Běda, když zrada dolehne — příběh lásky a odpuštění
Markéta plela záhony na dvorku, když k ní přistoupila sousedka Jitka. Ta, jako by nic, prohodila:
„Markéto, tvého Honzíka snad nekrmíš? Včera zase večeřel u paní učitelky Svěrákové.“
Markéta ztuhla. Ruce jí poklesly.
„Jitko, co to meleš?!“
„Jen to, co sama viděla,“ ušklíbla se ta. „Šla jsem včera za učitelkou, abych probrala synovo prospěch. Přiblížila jsem se k oknu a vidím tvého Honzu u stolu s ní, jako by patřil do rodiny. Zaklepala jsem — a on zmizel pod stolem.“
„Nevěřím. Vymýšlíš si,“ chtěla Markéta mávnout rukou, ale mrazilo ji v zádech.
„Proč bych lhala? Nevěříš? Tvůj problém. Ale pak se nediv.“
Markéta tomu nechtěla věřit, ale podezření jí zůstalo. Navíc Honza v poslední době jakoby ztratil chuť k jídlu. Třetí den po sobě přišel z práce a řekl: „Jsem utahaný, nemám hlad.“ Ani polívku, ani řízek.
Ten večer, když manžel brzy ulehl, Markéta nemohla zavřít oči. Dívala se na jeho tvář v měsíčním světle a svíral ji strach. „To přece není možné…“
O dva dny později Honza nepřišel na večeři. Jídlo vychladlo. Markéta to nevydržela, přehodila si přes ramena svetr a běžela k domu paní Svěrákové.
Před brankou se zarazila. Ticho. Svítilo jen ve vstupní hale. Dům byl němý. Ale co to za bundu tam visí v předsíni? Ta je… až moc podobná té Honzově. A pak jí to došlo. Dcera Terezka se nedávno naučila vyšívat — a s hrdostí ozdobila otci podšívku drobnými kvítečky. Markéta přistoupila blíž a s třesoucíma rukama obrátila bundu naruby. Malé vyšité sedmikrásky ji udeřily do očí jako výkřik pravdy. Srdce bušilo jako o závod. Nohy se pod ní podlomily. Sklesla na zem. Slzy tekly samy.
Za chvíli vyšel do předsíně Honza. Zpocený, zaražený.
„Markéto… to není, jak to vypadá…“
„Tak co tady děláš? Přednášky z biologie? Nebo matematika do půlnoci?“ V Markétině hlase byla víc bolest než vztek. „Já jsem blbá věřila, že jsi unavený… A ty — tady, u stolu s ní. A když tě přistihnou, schováš se pod něj!“
Honza se za ní rozběhl, ale ona už utíkala přes ulici.
„Markéto! Odpusť! Lidi se dívají!“
„Ať se dívají! Já nelezu do cizích postelí. Mně není co stydět se! To vám dvěma by mělo být hanba!“
Paní Svěráková měla ve vsi pověst pražské dámy. Místní pro ni neexistovali. Bydlela v družstevním domě se třemi rodinami a odpočítávala dny, než se vrátí do města. Nestarala se o sousedy, o domácnost, ani o žáky. Dokud jí nezpráchnivělo prkno na schodech. Tehdy se rozplakala přímo na prahu. Zrovna šel okolo Honza. Nabídl pomoc, prkno spravil. A pak zůstal na čaj.
A tak to začalo.
Nejprpe jen kupované oplatky. Pak řízky. Pak dlouhé večery u kuchyňského stolu. Svěráková k Honzovi city nechovala, ale samota ji tížila. A on? Byl hrdý. Učitelka! Sedí s ním u stolu!
Ale teď vše vyšlo najevo.
Markéta brečela do polštáře. Děti — devítiletá Terezka a šestiletá Anička — k ní připlazily, nerozuměly, ale taky plakaly. Jen proto, že máma plakala.
Rozvod? Kam by šla? Rodinu nemá. Ve vsi jen drby. Práce sotva.
Honza se cítil provinile. Několik dní se k Markétě ani nepřiblížil. Žil jako cizinec. Sám si vařil, pral, jedl. Zkoušel mluvit, omlouvat se, přísahat — ale Markéta zůstala neoblomná.
„Vrať se ke své učitelce. Já pro tebe nejsem dost dobrá.“
„Markéto… kvůli holkám…“
„Neschovávej se za dcery! Na to už nemáš právo!“
Uběhly dva měsíce. Škola skončila. Paní Svěráková odjela. Sbalila kufry a zmizela z vesnice. V domě Markéty a Honzy vládlo ledové ticho.
Srpen. Poslední letní týden. Holčičky si hrály na dvorku.
„Terezko! Ančo!“ zavolala Markéta z okna.
Děti vběhly dovnitř. Matka podala uzlík s jídlem:
„Odneste ta„Doneste tatínkovi na pole oběd,“ řekla Markéta, a v jejích očích bylo poprvé po dlouhé době trochu klidu.