Zrada a odplata: rozpadlá rodina

Dobré zprávy

**Zrada a trest: Rozpadlá rodina**

„Už je pozdě na hádky. Musíme se rozhodnout, co dál. Bude třeba zaplatit Lízino studium, alespoň první rok. Je chytrá, dožene to a přestoupí na státní,“ unaveně řekla Alena a upřeně hleděla na manžela.

Petr pokrčil rameny, jako by se ho ten rozhovor netýkal.

„Péťo, vůbec mě posloucháš?“

„Jo,“ zabručel, aniž by odtrhl oči od telefonu.

„Takže musíme prodat motorku. Kolegyně se po ní ptala. Prodáme ji a peníze půjdou na Lízu.“

„Ne, Ale. Motorku neprodáváme,“ odsekl Petr a Alena ztuhla překvapením.

„A proč ne?“

Odpověď ji zasáhla jako úder do žaludku.

Alena vždy věřila, že rodina je pevnost založená na důvěře a kompromisech. S Petrem byli spolu třiadvacet let, překonali těžkosti, postavili dům na okraji Brna, vychovali dceru. Ale poslední dobou se všechno změnilo. Petr byl podrážděný, uzavřený. Alena si myslela, že je to kvůli smrti jeho bratra Tomáše, se kterým byl velmi blízko.

Tomáš zanechal manželku Janu a syna Jakuba. Alena s Petrem je podporovali, často na svůj úkor. Ale tohle byla poslední kapka.

„Slíbil jsem motorku Jakubovi,“ hodil do větru Petr.

„Počkej… Jak jsi mohl? Domluvili jsme se, že ji prodáme pro Lízu!“ Alena cítila, jak jí krev stoupá do tváří.

„Nic jsem nikomu neslíbil,“ mávl rukou.

„O tom jsme mluvili na rodinné radě, když Líza končila školu! Vybrala si náročný obor, potřebuje vysoký průměr!“

„Tehdy jsem nevěděl, že Tomáš zemře a Jakub zůstane bez otce. Potřebuje podporu.“

„A tvoje dcera ji nepotřebuje?!“ Alena se snažila manžela probrat, ale on jen mlčel a zíral do země.

Myslela si, že ustoupil, a začala zařizovat věci: zjišťovala, jak zaplatit Lízino studium. Dny utekly v shonu.

Večer, když prostírala stůl, zaslechla zvonění telefonu. Na displeji se objevilo číslo Jany.

„Aleno, moc děkuji za ten dárek!“ hlas vdovy zněl radostně.

„Jaký dárek?“ znejistěla Alena.

„Motorku! Péťa ji daroval Jakubovi. Měla jsi vidět, jak je šťastný! Odmala toužil po motorce, Tomáš mu slíbil ji k osmnáctinám. Ale po jeho smrti… kde bychom na to vzali? Péťa mu ten sen splnil! Děkujeme!“

Aleně se sevřelo srdce.

„Takže naše motorka je u vás?“

„Ano, Aleno. Péťa ji daroval Jakubovi. Ty jsi to nevěděla?“

Alena mlčela, nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Tu motorku koupili s Petrem před třemi lety z jejich společných úspor. Souhlasila s koupí pod podmínkou: až bude potřeba peníze pro Lízu, prodají ji.

V hlavě jí vytanul nedávný rozhovor s dcerou:

„Mami, už jsem všechno zjistila, musíme zaplatit zálohu.“

„Jasně, Lízo, s tátou jsme to vyřešili. Zítra přijde kupce se podívat na motorku…“

Teď ta slova zněla jako výsměch.

„Dobře, slyším, že máš práce,“ řekla Jana a zavěsila.

Když Petr vešel dovnitř, Alena seděla na pohovce a svírala telefon.

„Péťo, volala mi Jana. Je to pravda? Dal jsi jim motorku?!“

Ztuhl, pak neochotně přikývl.

„Ano. A co?“

„Jak to ‚a co‘? Daroval jsi naši motorku bez mého souhlasu? Tajně?!“

„Ale, už toho nech. Je to moje motorka.“

„Naše, Petře! Koupili jsme ji spolu, s tím, že ji prodáme pro Lízu!“

„Co pořád meleš o tom studiu!“ zařval. „Nechápeš? Nemám syna. Porodila jsi mi jen holku. A Jakub je pořádný kluk. Slíbil jsem Tomášovi, že se o něj postarám jako o vlastního.“

„Vážně?!“ Alenin hlas se třásl bolestí. „Líza pro tebe není dědička? Není tvá?“

Z předsíně se ozvaly kroky. Líza stála ve dveřích, bledá, s očima plnýma slz.

„Mohl jsi pomoct mně, ale vybral sis synovce?“ hlas se jí chvěl.

„Studium není všechno,“ zamumlal Petr. „Půjdeš na státní, na jiný obor. Co na tom záleží? Ale Jakub by motorku zadarmo nedostal.“

„Pro tebe nejsem nikdo,“ tiše řekla Líza, otočila se a odešla do svého pokoje, práskla dveřmi.

„Podívej se, cos udělal!“ Alena stěží zadržovala vztek.

„Ale, jsem unavený. Ty jsi pořád nespokojená. Ztratil jsem bratra, Jakub otce. Ty to nechápeš?“

„A ty, zdá se, jsi ztratil dceru,“ odpověděla chladně.

Poslední měsíce si Alena všímala, jak se Petr odcizuje. Zdržoval se v práci, byl tajnůstkářský, často chodil za Janou.

„Jen jí pomáhám, je sama,“ říkal. „Jakub chtěl poradit s motorkou, učí se na automechanika, miluje techniku.“

Alena také Janě pomáhala: vyřizovala doklady po Tomášově smrti, jezdila s ní po úřadech, zařizovala pohřeb. Myslela si, že Petr oceňuje její podporu, ale častěji ji obviňoval z chladnosti, když si stěžovala na jeho pozornost synovci.

Jana však Petra vždy vítala. Vařila mu, hostila ho, vzpomínala na Tomáše. V jejím domě se cítil potřebný, narozdíl od domova, kde čekaly výčitky.

„Víš, že mi byl vždycky blíž než Alena,“ řekla mu Jana jednou, když se mu zadívala do očí.

Petr mlčel, ale její slova ho zasáhla.

„Ona je pořád na tebe naštvaná, Péťo. Ale já ti rozumím. Oba jsme ztratili Tomáše, ale pro Alenu je to maličkost.“

Dlouho váhal, ale jednou u Jany zůstal přes noc, Aleně zalhal, že prasklo potrubí. Uvěřila.

Pravda vyšla najevo náhodou. Alena uviděla v manželově telefonu zprávy – slova, která si příbuzní nepíšou. Jana byla Petrovi bližší než manželka. Vše do sebe zapadlo: jeho podivné chování, odtažitPetr se nakonec ocitl sám, bez rodiny, kterou ztratil vlastními rozhodnutími.

Rate article
Add a comment