– Nikdy by mě nenapadlo, že v dvaapadesáti letech budu pro smích, a to všechno kvůli vlastní dceři, – hořce si postěžovala Světlana kamarádce. – Celý život dřu jako kůň, šetřím, beru každou brigádu, aby měla dcera všechno, a nakonec mě obviní z krádeže! Teď se o tom baví celé Zlínsko a ona ještě vyhrabala otce, se kterým jsme se patnáct let neviděli, a nalíčila mu to.
Světlana prosila dceru a bývalého manžela, aby přestali šířit drby, protože je to ostuda pro celé město. Ale marně. Pořád dokola omílají jedno: okradla vlastní dítě. Kamarádka jen nechápavě kroutila hlavou:
– Světko, vůbec ti nerozumím! Jak jsi ji mohla okrást? Vysvětli mi to od začátku.
– Víš přece, jak jsem sama vychovávala Janu. Pamatuješ, jak mě manžel opustil s dvouletou holkou kvůli jiné ženě? Asi tušíš, jak těžké to pro mě bylo.
– Jasně, že si pamatuju. Dodnes nechápu, jak jsi to zvládla!
Světlana se hluboce nadechla, když si vybavovala ty pochmurné časy. Po rozvodu věděla, že v rodném městě nezůstane – všechno jí tam připomínalo zradu. Prodala dvoupokojový byt po rodičích a s Janou se přestěhovala do Zlína. Peněz stačilo jen na malý byt v dobré čtvrti. Dala Janu do školky a vzala si dvě práce. Tehdy taky poznala svou kamarádku. Život byl těžký: nekonečné přesčasy, únava, ale změna jí dala naději na nový začátek.
Dřela jako mezek, aby Jana neměla nouzi. Hezké oblečení, nový mobil, taneční kroužky, doučování angličtiny – všechno, co si holka přála. Bez pomoci rodiny tahala domácnost sama. Chtěla, aby Jana nikdy necítila nedostatek, tak šetřila na sobě – žádné nové šaty, žádné dovolené.
– To jsi všechno platila sama? – divila se kamarádka. – Já myslela, že ti ex přispíval!
– Platil alimenty, – přiznala Světlana. – Ale pět let jsem na ten účet nesáhla. Nechtěla jsem od toho zrádce ani korunu. Pak jsem se jednou podívala, kolik tam je. Byla to slušná částka, ale nepotřebovala jsem ji – zvládala jsem to. Řekla jsem si, že to nechám na později. Taky jsem začala stranit z výplaty.
Jana vždycky měla, co potřebovala, takže alimenty zůstaly netknuté. Světlana snila o stáří: koupit si chalupu na venkově, založit zahrádku, mít slepice a králíky. Až se Jana vdá, nechá jí byt a bude jí posílat domácí zavařeniny. Většina peněz na účtu samozřejmě byla z alimentů, ne z jejích úspor.
– To je skvělý nápad! – obdivovala ji kamarádka. – Já taky sní– No jo, ale všechno dopadlo jinak, – povzdechla si Světlana a do očí jí vstoupily slzy.
