Dcera zrady
„Nikdy by mě nenapadlo, že se ve dvaapadesáti stanu terčem posměchu, a to všechno kvůli vlastní dceři,“ hořce si posteskla Alžběta své kamarádce. „Celý život dřu, šetřím, beru každou příležitost přivydělat si, jen aby měla Anežka všechno, co potřebuje. A nakonec mě obviní z krádeže! Teď o tom drbe celé Staré Město a navíc vypátrala otce, se kterým jsme se patnáct let neviděli, a nalíčila mu to.“
Alžběta prosila dceru i bývalého manžela, aby přestali šířit pomluvy, protože je to ostuda pro celé město. Marně. Pořád dokola opakovali to samé: okradla vlastní dítě. Kamarádka jen nechápavě kroutila hlavou.
„Běto, vůbec tomu nerozumím! Jak tě vůbec mohla okrást? Vysvětli mi to od začátku.“
„Víš přece, jak jsem sama vychovávala Anežku. Pamatuješ, jak mě manžel opustil s dvouletou holčičkou kvůli jiné ženě? Ani nemusím popisovat, jak těžké to pro mě bylo.“
„Samozřejmě, že si pamatuju. Dodnes nevím, jak jsi to zvládla!“
Alžběta se hluboce nadechla a vzpomínala na ty temné dny. Po rozvodu věděla, že nemůže zůstat v rodném městě, kde všechno připomínalo zradu. Prodala byt po rodičích a s Anežkou se přestěhovala do Starého Města. Peněz stačilo jen na malý byt v dobré čtvrti. Dceru zapsala do školky a vzala si dvě práce. Tehdy také poznala svou kamarádku. Život byl těžký: nekonečné přesčasy, únava, ale změna jí dala naději na nový začátek.
Dřela do úmoru, aby Anežka neměla o nic nouzi. Krásné oblečení, nový telefon, taneční kurzy, doučování z angličtiny – všechno, co si dcera přála. Bez pomoci rodiny tahala domácnost jen ona. Nechtěla, aby Anežka kdy pocítila nedostatek, a tak šetřila na sobě – žádné nové šaty, žádné dovolené.
„To jsi všechno platila sama?“ podivila se kamarádka. „Já myslela, že ti ex pomáhal!“
„Platil alimenty,“ přiznala Alžběta. „Ale těch jsem se pět let nedotkla. Nechtěla jsem od zrádce ani korunu. Pak jsem jednou zjistila, kolik se tam nastřádalo. Byla to slušná částka, ale nepotřebovala jsem ji – vždycky jsem si poradila. Nechala jsem ji tam a začala šetřit i ze svého.“
Anežka nikdy neměla nouzi, takže alimenty zůstaly netknuté. Alžběta snila o stáří: malý domek na vesnici, zahrádka, slepice, králíci. Dcera se vdá, ona jí nechá byt a bude jí posílat domácí zavařeniny. Samozřejmě, většina peněz na účtu byly alimenty, ne její úspory.
„To je skvělý nápad!“ rozplývala se kamarádka. „Já bych taky chtěla domek na venkově. To je paráda!“
„Nechval předčasně,“ hořce se usmála Alžběta. „Když jsem domek koupila, byla jsem v sedmém nebi a hned jsem se o radost podělila s Anežkou. Okamžitě jsem toho litovala. Obvinila mě, že jsem ji okradla, a přestala se mnou mluvit.“
„Kvůli penězům?“ zhrozila se kamarádka. „Anežka byla vždycky taková chytrá, laskavá holka!“
„Pořád je,“ povzdechla si Alžběta. „Ale z nějakého důvodu si myslí, že jsem jí ukradla peníze. Hádaly jsme se dlouho. Pak našla otcovo telefonní číslo a šla si mu postěžovat. Teď po mně chtějí všechno vrátit. Bývalý mi vynadal, že jsem sobecká, prý jsem utratila peníze, které dával na Anežčino vzdělání. Ale neuvědomují si, že jsem lámala hřbet na dvou pracích, abych jí dala všechno, co potřebuje. Copak jsem tak strašná matka, že bych okradla vlastní dítě?“
Alžběta ztichla a oči se jí zalily slzami. Vzpomínala, jak si odpírala i ty nejmenší radosti, jen aby Anežka žila v dostatku. Každý nový telefon, každá dovolená u moře – to vše zaplatila svou prací. A teď se dcera, kterou vychovala s takovou láskou, proti ní obrátila. Staré Město hučelo pomluvami: „Běta ukradla dceři alimenty!“ Sousedi šeptali za jejími zády a Anežka, místo aby matku bránila, jen přilévala olej do ohně spojením s otcem, který je opustil před patnácti lety.
Bývalý manžel, Vojtěch, se neostýchal ji obviňovat. Volal a křičel:
„Ut**”Ale i přesto, že ji zloba zaslepila, jednoho dne přišla Anežka znovu, s pláčem v očích a květinami v ruce, protože pochopila, že domov není v penězích, ale v srdci matky.”**
