Žili spolu třicet pět let. Téměř půl života. Jiří a Libuše. Jejich láska začínala jako z pohádek – tancem v dešti na Staroměstském náměstí, nočními hovory u svíček a společnými plány o domku se zahrádkou v Posázaví. Libuše byla drobná, křehká, ale s ocelovou vůní v očích. Jiří – ctižádostivý podnikatel s vizí dobýt Prahu.
Prošli si peklo: exekuce, stěhování z Plzně do Brna, pohřby rodičů. Když zakládal Jiří firmu, Libuše držela nad vodou domácnost, vychovala dvě děti s angínami a šila záclony z látkových zbytků. A když se konečně zadařilo a bydleli ve vile na Ořechovce, Jiří… našel útěchu. V usměvavé asistentce Tereze. V té, co nosila sukně po kolena a „omylem“ se dotkla jeho dlaně při podávání kávy.
Rozhodl se bleskově. Najal advokáty z Vodičkovy ulice, aby získal vilu – tu, kterou společně omítali, kde Libuše pěstovala levanduli a vyšívala ubrusy. Dům z jejich studentských snů.
Soud v Praze přisoudil nemovitost Jiřímu. Libuše měla dva měsíce na vystěhování. Zvládla to za víkend. Bez dramat. Sbalila kufry, objednala přepravní firmu. Na rozloučenou ukryla v lištách pod okny, větracích šachtách a zásuvkách komody… sušené sardinky. Zbytky z jejího posledního „hostění“ – večeře pro jednou v prázdných místnostech.
O týden později se Tereza nastěhovala do vysněného domova. Obdivovala vysoké stropy, mramorový krb. Jenže druhý den se šířil pach. Hnilobný, neustupující. Větrání, luxování, nové koberce – nic nepomáhalo. Přátelé přestali navštěvovat. I květiny uvadaly.
Jiří chtěl prodat. Ale v okolí Dejvic se šuškalo. Zájemci prchali po čtvrt hodině. Realitní makléři krčili rameny. Vila se stala noční můrou.
Novomanželé si vzali hypotéku na byt v Průhonicích. Peníze mizely. Pak Jiřímu zazvonil telefon.
„Jak se daří, Jiříku?“
„Katastrofálně,“ vyhrkl. „Nevyděláme ani na nájem.“
„Zvláštní,“ odvětila Libuše klidně. „Víš, já bych ten dům možná odkoupila. Za symbolickou cenu. Řekněme… 10 % odhadní hodnoty?“
Jiří souhlasil s úlevou. I za pět procent! Hlavně zbavit se prokletí.
Podpisy smlouvy v notářské kanceláři trvaly dvacet minut. Když odjížděli s Terezou v dodávce plné nábytku, Libuše prošla prázdnými pokoji, nadechla se – a rozesmála se poprvé od rozvodu.
Ale příběh pokračoval.
Jiří s Terezou odmontovali vše: lustry, dveřní kliky… dokonce lišty pod okny! Nesmělo zůstat nic, co by připomínalo minulost. Odvezli si i zdroj zápachu.
V novém bytě se pach objevil do 24 hodin.
Libuše to očekávala. Už nevolala.
Teď sedává na terase své vily, kde voní čerstvě upečený štrůdl a šumí vzrostlé lípy. A Jiří? Bojuje s hypotékou, úředníky a přízrakem sardinek v podlahovém vytápění. Za zradu. Za pýchu. Za to, že zapomněl, kdo mu vařil polívky, když neměl ani na tramvajenku…