Upadl jsem do neskutečně podivné autonehody, kde mi železné kleště rozdrtily obě nohy na stovky ťukajících fragmentů. Všechno kolem se rozplynulo: výnosný byznys, na dohled místo jednatele s tučným platem, plánovaná cesta s manželkou na Ještěd, nedělní pivka se starou partou v malostranské hospodě prostě všechno zmizelo do mlhy.
Nohy mi místní chirurgové v Motole poskládali jak puzzle a poslali mě domů. Co mohli jiného? Zbývalo jen modlit se k Bohu a spoléhat na štěstí. A já doufal, zatímco jsem v noci vyl bolestí, až to rozvibrovalo panelák. Jen injekce dvakrát denně, ráno a večer, mi dovolily sklouznout na chvíli do zpoceného polospánku.
Dva měsíce jsem z postele nevylezl měl jsem pouze plastovou bažantku a toaletní papír, požehnej Bůh manželce. Když jsem se odhodlal vstát a našlapovat s chodítkem, bolest se vrátila v desetkrát horší síle.
Víte, jaké to je, dostávat injekce do břicha kvůli prevenci trombů a proleženin, když jen ležíte a čekáte? Představte si, že si nesmíte ani kýchnout, zakašlat, nebo, odpusťte výraz, zajít na záchod jako kdysi. Potřebujete nervy pevné jako mostní železo.
Jaké však mohou být nervy, když už žádné nezbyly? Ani kapka sil na snášení všeho toho šílenství.
Ale čas plynul, a já pomalu zkoušel znovu chodit. Bylo to jako v podivném snu zakopával jsem se a padal do všech stran, ale byl to přece jen posun vpřed.
Kamarádi se vypařili jako pára, telefony umřely, v kanceláři dosadili nového ředitele. Ptáte se, zda to skončí dobře a kdy? To byla záhada přímo kafkovská.
Nálada pod bodem mrazu, budoucnost chabá. Díky Bohu, že mě žena nevyhodila.
Když jsem poprvé, pod dozorem manželky a za pomoci berlí, vystoupil ven na pražský dvorek, ostré březnové slunce mi vypálilo oči jako žhavý špendlík lapal jsem po dechu a do očí se mi nalily slzy zoufalství. Invalida na berlích, to jsem zůstal já a můj život.
Žena ustoupila ke vchodu a já se pokusil ujít pár kroků pod jarním vánkem. Najednou dole pod levou berlou cosi zamňoukalo seděl tam drobný šedý kocourek, v očích smutek světa.
Co chceš? houkl jsem na něj.
Zvířata se mi nějak vytratila z hlavy a nevěděl jsem, jak s nimi jednat. Kocourek zamžikal a tiše prosil o kousek masa.
Martino, dej mu prosím karbanátek, řekl jsem ženě. Přinesla kousek, já se sklonil a kocour přijal jídlo pohledem plným vděku.
Druhý den mě na dvorku vítali tři kocouři. Stáli tam jako strážní duchové, zřejmě po celou noc. No teda, kluci, uchechtl jsem se navzdory bolesti. Manželka zabručela, ale přinesla jim karbanátky, a já, ač jsem se svíjel bolestí, každému dal.
Třetího dne tam bylo už pět kocourů a k tomu dvě malé jorkšírky. Žena vroucně nadávala, že mi zabaví berle, ale poslal jsem ji do samoobsluhy pro kilo párků. Odevzdaně koupila, já každému strávníkovi rozdal, a kdosi tam mezi našlapanými šupinami dvora se začal smát byli to pejsci, co šťastně štěkali, až se jim třásla ouška.
Následující ráno lilo jako z konve. Žena ječela, že mě nepustí ven, ale já zdolal schody poprvé od nehody. Čekají tu na mě. Musím, vysvětlil jsem. Pět kocourů a dvě psičky kolem mě tančily, zatímco jsem, promočený a šťastný, kulhal ve sněním zpomaleném čase.
Za pár týdnů jsem jedenou berli opustil, brzy šly stranou i druhá na běhání za malými zvířaty už nebyly potřeba. Uvědomil jsem si, že nohy už dávno nebolí.
Práci už pro mě neměli chromý šéf je na houby. Na rozloučenou mi vyplatili tučnou kompenzaci v korunách, podal jsem výpověď. Čas jsem měl až podezřele moc. Rozhodl jsem se zapsat všechny ty sny a skutečnosti.
Nevím proč, vylezla z toho divná hra, dlouhá a zamotaná jako cesty v Karlíně. Obešel jsem pražská divadla. Všude zamítnuto jen v jednom malém podzemním ochotnickém souboru na Smíchově vyjádřili zájem.
Za týden zavolal režisér: Zahrajeme to. Ale musíte škrtat a předělat! Měsíc jsme seděli v zakouřené místnosti, dohadovali se o každé větě do ruda.
Premiéra v malém sále, sotva patnáct lidí v hledišti, půlka sedaček prázdná, ale pro mě to byli nejdůležitější diváci na planetě. Třásl jsem se strachy. Když opona spadla, oddychl jsem, i když ticho bylo hrozivé. Zalykalo se mi srdce i duše Pak ale příval potlesku trhal okenní rámy! Herci se klaněli znovu a znovu.
Druhé představení už bylo natěsnané k prasknutí lidi seděli i stáli v uličkách. Potlesk hřměl, až opona upadla.
Za chvíli nás pozvali do hlavního městského sálu, kde klub diskutoval další moji snovou hru. Koupil jsem si drahý oblek a na každou děkovačku jsem chodil za ruku s Martinou. Jinak to nešlo.
Zajímá vás, co bylo s pěti kocoury a dvěma psičkami? Dva psy a dva kocoury jsme si vzali domů, tři poslední s radostí přijali věrní fanoušci.
O čem tahle surreální historka je? Vlastně o ničem. Anebo možná o tom, jak je důležité, když u svých nohou uvidíte oči plné naděje a už nemáte právo spadnout. Musíte zkrátka vydržet.