Zrada v přestrojení za přátelství
Letos jako by se zima v Praze rozhodla předvést, co opravdu dokáže: sněhu napadlo tolik, že celé sídliště i ulice vypadaly jak ze zimní pohádky. Vločky se točily ve vzduchu, pomalu pokrývaly červené střechy i dlažbu, a mráz nabízel ten specifický, čistý vzduch, při kterém je radost dýchat.
V bytě Kláry a Ondřeje ale bylo úplně jiné klima hřejivé a klidné. Za velkým oknem se odehrávala zasněžená podívaná, zatímco uvnitř, chráněni před chladem dvojitými skly, si oba užívali pohodovou atmosféru. Stará šikmá lampa na stolečku halila místo do teplého světla, v jehož záři mizely všechny zimní stíny.
Manželé byli zachumlaní v mohutné dece, seděli na sedačce a na obrazovce běžela nějaká opakovaná rodinná komedie z české televize, nic, co by vyžadovalo hlubší zamyšlení. Klára film sledovala pozorně a občas se trochu pousmála svým myšlenkám. Ondřej seděl vedle ní, ležérně opřený o opěradlo, s očima střídavě na filmu a na padajícím sněhu venku. Vypadalo to nádherně.
To domácí pohodlí roztrhl až melodický zvuk mobilu. Hned ho nebral; jako by se mu vůbec nechtělo přerušovat poklidné odpočívání, jenže telefon zvonil znova. Ondřej si povzdychl, vytáhl mobil z kapsy, zkontroloval displej a trochu otráveně zabručel:
Zase volá Dan, prohodil k manželce. To už je dnes potřetí.
Klára jen decentně otočila hlavu, ale oči od obrazovky neodlepila.
Třeba tě zase tahá na chalupu, řekla klidně. Vždyť ji nedávno koupil a pořád se to snaží slavit. Nějak neumí pochopit NE.
Ondřej přijal hovor a pokusil se znít vesele.
Ahoj Dane, co je?
Dan na druhém konci byl až podezřele nadšený:
Tyy, Ondro, kdy už dorazíš? Říkal jsem ti slavíme! Sauna se už topí, žrádlo hotové, všichni přijeli. Pojďte s Klárou, bude sranda!
Ondřej chvilku mlčel, pokukoval na Kláru, která jen zavrtěla hlavou. Nebylo potřeba ani slov oba chtěli strávit víkend v klidu a mít svůj vlastní malý svět, kde se nemusí nikomu omlouvat ani spěchat.
Chvilku vymýšlel výmluvy nakonec ho napadla jedna šikovná:
Hele, víš co… Klára jela na víkend k mámě. Taky bych nechtěl jet sám… Rozumíš, ještě by jí tam někdo něco řekl, nechci mít doma zbytečně dusno. Určitě se domluvíme jindy, jo?
Dan chvíli mlčel. Pak evidentně překvapeně zabručel:
Jak k mámě? A kdy přijede?
No zítra večer se má vrátit. Bylo to neplánované. A měli jsme tolik plánů na víkend kino, procházka ve Stromovce, kluziště Holt bude jindy. Dáme si repete, platí?
Dan chvíli neodpovídal, bylo cítit, jak něco kalkuluje, pak jeho hlas zněl podezřele spokojeně:
Jasně… Tak mi pak napiš, až bude doma, chci vás oba vidět!
Jojo, hned jak to půjde, napíšu. Možná příští víkend, když se nám to nezvrtne.
Rychle se rozloučil, odložil mobil a s úlevou vydechl.
Fuu, to jsem se zase vymluvil, zamumlal směrem ke Kláře. Co ten Dan pořád má? Přece mu bylo jasný, že nechci mezi tu jeho partu na vesnici večné pitky, jak malí kluci! Vážně, radši jsem tady s tebou.
Objal ji a napětí se v bytě pomalu rozplynulo. Venku padaly sněhové vločky, uvnitř pokračovala jejich oblíbená pohodička žádné hlučné večírky, jaké Ondřej nemusel.
Klára se mu schoulila do náruče. Pokoj naplňoval teplý klid měkké světlo lampy, pozvolná černobílá komedie na obrazovce, tlumené tikání hodin. Večer prostě plynul.
Taky tak. Prostě film a do postele, žádné akce… zašeptala a podívala se mu do očí.
Ondřej se usmál, utáhl ji v náručí, už myslel na to, jak za chvilku zhasnou, zalezou pod peřinu a budou usínat za zvuku vzdálené vánice když v tom zase zabzučel mobil. Opět Dan.
Ondřej znechuceně koukl na displej, zvedl hovor.
Dane, říkal jsem…
Tentokrát byl Danův hlas nějaký divný, napjatý:
Ondro, jsem teď v klubu Krystal, courali jsme s partou před saunou… Hele, Klára je tady. S nějakým chlapem. Pijí, ona ho drží kolem krku. Nechtělo se mi tě rušit, ale to musíš vědět. Tobě snad říkala, že jede k mamince? Tak kecala!
Ondřej zůstal sedět jak opařený. Podíval se na Kláru, pak zpátky na obrazovku co když si Dan dělá srandu?
Co prosím? Dane, jsi si jistý? Nepleteš si ji s někým? Vím, kde mám manželku!
Jsem si naprosto jistej. Už je pěkně v náladě, směje se tam na celý kolo. Ani se nestydí, že mě vidí! Klidně ti ji dám do telefonu, chceš?
Ondřej zavřel na okamžik oči, v hlavě zmatek. Co to má být? Mýlí se Dan? Nebo je to něco jiného…?
Tak jo, pusť ji tam, povzdychl, aniž by věděl, co chce slyšet.
V telefonu se rozjel klubový rachot, smích, hlasy. Pak se ozvala ženská skoro jako Klára. Ondrovi poskočilo srdce.
Haló? Kdo volá? ozval se v telefonu trochu rozpitý ženský hlas.
Ondřej polkl, ztlumil hlas, Klára vedle něj v šoku sledovala tu scénu.
Kláro? zkusil opatrně. To jsem já, Ondra… Co se tam děje?
Následoval opilecký smích a drzej tón: Ale Ondro, už neotravuj! Chci si užít, nech mě být! Tvoje nuda už mě nebaví. Budu se bavit, dokud mě to nepustí!
Klára vyskočila, zbledla jak stěna.
To je nesmysl! Kdo to je? A proč umí mluvit jak já? A jak zná tvé jméno?!
A kde jsi? přidal se Ondřej už naštvaně.
No a co? Nejsem snad tvá služka! Dneska si dělám, co chci!
Znovu ten smích, cinkání skleniček a do toho Dan:
Ondro, slyšíš? Říkal jsem ti…
Ondřej ho ostře přerušil ve vnitř spal vztek i bezmoc.
Dost. Řeším to zítra. Už mi dnes nevolej.
Mobil letěl na sedačku a Ondřej zíral do stropu. Kdyby Klára neseděla vedle, snad by mu to Danovo divadlo spolkli oba!
Klára se svezla na gauč a unaveně pohlédla na manžela.
Ten hlas byl fakt podobný, ale…… tohle je přece nějaká habaďůra! Kdo tu holku navedl?
Ondřej se zamyslel, podrbal si vlasy. Odpověď žádná. Jen špatný pocit.
Nemám tušení. Ale hlas úplně stejný. To není náhoda, zamumlal.
A Dan tak přesvědčivě tvrdí, že mě viděl v klubu? Představ si, že bych byla opravdu pryč! To bys tomu věřil?
Ondřej ji sevřel kolem ramen.
Já bych podezříval, že je to past na mě. Znám tě. Tohle není tvůj styl! Tohle je… divadlo. Zjistím kdo a proč! Klidně si zajedu do Krystalu pro kamerový záznam!
Klára se k němu přitiskla a konečně se začala znovu zahřívat. Zhluboka se nadechla.
To nejsem já, Ondro. Nikdy bych nešla tajně do klubu! Ale proč to všechno?
Nevím, povzdechl. Ale v očích už měl místo bezradnosti odhodlání. Sevřel jí ruku. Spolu to prostě zvládnou.
*************
Druhý den kolem poledne seděla Klára v kuchyni, pila čaj z hrnku s českou ornamentikou a pročítala pracovní emaily. Najednou mobil znovu Dan. Zvažovala, jestli to vůbec brát, ale zvědavost byla silnější.
No ahoj, ozval se Dan, v hlase opatrný tón. Mluvila jsi včera s Ondrou?
Klára sevřela mobil v dlani. Rozhodla se, že si s ním upřímně vyříká, co včera zamotal. Ráda by věděla přímo od něj, co viděl a proč byl včera tak přesvědčený.
Jo. Pohádali jsme se. Prý ho lžu a nechce nic vysvětlování. Je zklamaný.
V telefonu ticho, pak Dan nepatrně spokojeným tónem:
Hmm… Já ti vždycky říkal, že tě Ondra neocení. Nikdy tě úplně nepochopil.
Kláře se vařila krev, ale ovládla se.
Co tím myslíš? zeptala se klidně.
Dan trochu snížil hlas, najednou o poznání důvěrněji.
Že si zasloužíš víc! Kláro, už dlouho jsem ti chtěl říct já tě mám rád. Fakt. Kdybys někdy chtěla odejít od Ondry, budu tu pro tebe. Vždycky.
Klára chvíli mlčela, hlavou jí jela spousta otázek: jak dlouho na to Dan čekal? Nebo to celé vymyslel, protože si myslel, že je doma sama…?
Zhluboka se nadechla a klidně, rozhodně řekla:
Dane, tohle je nečekaný. Ale není to vhodné. Ondru miluju a vyřešíme si, co se včera vlastně stalo. Nepleť se do toho.
Promiň, nevěděl jsem… Já jsem chtěl jen, abys věděla, že se máš kam vrátit. Ondra se k tobě chová nespravedlivě! Chtěl jsem, abys byla v klidu…
Klára až zbělela klouby na prstech, jak silně stiskla mobil.
Hele Dane, za prvé jsem včera byla celý večer doma. Za druhé jsme se vlastně nepohádali. Za třetí vím přesně, co jsi provedl. Jen mi nedocházelo proč. Ale teď už to chápu.
V telefonu dlouhé ticho. Dan evidentně přemýšlel, jak se vykroutit.
Co… co tím myslíš?
Našel sis holku, co umí napodobit můj hlas. Přemluvil ji k té hře aby zavolala a hrála mě v klubu, s jiným chlapem. Kvůli tomu, abys nás rozhádal. Tak přiznej barvu, ano?
V telefonu zase odmlka, potom konečně Dan prudce vydechl a téměř zoufale vypálil:
Jo, udělal jsem to! Protože tě mám rád, Kláro! Protože vím, že Ondra tě nezaslouží. Chci, abys byla šťastná se mnou!
Klára jen zavřela oči. Vypustila zoufalý výdech.
Šťastná? U tebe? Dane, kdo ty vlastně jsi? Lituju holek, které na tebe někdy ztrácely energii! Tohle byla zrada. Už nikdy!
Dan v tu chvíli jen šeptal:
Myslel jsem, že když se rozhádáte, zjistíš, že tě Ondra nemiluje… A že já jsem daleko lepší! Ty ostatní holky… chtěl jsem zapomenout na tebe. Ale žádná jako ty není! Mohu ti dát víc než on
Klára cítila ledový vztek. Všechny emoce v hlase ale ovládla:
Tebe? Nikdy! Zradil jsi přátelství, naši důvěru. Jen kvůli svému snu?
Odpusť mi, Kláro vykoktal Dan.
Ne. Přestaň mi psát i volat. O Ondřejovi můžeš zapomenout taky povím mu, co jsi provedl. A bloknu tě!
Típnutí a najednou v bytě opět klid. Klára si promnula spánky, zadívala se z okna na sníh a konečně se mohla zhluboka nadechnout.
V tom přišel Ondřej. Okamžitě poznal, že je něco špatně.
No?
Klára si povzdychla.
Je vymalováno přiznal se. Celé to zorganizoval, prý proto, že mě miluje, chce mě a doufal, že když se pohádáme, zůstanu s ním. Nabízel mi duchodový ráj! Je to zbabělec, Ondro.
Ondřej si k ní sedl, vzal ji za ruku a jen ji v tichosti držel. Moc dobře věděl, co tím říká: Jsem tady, jsem s tebou.
Tak nikdy nebyl skutečný kamarád… řekl tiše. Zapomeň na něj. Už tak jsem dlouho cítil, že něco nehraje, ale teď mám jistotu.
Přesně, přitiskla se k němu ještě víc. Teď aspoň víme, kde je pravda a kdo je kdo.
Na chvilku zavřela oči její domov voněl dřevem, čajem a trochou parfému.
Víš, nakonec je to možná i dobře. Máme oficiální výmluvu na všechny ty večírky. Pokud tam bude on, my tam prostě nepůjdeme, usmála se pak se špetkou ironie.
Byla to vlastně úleva, konečně jasno: nemusí už vymýšlet omluvy, prostě budou žít jak chtějí.
Ondřej se zasmal.
Přesně. Čaj, film a domov. To nám nikdo nevezme.
A nikam se nemusíme hnát, dodala Klára se smíchem, natáhla deku a oběma vytvořila malý chráněný svět.
To je nejlepší.
Sněhové vločky za oknem, lampička a jejich bezpečný svět to bylo všechno, co potřebovali. Lži a hry mohly zůstat venku doma bylo jen teplo, klid a jistota, že zítra bude den stejně krásný jako tenhle.
*************************
Dan seděl v kuchyni, zíral do prázdného hrnku s dávno studeným černým čajem. V hlavě mu pořád zněla ta věta: Nevolej mi už nikdy.
Místo lítosti se v něm rozlévala zuřivá pachuť. Zlost, která ho svírala, nenechala ho klidně dýchat, nutila ho zatínat pěsti.
Proč to celé nevyšlo?! zařval a setřel drobky z rohlíku, které se mu válely po stole.
Pořád dokola přemítal, jak včera večer promlouval s Martinou holkou, kterou sbalil před dvěma týdny v kavárně na Vinohradech. Typově jako Klára, stejná barva vlasů, podobné rysy, dokonce i hlas: Tohle já dám, takové hry umím, slíbila mu s úsměvem.
Tak tam stál a sledoval jak volá, předstírá Klářinu opilost, říká mu přesně připravené věty cítil vzrušení, protože tohle byl ten klíčový okamžik. Vždyť přece když to vyjde, Klára konečně uvidí, že Ondřej ji nedocení! On by ji hýčkal, dal by jí opravdovou lásku!
A teď… jen ledové odmítnutí, totální krach. Ztratil úplně všechno.
To není moje chyba, přesvědčoval sám sebe, když chodil po kuchyni a zlostně nakopával židli. To oni jsou slepí. Ondřej si Kláru nezaslouží! JÁ jsem lepší.
Opřel se o parapet venku stále vířil sníh, na stromech ležel bílý poprašek, všechno bylo jaksi klidné
Proč mají všechno oni a já nemám nic? Ondřeji nedojde, o co přichází!
Bylo mu jasné, že přišel nejen o možnost být s Klárou, ale i o kamaráda. Ondřej byl roky jeho součást života, teď je ale konec navždy. Jenže místo lítosti mu v hlavě běhal už další plán, v duchu si opakoval:
Ať si žijí v tom svém světě. Myslí si, že vyhráli. Ale já vím, že Ondra ji nikdy nebude vážit dost. A jednou Klára otevře oči, i kdyby to mělo být pozdě
Díval se na sníh a šeptal téměř nenávistně:
Myslíš, že jsi vyhrála, Kláro? Ty ani netušíš, co ztrácíš. Miluji tě víc než on. Ale ty sis vybrala iluzi… Užij si to.
Pak zběsile roztrhal papír s poznámkami a vší silou ho hodil do koše. Za oknem tiše sněžilo a Dan místo lítosti cítil už jen hořkost a vzdor.
Tohle všechno mělo být moje. A jednoho dne možná přece jen to bude jinak.