Zrádce jednou
Larisa se cítila jako šťastná žena: měla milovaného syna Bogdana, milujícího manžela Nikolaje a pohodovou práci. Nikolaj vždy vydělával dobře, a tak si mohla dovolit pracovat na poloviční úvazek a věnovat spoustu času synovi. Co víc si přát?
Ale málem se to celé rozpadlo…
„Zamiloval jsem se do jiné ženy,“ řekl jí před 13 lety její oblíbený manžel a vyhnul se jejímu pohledu. „Musíme se rozejít.“
„Nikolaji, co to říkáš?! Vždyť tě miluji a ty jsi miloval mě. To nemůže jen tak skončit!” Nikolaj tehdy mlčky pokrčil rameny a dodal, že se může rozvést sama, pokud jí to tak vyhovuje. Vyhovuje?! Vyhovuje jí, aby její manžel – ne, jen milovaný, ale skutečně zbožňovaný! – byl po jejím boku.
Celý týden plakávala do polštáře nebo měla hysterické záchvaty, aniž by si uvědomila, že tím ještě více odstrkuje Nikolaje.
Pak se uklidnila, vzchopila se a navrhla manželovi uspořádat rozlučkový večer…
Nakonec k rozvodu nedošlo, protože se ukázalo, že je Larisa těhotná. Snažili se počít dítě posledních pět let, ale marně. Pětadvacetiletá Larisa a sedmadvacetiletý Nikolaj byli naprosto zdraví, ale těhotenství nepřicházelo. A tady najednou, doslova jednou kvůli rozloučení… A rozcházet se nemuseli. Nikolaj okamžitě řekl, že nikam nejde – Larisa měla dokonce pocit, že zůstal s jistou úlevou – nosil ji na rukou a nejvíce se radoval z narození Bogdana.
Na jeho nevěru už nikdy nevzpomínali, Larisa se ani nesnažila zjistit, kdo byla ta žena. Hlavně – všechno mezi nimi bylo ještě lepší!
A teď už je Bogdanovi 12 let, roste z něj velmi bystrý chlapec. Larisa dokonce chtěla dát ho na gymnázium s matematickým zaměřením, ale pozdě si na to vzpomněla. Zatím chodil na obyčejnou školu, ale vyhrával téměř všechny okresní olympiády z matematiky. Navštěvoval šachový kroužek a učil se hrát na housle na hudební škole. Poslední aktivita ho moc netěšila, ale Larisa pevně rozhodla, že se její syn musí rozvíjet všestranně.
„Možná by měl chodit do fotbalové sekce?” zašklebil se Nikolaj, když zjistil, že chce Larisa dát Bogdana na „hudebku“.
„Zbláznil ses?!“ vykřikla Larisa. „Chceš, aby se tvůj syn zranil?! Aby se stal invalidou?!“
Ne a ne!
Manžel mávl rukou – dělej si, co chceš! V té době měl v práci obtíže a všechny myšlenky se točily kolem toho. Nyní Nikolaj vedl oddělení a s kariérou a platem to měl dobré.
Právě v kanceláři manžela na ni čekalo další štěstí. Zajela pro manžela – chystali se do restaurace, aby oslavili výročí svatby – a pustila se do řeči s jednou z manželových kolegyň.
Působivá štíhlá brunetka Ksenie – vůbec ne šedá myš, Larisa vedle ní cítila nejistotu – se ukázala jako velmi přátelská žena. Měla také syna ve věku Bogdana, takže ženy měly co probírat.
„A nechceš, abych zařídila, aby tvého Bogdana přijali na gymnázium, kde studuje můj Filip?“ náhle navrhla Ksenie.
„To asi nebude možné. Ani za peníze se tam nedá dostat,” pochybovala Larisa.
„Peníze nejsou důležité, ale mám kontakty. Jsem přece pohledná žena!“ mrkla Ksenie vesele.
„Och, budu ti tak vděčná!“ radovala se Larisa.
Ksenie nelhala a Bogdan začal další školní rok na „matematickém“ gymnáziu. Byla tu však jedna potíž – škola se nacházela v jiném čtvrti města a Larisa se stále strašně bála pustit syna samotného do školy poblíž domu, natož tak daleko. Ráno Bogdana s klidem odvezla sama, ale po vyučování…
„Laro, náš syn je už dospělý kluk, chytrý, rozvážný. Do školy i domů se dostane skvěle sám! Tam u gymnázia je zastávka autobusu. Nasedne a dojede, ani nemusí přestupovat!” odbyl manžel Larisin pokus donutit ho, aby Bogdana vyzvedával.
„Koly, chováš se, jako bys měl náhradní dítě! Teď i dospělému je strašné být venku sám, a…“
„Už dost!” přerušil ji Nikolaj. “Když budu moci, vyzvednu ho, jinak ať si dojede sám.”
Larisa si postěžovala Ksenii – ženy si občas telefonovaly a probíraly své syny a školu.
„Uu… To je ale problém!” reagovala Ksenie. „Co zkusit, aby si kluci po škole išli k nám, my přece žijeme nedaleko? A ty si pro Bogdana přijedeš, jak budeš moci.”
„Vážně?” rozjasnila se Larisa. „To není příliš šikovné… Budeš mít toho tolik na starosti.”
„Jaké starosti? Já taky pracuji. Ale tak budou alespoň doma a oba klidní a odpovědní – a třeba se spřátelí!”
„Ojojoj, Ksenio, já ti budu tak moc vděčná!”
„Ale co…”
Bogdan byl novinkou zaskočen. S Filipem se znal, ale studovali ve různých třídách a nekomunikovali blízko. Byl zvyklý na to, že ho maminka všude bere s sebou. Doma se však ukazoval neochotně.
„Mami, můžu ještě chvíli zůstat? Ještě jsme s Filipem nedohráli hru…” kňoural Bogdan.
„Ne, musíš se učit. A kromě toho, to není šikovné, abychom obtěžovali hostitele. Filipova maminka nám už činí velkou laskavost,” řekla kategoricky Larisa.
„Ne nám, ale tobě,“ zamumlal syn potichu.
Larisa se tvářila, jako by to neslyšela.
Nikolaj, když se dozvěděl, co se děje, se nejprve rozčílil – vždyť pracuje spolu s Ksenií, a co by lidé řekli? Ale po vyslechnutí několika manželčiných argumentů a nechtěje rodinnou hádku, mávl rukou. Stejně bude v následujících měsících neustále služebně na cestách, protože se otevírá nová pobočka – takže ať si žena dělá, co chce.
A tak se rozhodlo.
A Bogdan stále častěji žádal Larisu, aby mu dovolila zůstat u Filipa:
„Mami, my s Filipem máme tolik úkolů… Necháme si o ně postarat… No, prosím…,” kňoural syn.
„Laro, proč pořád vzdoruješ?” zpívala mu Ksenie. „Kluci se spřátelili, nedělají nic špatného. Nech Bogdana být u nás. ”
A pokaždé ho přemluvili. Došlo to nakonec až k tomu, že syn párkrát zůstal v té rodině přes noc. Larisa s těžkým srdcem souhlasila, a pak volala a zajišťovala se, jak to synovi jde – byla zvyklá, že ho má vždy blízko. Nikolaj skutečně začal mizet na služebních cestách, a doma byla sama Larisa velmi osamělá, takže stále méně souhlasila s tím, aby Bogdan zůstal „déle” na návštěvách.
„Mami, proč jsi taková?!” jednoho dne vyjekl Bogdan, když mu matka nedovolila jít k Filipovi.
„Jaká?!” divila se Larisa.
„Taková! Staráš se o mě jako slepice o kuře! Jsem už dospělý a nedovoluješ mi ani krok?!”
„Bogdane,” řekla Larisa přísným hlasem, „hned mi vysvětli, kde jsi slyšel tyto… výroky? Kdo tě jim naučil?”
„Nikdo mě nenaučil!” zamumlal syn. „Nežiji přece v lese.”
„Jsem tvá matka a starám se o tebe jen kvůli tobě. Chci pro tebe to nejlepší,” uváděla Larisa výchovně.
„Ksenia je taky matka a stará se o Filipa! Ale nesleduje každý jeho krok, dovoluje všechno a nikdy ho nekritizuje!” dodal Bogdan.
„Ach… A co ti dovoluje?”
„Nic špatného,” zamumlal syn. „Jdu spát, konec.”
Larisa se napjala. Bogdan byl klidné dítě, dokonce flegmatické, a najednou na ni zvýšil hlas. V Kseniiině bytě těžko vládne anarchie, spíš synovi chybí mužská výchova. Počkáme, až se Nikolaj vrátí, a ten s ním promluví!
Ale manžel se postavil na stranu syna:
„Laro, už jsi Bogdana svou péčí zdusila. Dej mu trochu svobody. Jak chápu, Filip je normální kluk, učí se spolu a hrají si. Je to normální.”
„Jo! Ale mluvit s matkou takhle není normální!” protestovala Larisa. „A nebo s tím nesouhlasíš?”
„Souhlasím. Ale ještě jednou ti říkám – trochu se uvolni, jinak se dočkáš, že tě vlastní syn začne nenávidět. Máš teď spoustu volného času. Zajdi do salonu krásy, nebo co to.”
„Hej! Chceš tím říct, že vypadám špatně?!”
„Takže tě neuškodí věnovat trochu pozornosti své vzhled…”
To už Larisa nemohla vydržet. Celý týden s ním nemluvila až do jeho odjezdu na služební cestu, a i poté mu na jeho telefonáty odpovídala suchými větami.
Snahou o dobré vychování syna a péčí o domácí pohodu, zatímco manželovi bylo doporučováno, aby si zajela do „salonu krásy”! To už si nemohla nechat líbit!
Když se Nikolaj vrátil, nakonec se omluvil, a ona ho samozřejmě odpustila – koneckonců ho milovala. A teď se chlapci chystali na tábor. Ze dvou tříd se přihlásilo čtrnáct zájemců a bylo potřeba pomoc rodičů. Larisa zpočátku vůbec nechtěla Bogdana pustit „na ten horor“, pak projevila přání jet s ním, ale nepodařilo se jí to. V práci ji nepustili a syn ji přemluvil, aby to nedělala. Nečekaně se rozhodl jít na tábor Nikolaj:
„Cožpak ne? Mám přece pár dní volna. A už dávno jsem nebyl v lese ničeho nedělám, čerstvý vzduch…,” řekl zasněně.
„No, jestli je to tak…,” zmateně poznamenala Larisa. „Dobře, jeďte! Ale buďte na příjmu!” Otec a syn si vyměnili pohledy a jednomyslně obrátili oči v sloup – mamka jako obvykle!…
Během tří dnů, kdy její muži byli na táboru, byla Larisa celá nesvá. Signál tam měli jen místy a zavolali jí jen párkrát. Nevydržela to a jela k Filipovu domu – měli ho nejdříve zavézt domů – aby tam setkala manžela a syna. Na dvoře bylo plno aut, takže Larisa musela nechat své venku.
U vchodu si všimla objímajícího se páru a ve šeru hned nerozeznala, kdo to byl. Hlasy to prozradily.
„Kolik, jak dlouho ještě?,” neslyšně, ale důrazně se ptala Ksenia. „Kdy plánuješ rozvod?”
„Kseni, dneska ne. Měli jsme úžasné tři dny, nezkaž je,” odpověděl Nikolaj. „Miluji tě, a to rozhodně, a brzy se rozvedu. ” Zdá se, že se pár políbil.
Koho to miluje její manžel? A byli spolu tábořit? Nikolaj plánuje s ní rozvod? Otázky jí vířily hlavou…
„Co se tu děje?” vyřkla jen jednu otázku, kterou už před ní vyslovily tisíce oklamaných lidí.
„Díky bohu,“ zamumlala Ksenia. „Už mě nebavilo se dál schovávat.”
„A dlouho už… se schováváte?” posměšně se zeptala Larisa.
„Už skoro rok,” klidně odpověděla soupeřka. „Víš, jak jsem už unavená?”
„Nevím! Ale chtěla bych vědět, proč jsi přijala mého syna.”
„Nikolaj je tak vzorný otec, jen Bogdan ho udržoval u tebe. Tak jsem se rozhodla se s ním spřátelit. Skvělý chlapec! Ačkoli jsi ho už příliš zdeptala.
Nemám problém s tím, aby žil s námi.”
„Cože?! Tak na to ani nemysli! Můj syn bude žít se mnou! A manžel, mimochodem, taky. Že ano, Kolyo?!”
„Sounds like a threat,” cleared the throat Nikolaj who was silent until now. “I propose to discuss this at home, just the two of us.”
„No way! You will say now that you are staying with the family! By the way, where is Bogdan?!”
„They took the stuff to the flat with Filip, they’ll be back soon,” Nikolaj explained calmly.
„And, Lar, let’s do this without scandals. It’s just that I love Ksenia, and I want to be with her.”
Larisa searched for the words to say, when Bogdan appeared in the doorway.
„Mom? What are you doing here? We, can you believe it?..”
„We’ll go home,” Larisa interrupted him mid-sentence. „Quickly!”
She grabbed her son’s hand and led him to the car, ignoring his indignant cries.
Nikolaj indeed moved in with Ksenia. They tried to take Bogdan from Larisa, but apparently, having seen his mother’s tears—she cried almost all the time since that evening—he stated that he was staying with mom. A year later, Nikolaj wanted to come back, but Larisa didn’t take him back—she couldn’t forgive him a second time.
