
To nebyla já, přikývla. Ale kdo by to dělal? Proč?
Vilém pokrčil rameny, jenže v očích už neměl zmatenost teď byl rozhodnutý přijít věci na kloub. Jejich ruce se propletly nebyli na to sami.
************************
Další den, skoro v poledne, seděla Lucie v kuchyni u čaje a pročítala e-maily. Přerušil ji telefon David. Chvíli váhala, než přijala hovor. Zvědavost zvítězila nad nepříjemným pocitem.
Ahoj, ozval se David opatrně. Bavila ses s Vilémem o včerejšku?
Lucie sevřela mobil v ruce, rozhodla se konečně zjistit pravdu.
Ano. Pohádali jsme se. Obvinil mě, že jsem mu lhala prý už mi nevěří.
Na druhém konci chvíli ticho, pak z Davidova hlasu zazněla zvláštní, spokojená nota.
To mě mrzí Víš, stejně si myslím, že Vilém tě nikdy neocenil tak, jak si zasloužíš.
Zatla Lucie zlost, chtěla slyšet pokračování.
Jak to myslíš?
David najednou ztišil hlas téměř do šepotu:
Lucie, já tě miluju. Dlouho jsem ti to chtěl říct. Chci tě chránit, rozmazlovat Pokud se rozhodneš odejít od Viléma, budu tady kdykoliv.
Lucie se zhluboka nadechla. V hlavě se jí honily myšlenky. Dlouho plánoval, kdy jí to řekne? A teď, po té fingované scéně? Nebo právě proto?
Po krátkém zaváhání odpověděla chladně, jasně:
Davide, to je naprosto nevhodné. Já miluji Viléma a do toho, co se stalo, se nám nepleť.
Možná jsem měl mlčet ale když jsem slyšel od Viléma, že ti už nevěří! Myslím, že tě chce opustit a jen hledá důvod. Chci, abys věděla, že ti můžu nabídnout bezpečí
Lucie sevřela mobil tak silně, až jí zbělaly klouby. Podařilo se jí však zachovat klidný tón:
Poslouchej mě dobře. Včera jsem byla doma, s Vilémem se nehádáme. A vím moc dobře, co jsi provedl. Najmul jsi nějakou slečnu, která se vydávala za mě. Jen jsem nechápala proč teď už to vím.
Zamrzlé ticho. Uslyšela Davidův trhaný dech, pak se pokusil být ledově klidný:
To není pravda O čem to mluvíš?
O tvém ubohém divadýlku, řekla pomalu, všechny ty dohody, herečka v klubu, fiktivní rozhovor. Chtěl jsi nás rozhádat, abych se k tobě obrátila. Přiznej to!
Další krátká pauza, pak hlas vyskočil až do zoufalství:
Tak ano! Protože tě miluju, Lucie! Protože Vilém tě nezaslouží. Jsem lepší, rozumíš, lepší než on! Můžu ti dát opravdové štěstí!
Lucie krátce zavřela oči, v hrudi jí narůstal tvrdý chlad. Když promluvila, byla už zcela klidná:
Ty? Nikdy! Ty jsi zradil přátelství i důvěru. Jen kvůli svým představám?
Davidovy odpovědi už se nedočkala, sebrala se:
Promiň, ale tohle je konec. Zapomeň na mě, zapomeň na Viléma. A až v klubu uslyší nějaký záznam, něco se dozvíš i ty
Dokončila hovor a položila telefon na stůl. Dlaně se jí chvěly, ale několika hlubokými nádechy našla zpět vnitřní klid. Venku dál tichounce padal sníh.
Když do kuchyně vstoupil Vilém, ihned poznal, že je něco jinak.
Tak co? zeptal se tiše.
Lucie k němu obrátila tvář s úlevnou hořkostí:
Už je jasno. Vše si vymyslel. Přiznal, že mě chce získat pro sebe, že chtěl, abychom se pohádali. Jaká podlost!
Vilém si sedl vedle ní, vzal ji za ruku, pevně ji stiskl. Ve stisku byla jistota, že je tu pro ni.
Takže nikdy nebyl skutečný kamarád, vydechl Vilém. Už od něj máme pokoj. Popravdě, jeho nátlaky jsem registroval už dřív, ale nikdy jsem si nebyl jistý. Teď už víme, s kým máme tu čest.
Ano, aspoň máme klid, pousmála se Lucie. Navíc, už máme pěknou výmluvu, proč nechodit na povinné večírky. Prostě řekneme, že tam s ním nechceme být.
Řekla to s nadsázkou, ale v očích jí hrálo opravdové uvolnění. Byli tu jen oni dva ve svém pevném kruhu.
Vilém se rozesmál, opravdově, s úlevou.
Přesně. Doma kino, čaj, deka bez rušivých elementů.
A nikam nevycházet dodala s úsměvem Lucie a zabalila se do deky až po uši.
Dokonalé, přitiskl ji k sobě.
A tak, když venku dál poletovaly vločky a lampy házely zlaté stíny, ten jejich malý svět byl opět celý, nedotknutelný. Zde nebyl prostor pro lež a zradu, tady panovalo porozumění, klid a tichá radost ze společné blízkosti…
******************************
David seděl sám v kuchyni svého panelového bytu v Holešovicích. V rukou držel prázdnou hrníček už dávno vychladlý čaj. Slova Lucie mu rezonovala v hlavě: Nikdy mi už nevolej.
Místo výčitek svědomí nebo bolesti ho však pálila vzteklá křivda. Sevřel pěsti tak, až mu klouby zbělely.
Proč se to takhle zvrhlo?! zasyčel do ticha a shodil ze stolu zbytek perníku, co drolil v ruce.
Hlavou mu běžely včerejší vzpomínky jak s Marianou, kterou potkal nedávno, domlouval detaily. Měla podobný hlas, vypadala jako Lucie když jí vše vysvětlil, nadšeně kývla To mě baví.
Sledoval její herecký výkon v klubu s pocitem napětí doufal, že se Lucie naštve, Vilém s ní ztratí důvěru, a konečně se jeho šance otevře. Místo toho zbyla jen ztráta: odmítnutí, konec přátelství, osamění.
Já jsem neudělal nic špatně! To oni nevidí, co mají! bránil se v myšlenkách, přecházel po kuchyni jako lev v kleci.
Záviděl jejich harmonii, žárlil na jejich úsměvy, drobné doteky, pohledy, které míval možnost pozorovat. Byl přesvědčen, že by Lucii dokázal dát totéž jen líp, víc.
Nakonec stál u okna a sledoval, jak pražské střechy přikrývá tichý sníh, bílá závěj, která utišila město pod sebou. Sám sobě polohlasně šeptal:
Proč oni mají všechno a já nic? Copak bych nebyl lepší než Vilém? Oni si ani neuvědomují, co mají!
Pochopil, že přišel nejen o Lucii, ale i o přítele. Přátelství s Vilémem pevné, životní, bylo u konce. Namísto lítosti v něm ale zůstávalo jen hořké rozčarování.
Telefon ležel stranou, nebude Lucii znovu volat, nebude se trapně omlouvat. Neuznal prohru, nechtěl uznat svou zradu. V hlavě už spřádal další myšlenky, zahořklé a ostré:
Ať si žijí ve své bublině. Ať si myslí, že zvítězili. Ale já vím, že Vilém jí nikdy nedá to, co já bych mohl. Jednou to pochopí
Díval se na sníh a v duchu šeptal:
Myslíš si, že jsi vyhrála, Lucie? Myslíš, že teď je všechno jasné? Jenže pravda je, že jsi slepá vůči tomu, co je přímo před tebou. Zvolila jsi iluzi. Tak si to užij
Zlostně roztrhal papírek s instrukcemi pro Marianu, hodil ho do koše. Bílý sníh za oknem padal dál, ve světě, kde zůstal David sám. A zatímco jinde uvnitř domovů hořelo teplo a láska, jemu zbyla jen prázdná, promarněná zrada.
Tohle všechno mělo být mojeA právě v té chvíli, kdy venku volně padal sníh a město dýchalo do bílého polštáře, se v Davidovi tiše cosi zlomilo. Uvědomil si totiž, že skutečné přátelství ani lásku nelze vynutit, zinscenovat, ani přemluvit. A že boje, které člověk vede proti ostatním ze závisti, z touhy po cizím štěstí končí vždycky osaměním a pustou, ledovou zimou v duši.
Mezitím, v teplém bytečku o několik ulic dál, se Lucie a Vilém zachumlali pod deku, popíjeli horký čaj a smáli se staré hlášce z filmu, co právě doběhl v televizi. To, co měli, nevypadalo nijak výjimečně žádné okázalé slavnosti, žádné velké projevy. Jen společné ticho, porozumění v očích a ruce propletené pod dekou. Zdálo by se, že je to málo. Jenže právě v tom nenápadném, skutečném bezpečí, v každodenních dotecích a slovech, člověk nachází ten největší poklad.
Za okny sněžilo, světla lamp prolínala ticho ulic, a v jejich objetí bylo vše tak, jak má být. Tajemství štěstí bylo prosté: nevyměnit důvěru, neobětovat blízkost pro cizí hry a klamy.
A tak, zatímco v jednom bytě triumfovala zrada s pachutí chladu, v jiném květl klid a láska, jež dokázala přečkat i tu nejkrutější zimu. Sníh dál tiše padal a ten, kdo opravdu naslouchal, mohl v jeho šelestu zaslechnout odpověď na všechny otázky, které mají srdce odvahu položit.