Vrácený s přiznáním: jak zrada skončila naprostou porážkou
Václav lenošil na pohovce, ponořený do další epizody seriálu, když do pokoje vstoupil jeho otec. V jeho hlase nebylo stopy váhání:
„Synu, musíme si promluvit.“
„Tak mluv,“ odvětil Václav, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
„Byla u mě tvoje žena. Říkala, že se v poslední době chováš divně. Jsou nějaké problémy?“
„Všechno je v pořádku,“ mávl rukou Václav.
„V pořádku?“ Jaromír mlčky vzal ze stolu tablet, otevřel fotku a otočil ji k synovi. Václav se podíval – a ztuhl.
Kdysi byli Jaromír a Alžběta vzorem lásky – společně rozjeli podnikání, prošli životem bok po boku, ale až ve svých osmatřiceti letech se jim narodil dlouho očekávaný syn. Václava zbožňovali, rozmazlovali, vychovávali bez přísnosti. Vyrostl z něj rozmazlený, sobecký a líný člověk.
Univerzitu dokončil jen stěží – a díky rodičovským penězům – a pak prohlásil, že je unavený. Pracovat nechtěl, s odůvodněním, že „peněz je dost“.
Jaromír trval na samostatnosti, ale Alžběta syna zastávala:
„Nech ho odpočinout. Ještě se v životě nadře.“
Manžel jen mávl rukou, chápaje, že syn na podnikání nemá buňky.
Václav žil prázdně. Večírky, zahraniční cesty, neustálé střídání dívek. Naboural drahé auto, které dostal – sám přežil, ale matka skončila v nemocnici šokem a za rok zemřela. S její smrtí zmizela i poslední přísnost v jeho životě. Začal vybírat matčin účet aniž by to skrýval.
Pak přivedl domů novou lásku – Veroniku. Mladou, výraznou, drzou. Otec hned pochopil, že to zavání neštěstím. Snažil se syna varovat:
„Eliška – to je ta pravá. Chytrá, klidná, praktická. Miluje tě od dětství.“
„Eli je nuda,“ odsekl Václav. „Veronika je zábava.“
Ale zábava se rychle změnila v katastrofu. V domě proběhla hlučná oslava, vše převrácené vzhůru nohama, služebná v slzách, otec vzteky bez sebe.
„Buď se vzpamatuješ, nebo půjdete.“
Václav se uchechtl:
„Co, já si u sebe doma nemůžu pozvat hosty?“
„To je můj dům,“ klidně odpověděl Jaromír. „Tobě patří jen byt. Jdi tam – a bav se, jak chceš.“
Syn odešel, ale dál vysával peníze z matčina účtu. Veronika, jak se ukázalo, s ním nebyla z lásky. Za pár let došly peníze a museli dokonce prodat byt, aby splatili dluhy. A pak Veronika zmizela s jiným mužem, nechajíc Václava s nemluvňetem v náručí.
Tak se Václav vrátil – s půlročním Honzíkem v náručí, bledý, vyčerpaný, ponížený.
„Nemám kam jít,“ zašeptal.
Otec ho pustil zpět. Ale stanovil tři podmínky: dát se do pořádku, najít si práci a oženit se… s Eliškou.
A Eliška souhlasila. Celé ty roky zůstala věrná svým citům. Zamilovala si dítě jako vlastní a test DNA potvrdil: Honzík je skutečný vnuk Jaromíra.
Tři roky v domě vládl klid. Václav jako by se změnil. Pracoval, nechodil po večírcích, věnoval se rodině. Ale pak začal být podivný. Mizel večer, měnil se mu výraz. Jednoho dne se otec rozhodl zjistit pravdu – zapojil bezpečnostní službu. A dostal fotky: Václav se scházel s Veronikou.
„Proč jsi s ní vůbec mluvil?“ zeptal se Jaromír, hodiv před syna tablet.
„Ona je matka mého syna,“ odpověděl Václav.
„Ona je původ všech tvých problémů. Už se k ní nepřibližuj. A ať zapomene cestu k našemu domu. Zařídím, aby přišla o všechna práva.“
Za týden Václav zmizel. Naposledy ho viděli, jak nastupuje do auta s Veronikou.
Jaromír zradu nepřežil. Eliška a Honzík byli po jeho boku v posledních dnech. A Václav… Objevil se až po čtyřech měsících – opálený, upravený, s Veronikou v zádech.
„Ahoj,“ usmál se na Elišku. „Ty jsi pořád stejná. Přišli jsme kvůli dědictví.“
„Nemuseli. Všechno je dávno vyřízeno,“ odpověděla Eliška. „Honzíku, prosím tě, jdi nahoru. Já a tvůj otec si potřebujeme promluvit.“
Chlapec poslušně odešel. A Eliška, beze stopy rozrušení, pronesla:
„Veškerý majetek patří mně a Honzíkovi. Podle zákona jsem jeho matka.“
„Co?!“ vyjekli Václav a Veronika.
„Vše je právně ošetřeno. Vaše práva jsou zrušena. Nedostanete nic.“
„My jsme jeho rodiče!“ rozhořčila se Veronika.
„Ne. Rodiče jsou ti, kdo jsou nablízku,“ tiše řekl Honzík ze schodů. „Eliška je moje máma. A vy – jste nikdo.“
Ochranka mlčky vyvedla nezvO dveře se s třeskem zabouchly, a Václav konečně pochopil, že tentokrát už žádné druhé šance nedostane.
